Menu
TOPZINE.cz
Fotky a reportáže

Spanilá jízda Radka Baboráka

Redakce

Redakce

10. 2. 2010

aa10802a4e_41414548_o2Včerejší zahajovací koncert 6. ročníku cyklu Hudba Pražského hradu vyšel jeho pořadatelům na výbornou. Zárukou úspěchu bylo pozvání geniálního hornisty Radka Baboráka.

Zdroj: Archiv

Zdroj: Archiv

Vítěz Concertina Praga, Pražského Jara, Grammy Classic, Ceny Davidoff a zároveň bývalý člen České, Mnichovské a Berlínské filharmonie se před domácím publikem neobjevuje příliš často a tak i pro fundované a zkušené posluchače se každé jeho vystoupením stává jakýmsi zjevením. Nejinak tomu bylo i v zaplněném Španělském sálu.

Radek Baborák se nejprve zahřál jako orchestrální hráč během několika částí Händelovi Vodní hudby. Stylisticky bezchybný orchestrální výraz navodil dokonalou atmosféru lodi anglického krále Jiřího 1., kterému tehdy právě Vodní hudba zpříjemňovala jeho plavbu po Temži. Dirigent Kaspar Zehnder s hravou lehkostí ovládal slovenský komorní ansámbl Cappella Istropolitana jako hodinář svůj nejzdařilejší hodinový strojek. Hned při Mozartově hornovém koncertu č.4 Es Dur však přebral otěže Radek Baborák a osedlal si orchestr na celý zbytek večera.

V Baborákově pojetí se zvládnutí hry na lesní roh jeví jako dětská hra. Při tom se jedná o jeden z nejproblematičtějších dechových nástrojů, který je navíc svojí konstrukcí velmi náchylný k tzv. kanárům (špatně nasazeným tónům). Ale tím se Baborák vůbec nezabývá a užívá si každou chvíli strávenou ve společnosti tohoto královského nástroje, jako by měla být jeho poslední. Na pódiu si pobrukuje orchestrální mezihry a laškovnými pohledy odměňuje své kolegy za každé jejich sólo. Žádná vážná či ustaraná grimasa, tolik známá z koncertů sólistů vážné hudby, ale mladistvý výraz plný elánu a radosti ze společného muzicírování. Baborák se se svým nástrojem mazlí jako matka s dítětem a také každý jeho tón jakoby nesl svůj vlastní příběh. Mozartův koncert přednesl s neskutečnou ladností bez starostí o techniku, výšku rejstříku, intonaci, dynamiku… Nic z toho Radek Baborák neřeší a ani nemusí – on to prostě má. Může se pak jen plně soustředit na hudbu, její hloubku, způsob jejího výkladu a přenosu na posluchače. Dokonce i z nepříliš výrazné hudby Luigi Cherubiniho, jehož doménou byla spíše operní tvorba, dokázal vystavět poutavé drama a v závěrečné Haydnově Lovecké symfonii vytvořil s kolegy z žesťové sekce dokonalou atmosféru tradičního honu.

Tón Baborákovy horny se celý večer vznášel nad orchestrem jako kdyby jeho tvůrce nedýchal do lesního rohu, ale rozfoukával chmýří pampelišky. V takřka neslyšných piano pasážích publikum doslova přestávalo dýchat, aby zachytlo všechny nuance jeho úchvatného zvuku.Pochvalu si ovšem zaslouží i celý orchestr, který jako tým pilných včel odvedl vyrovnaný a výrazově precizní výkon a tím dokonale podpořil svého sólistu. Dokonce ani laciné rozkládací a stabilitou neoplývající pulty na noty, kterými je na Hradě poctili, nedokázaly hudebníky vyvést z konceptu.

Dějiny hry na lesní roh se za nějakých sto let budou zmiňovat o době před a po Radku Baborákovi a my se jen můžeme těšit na to, že jej snad u nás nyní budeme moci slýchávat častěji. Radek Baborák se totiž po svém sedmiletém angažmá v Berlínské filharmonii vrátil zpátky do Čech. K tomu lze snad jen hokejově zvolat: Radku, děkujem!

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Spanilá jízda Radka Baboráka