!Ukázka z knihy!Škola milostných chutí šéfkuchařky Lilian není jen tak obyčejnou školou vaření. Setkávají se v ní lidé, kteří si kromě zlepšení svých kuchařských dovedností chtějí vyřešit i osobní problémy. A za pomoci různých barev, vůní a chutí, které kulinářské umění nabízí, se jim to daří na jedničku.
Ilustrační foto, Foto: Barbora Šetenová, Topzine.cz
Z trouby se vynořil krocan a do alobalové fólie z něj prýštila horká šťáva.
Antonie vybídla Isabelle: „Nakloňte se nad to.“ Otevřela zmačkanou fólii a Isabelle vdechovala, zatímco ji po tváři šimrala pára.
„Vánoce,“ řekla. „Moje babička vždycky uvařila celou večeři z vlastnoručně vypěstovaných věcí – kromě krocana, toho měla od sousedky. Ráda jsem se po večeři procházela v její zahradě, cítila jsem se plná života, i v zimě. Vždycky mi říkala, že rozmarýn roste na zahradách silných žen. Ten její byl velký jako strom.“
Nechaly krocana dojít a šly se podívat na ostatní. Chloe a Claire se vesele bavily obklopeny uklidňující vůní čokolády. Vyndaly z trouby něco, co vypadalo jako dlouhá tenká vrstva lesklého těsta, krájely to na plátky a překlápěly je na plechu na bok. Jako kouzlem se z nich stávaly oválné sušenky.
O kousek dál o něčem diskutovali Carl s Tomem nad vařící polentou, která bublala a vystřelovala do vzduchu horké kukuřičné kapky. Antonie si všimla, že z Tomovy tváře se pro tu chvíli vytratil smutek, který byl pro něj tak typický.
„Je to moc horké!“ řekl Carl.
„Zmírníme oheň a pak už bude asi na čase přidat tu gorgonzolu,“ navrhl Tom a posbíral drobky mléčného sýra s modrým žilkováním.
Antonie jim nakoukla přes rameno. Zářivě zlatá polenta se odrážela od černého hrnce. Carl ji míchal dlouhou vařečkou s dírou uprostřed, zatímco Tom do ní přidával kousky sýra, které se postupně rozpouštěly v té pohyblivé žluté hmotě a zanechávaly v ní bílé stopy jako komety. Vedle nich vymačkávala Lillian citron na hromadu kouřících zelených fazolek v bílé míse.
„Antonie,“ požádala, „mohla byste se postarat o ty piniové oříšky?“
Antonie vzala pánev na sporáku za dlouhé držadlo a zatřásla piniovými oříšky, které se tam pražily a hnědly žárem. Ještě pár trhnutí zápěstím a byly hotové, a ona je nasypala na zelené fazolky, jako by to byly novoroční konfety. Když vzhlédla, všimla si, že ji Tom znovu pozoruje a na tváři už má zase svůj smutný výraz. Tázavě se na něj podívala.
„Nic se neděje,“ řekl a lehce potřásl hlavou. „Na chvíli jste mi někoho připomněla.“
„Je to špatně?“ zeptala se znepokojeně.
„Ne,“ odpověděl a tvář se mu vyjasnila. „Je to dobře.“
„Jsme hotoví?“ zeptala se Lillian a podržela dveře do jídelny otevřené. Vešli jako na přehlídce, s mísami a podnosy zdviženými vysoko do vzduchu.
Převzato z knihy Ericy Bauermeisterové: Škola milostných chutí. V překladu Sabiny Čechové vydalo Nakladatelství Jota.
