Menu
TOPZINE.cz
Knižní novinky, nové knihy

Smířená různost. Tomáš Halík se pokouší o dialog víry a kultury

Redakce

Redakce

22. 5. 2011

FOTO: Tomáš Halík

!Ukázka z knihy!Potřebuje dnešní svět ještě Boha? A jak by takový Bůh vypadal? Na tyto i jiné otázky naleznete odpověď v knižním rozhovoru Smířená různost, jehož autory jsou Tomáš Halík a Tomasz Dostatni. Oba protagonisté se snaží zpřehlednit současnou podobu postkřesťanského světa a odpovědět na základní otázky této nastolené problematiky.

Tomáš Halík chce smířit Boha se současným postkřesťanským světem, Zdroj: Archív nakladatelství Portál

Myslíš si, že české země vzhledem k těmto tradicím by mohly být místem cenné křižovatky tradic a ekumenického, mezináboženského a mezikulturního dialogu, jak se o to pokouší například Václav Havel pořádáním každoročních konferencí Forum 2000, na nichž se od počátku i ty aktivně podílíš?

Čechy z mnoha důvodů mohou být dobrým terénem pro ekumenismus a také pro dialog mezi křesťanstvím a sekulárním humanismem (který u nás reprezentoval třebas Milan Machovec). Ale zároveň dobře rozumím varování papeže Benedikta, který nedávno na adresu ekumenismu řekl, že by se měl mít na pozoru před postmoderním duchem příliš laciné tolerance. Ani já si nemyslím, že by dialog měl skončit rezignovaným konstatováním, že „každý má svou pravdu“. Vyznávám perspektivismus, ale nikoli krajní relativismus „multikulturalistů“.

O dialogu víry a sekulárního humanismu, víry a pochybnosti, jsi už popsal stovky stránek a věnoval jim mnoho intelektuální energie…

Ano, dokonce se zdá, že některé pojmy, které jsem začal používat, u nás už hodně zdomácněly a zobecněly, ať je to „plachá zbožnost“, nebo obraz celníka Zachea. Ten se podle Lukášova evangelia na Ježíše procházejícího Jerichem díval sice se zvědavostí, ale také z úkrytu, chtěl si zřejmě zachovat odstup a nadhled, a Ježíš ho oslovil jménem, nechal se pozvat do jeho domu. Pro mě se celník Zacheus stal předobrazem těch, kteří (zejména po roce 1989) projevili zájem o křesťanství, které po dlouhé době svobodně vstupovalo do veřejného prostoru, ale současně cítili zábrany zařadit se mezi „zástupy vítající Krista“. Ježíš oslovil Zachea jménem, avšak naše církve ty mnohé Zachey naší doby bohužel oslovit nedokázaly.

A tak jsem to přijal jako své poslání, snažit se právě tyto lidi „oslovit jménem“: to znamená ukázat jim, že jim rozumím, že je přijímám takové, jací jsou, že se snažím přiblížit se k nim co nejblíže. Domnívám se, že úkolem církve je nečekat, až tito lidé přijdou pod církevní střechu, to bychom se asi nedočkali, ale přiblížit se k nim, projevit jim naši blízkost. Ježíš přišel k Zacheovi pod jeho střechu, byť mnozí farizeové proti tomu reptali. To je ovšem něco jiného než „misie“ v běžném slova smyslu.

V dnešní církvi, a to nejenom v Čechách, se ostatně víc než o misii hovoří o evangelizaci…

Křesťanství je bytostně misijní, musí zůstat nabídkou pro všechny. Nesmí být ani ezoterickým klubem osvícených zasvěcenců, ani ghettem či sektou, ani jen „kmenovým náboženstvím“ Evropanů. Bylo mi však sympatické, když Jan Pavel II., pamatuji-li se dobře, hovořil o tom, že prvním krokem musí být „autoevangelizace“ – tedy místo proselytismu, přetahování věřících jiných církví a jiných náboženství, zejména těch náboženství, s nimiž nás spojují společné abrahámovské kořeny, raději začít pokusem oživit víru a věrnost evangeliu v zemích, které se tradičně pokládají za křesťanské, avšak živý vztah ke Kristu a mnohé hodnoty evangelia už z jejich kultury vyprchaly. A v duchu podnětné encykliky Pavla VI. Evangelii nuntiandi pokládám za srdce evangelizace inkulturaci, snahu vtělit ducha a hodnoty evangelia do žité kultury, do způsobu života a myšlení současných lidí. Evangelizace bez inkulturace je pouhá indoktrinace, pouhá náboženská agitace. A na jakoukoli indoktrinaci jsou zejména v postkomunistických zemích lidé právem alergičtí.

Snad by bylo možné připomenout metodu, pro niž se už před lety vyslovoval velký evangelický teolog Paul Tillich, metodu korelace: Nejprve hledat v současné kultuře implicitní otázky po smyslu a pak se snažit zvěstovat víru tak, aby se naše zvěstování pokusilo reagovat na tyto otázky. Odpovědné kázání se musí stále vystavovat otázkám.

Tady narážíme na další tvé téma: dialog víry a kultury. – Téma nesmírně důležité i pro dnešní církev.

Klíčové slovo II. vatikánského koncilu – „dialog“ – se mnohdy proměnilo v klišé, frázi. Přesto úkol církve vést dialog s těmi, kdo stojí mimo, neztrácí nic na své aktuálnosti. Zejména v naší části světa, ve světě, který prošel komunismem, bych považoval za nešťastné prosazovat takový způsob evangelizace, který by byl monologický a byl by vlastně jenom propagandou nebo indoktrinací.

To jistě platí i o prezentaci víry a církve v médiích, na té „nejdůležitější kazatelně naší doby“. Benedikt XVI. ve svém nedávno vydaném knižním rozhovoru například hovoří o roli médií úplně jiným jazykem než například většina biskupů v mém rodném Polsku – beze strachu.

Ano, mám také tuto zkušenost s médii. Jakmile posluchači či diváci v televizním nebo rozhlasovém kontaktním pořadu zaznamenali, že ten, kdo jim tlumočí křesťanskou víru, je člověk osobně věrohodný, že mluví srozumitelným jazykem a bere vážně jejich otázky a problémy, padalo ze všech stran bezpočet různých otázek a podnětů, často i dlouho po skončení pořadu. Nemylme se, dnešní lidé mají mnohé spirituální otázky. Ale pokud církev vnímají jen jako jakousi chladnou, do sebe uzavřenou instituci, samozřejmě jí své otázky neadresují.

Co ovšem pro ně znamená pojem „církev“? V současné době je vše personalizováno, lidi spíš zaujmou konkrétní osobnosti. Málo je oslovují oficiální mluvčí instituce nebo ti, kteří pouze mechanicky předávají něco z pokladu tradice. Lidé dnes chtějí, aby na těch, kteří k nim hovoří o víře, bylo patrné, že to, co říkají, je kryto jejich osobní životní zkušeností. Poselství víry je pro ně věrohodnější z úst toho, o kom vědí či vycítí, že musí zápasit se svými otázkami, pochybnostmi, problémy, že víru, o níž hovoří, nepřijal jako hotovou věc, že prošla různými zkouškami a krizemi.

Každý z nás dává přednost setkání a rozhovoru s člověkem z masa a kostí před úředníkem bezcitně vykonávajícím pouze své povinnosti… Také z tohoto důvodu asi pokládáš za velmi důležitý a přesvědčivý autobiografický, osobnostní aspekt.

Jak už jsme o tom mluvili, právě toto přesvědčení mě vedlo k tomu, že i ve svých knihách a během diskusí po přednáškách neodmítám předložit také něco ze své vlastní životní cesty, zvlášť když jsem tázán, na základě čeho jsem dospěl ke svým názorům. Podělit se o svou zkušenost však předpokládá rovněž jistou míru vkusu; nemělo by to mít charakter oněch kýčovitých „vydávání svědectví“ a duchovních striptýzů na srazech příslušníků některých moderních náboženských hnutí.

Také já, když naslouchám člověku, který mně předkládá nějaké teorie, si totiž často v duchu kladu otázku, jak k tomu ten člověk asi došel. A když znám jeho životní příběh, když něco vím o jeho duchovní cestě, tak to, co předkládá, vnímám samozřejmě daleko pozorněji, hlouběji rozumím tomu, co mi říká, je to pro mě věrohodnější. Domnívám se tedy, že zvěstování víry musí mít charakter osobního setkání – ovšem setkání zcela jiného a daleko hlubšího, než je pseudosetkávání při „pouliční evangelizaci“ či obcházení bytů agitátory ve stylu Svědků Jehovových a podobných sekt.

Převzato z knihy Tomáše Halíka a Tomasze Dostatniho: Smířená různost. Vydalo nakladatelství Portál, 2011.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Smířená různost. Tomáš Halík se pokouší o dialog víry a kultury