3 fotky 
Jizvy na svém těle většinou vnímáme spíš jako něco nechtěného než jako něco hezkého. Většinou jsou pozůstatkem po nehodě, úrazu, operaci a málokdo je na ně hrdý tak, jako jsou malí kluci hrdí na koleno odřené při útěku před hlídacím megahafanem. Může vám to přijít podivné, ale lidé si již po několik stovek let vytvářejí jizvy záměrně.
Skarifikace (z anglického scar = jizva) označuje jizvení obecně. To lze dále dělit na:
– branding (z anglického brand = cejchovat, značkovat) neboli jizvy vypalované
– cutting (z anglického cut = řezat) neboli jizvy, které vznikají řezáním.
Ostatní způsoby vytváření jizev, jako např. vyleptávání kyselinou či vybrušování, nepatří mezi běžné způsoby jizvení.
Cesta ohně
Při klasickém brandingu vznikne jizva po krátkém přiložení žhavého kovu. Ideální je velmi slabý ocelový plech, který je vytvarován podle tvaru jizvy. Složitější motivy je třeba složit z více částí a vypalovat je postupně.
Jizvy po brandingu jsou silnější než jizvy řezané. Je to tím, že žhavý kov nepoškodí jen místo, na které je přiložen, ale i okolí, do kterého sálá žár. Proto je důležité přizpůsobit motiv možnostem dané techniky a omezit se na větší a jednoduché tvary. Při brandingu vznikají jizvy o tloušťce okolo 0,5 až 1 cm.
Další možností, jak vypálit jizvy, je pomocí kauteru. Kauter je tepelný skalpel, který za sebou ránu zatavuje a tím zamezuje krvácení. Čepelí kauteru lze na kůži ale i vypalovat podobně, jako by se na ni kreslilo tužkou, jen to víc bolí. Takto lze realizovat i motivy, které by bylo těžké či nemyslitelné po částech vyohýbat z plechu. Díky tomu, že kauter pálí (princip elektrického oblouku) jen v místě s kůží, lze lépe kontrolovat výslednou tloušťku a tvar jizvy.
Při brandingu jizva vzniká po spálení kůže rožhaveným plíškem. Zdroj: Hell.cz
Cesta čepele
Řezáním lze vyjizvit buďto čáry, a nebo plochy. Při řezání linek se kůže rozřízne do hloubky 0,5 mm až 2 mm (podle místa a požadované tloušťky výsledné jizvy) a při hojení je udržována od sebe, aby nesrostla. Při jizvení totiž potřebujeme, aby tělo vytvořilo jizvu výraznější, nikoli aby se kůže zhojila co nejdříve k sobě, jak by to pro ni bylo nejpřirozenější.
Pokud se jizví plochy, obříznou se obrysy požadovaného tvaru a pak se kůže v tenké vrstvě podřízne a odebere. Tělu pak nezbývá nic jiného, než v daném místě vytvořit novou, jizvovitou tkáň.
V případě řezání lze výsledek ve srovnání s pálením lépe kontrolovat , neboť kůži lze prořezávat postupně, než vznikne rána tak široká, jak je třeba. Při brandingu se žhavý kov přiloží na zlomek vteřiny přesně na dané místo bez možnosti další korekce.
S hojením u skarifikace nebývá problém. Tělo reaguje na narušení kůže vytvořením strupu, který brání před vniknutím nečistot do rány.
Do kůže lze vyříznout i komplikovanější motivy. Zdroj: Hell.cz
Aby se vytvořily výrazné a vystouplé jizvy, jako známe z fotek exotických domorodců, není třeba do rány vtírat popel ani cokoli jiného. Takto výrazné jizvení je dáno hlavně jinou stavbou kůže a u běžného Evropana jej nelze docílit. Jsou však i tací, jejichž rány se hojí tzv. keloidními (výraznými širokými či vystouplými) jizvami. To však často způsobí, že se jizva zdeformuje a rozleze do šířky, než aby vytvořila oku lahodící reliéf.
S ohledem na rituální potenciál jizvení jsou nejlepší motivy takové, které mají pro nositele hlubší význam, jenž dává smysl do sebe skrz bolest otisknout a při pohledu na výslednou jizvu si zážitek připomínat. Samozřejmě se dá čerpat i z motivů pro tetování. Jen je někdy třeba motiv pro potřeby jizvení poněkud zjednodušit či zvětšit.
Skarifikace je v obecném povědomí často chápána jako sebepoškozování. S tím ale nemohu souhlasit. Lidé, kteří se sebepoškozují, o tom většinou mluví ve smyslu výměny vnitřní bolesti za vnější. Jde jim o odvedení pozornosti. Skarifikace má oproti tomu daleko širší význam. Spíše než o útěk jde o sebepřekonání, sebepoznání a sebevyjádření. Stranou samozřejmě nestojí ani estetická stránka jizev, jelikož jejich nositelé je většinou vnímají jako hezké.
U domorodých kmenů má jizvení spirituální, rituální či iniciační smysl. Z podobných důvodů se pak nechávají dobrovolně pálit či řezat i lidé, kteří nežijí v pralese či na poušti, ale v 21. století uprostřed vyspělé civilizace. Jelikož je u nás běžné, že holky mají náušnice, ale nikoli že mají kluci a holky na těle spousty jizev, může být dalším důvodem k jizvení snaha odlišit se či upoutat pozornost. Piercing a tetování se v současnosti bere jako dekorační záležitost a toto lze vztáhnout i na jizvení. Ať už je ale motivace pro skarifikaci jakákoli, je třeba vždy překonat docela velkou bolest a tím i sebe sama. Zejména proto je skarifikace vnímána jako něco podstatně méně normálního a pochopitelného a není zdaleka tak běžná jako tetování.
