×
TOPZINE.cz

Jak bude, až nebude – Kronika konce světa od Shigora Birdmana

Zemí se prožene smrtící virus a vyřeší tak na dlouhou dobu problém s přelidněním planety. Naživu zůstane jen pár vyvolených, kteří záhy zjistí, že krom nich po světě chodí i někdo jiný.

Pod zajímavě znějícím pseudonymem Shigor Birdman se skrývá český autor Jiří Matyskiewicz, který má na svém kontě již knihu Mise, která musela selhat. Military prvky následně promítnul i do svého druhého díla Kronika konce světa.

Nový román je směsicí hned několika různých žánrů, které na sebe postupně navazují a vytvářejí tak zajímavou kombinaci. Začátek je pojatý jako klasická postapokalyptická sci-fi, kdy hlavní hrdina jen sleduje, jak se městem prohání neznámá choroba a kosí lidskou populaci spolehlivěji než atomové bombardování. Následně začnou někteří rádoby odepsaní jedinci vstávat a dokazovat, že zase až tak úplně mrtví nejsou. S příchodem zombies se do knihy vkrádá hororový žánr. Konec je už ve znamení rezignace a následně i boje s útočníky překvapivě lidského charakteru.

Příběh vypráví hlavní postava celé knihy Johan. Není to hrdina v pravém slova smyslu. Střílet moc neumí, do práce se nežene, pije a kouří, ale jeho lehce ironický pohled na svět doplněný mnohými komentáři vytváří velmi čtivé a místy i zábavné vyprávění. Celý text knihy je koncipovaný do podoby deníku, který si hlavní hrdina píše, aby zabil čas a nezbláznil se. Rok 0, jenž se objevuje u každého zápisu, je sice drobný detail, ale působí velice depresivně a efektně. Deníkové zápisy, napsané velmi čtivě, popisují postupné budování malé kolonie přeživších. Johan a skupinka dalších šťastlivců pod vedením militantního Tryskáče pořádá rabovací výlety do okolí, prokládané občasným střílením do nemrtvých.

Nelze se tak divit, že stránky ubíhají čtenáří více než rychle. První polovina knihy se nese mimo jiné i v duchu psychologického dramatu, kdy se hlavní hrdina vyrovnává se situací. Lidstvo vyhynulo, nejbližší přátelé zmizeli a myšlenky na sebevraždu se v Johanově hlavě objevují čím dál častěji. Hromady mrtvých v ulicích měst působí skutečně depresivně, aniž by je musel autor nějak složitě popisovat. Právě naopak, jen letmé, avšak pravidelné, zmiňování situace způsobí nejedno mrazení v zádech. Právě tohle se Birdmanovi povedlo, protože velmi věrně zobrazuje to, co by skutečně nastalo, kdyby k něčemu podobnému došlo.

Na rozdíl od první, druhá polovina má jedno velké mínus, které celou knihu sráží na kolena úderem, za nějž by se nemusel stydět ani Mike Tayson. Nic se v ní neděje. Na první pohled se sice v textu odehrává spousta věcí (hrdinové budují velké sídlo, hledají potraviny, zabezpečují oblast, zachraňují další přeživší ze spárů tlupy postapokalyptických úchyláků), jenže všechno vychází až moc dobře. Jídla je dost, nepřátel málo. V textu se nenajde žádná velká zápletka, tudíž chybí i pořádné napětí, gradace děje či neuvěřitelná rozuzlení. Přestože by tlupy zombíků mohly „tvrdit muziku“ velice dlouho a kvalitně, chybí zde strach z neznámého. A nejenom z neznámého, v knize chybí strach úplně. Veškerý potenciál možností, které si Birdman otevřel, přijde prakticky vniveč. Zhruba od poloviny se sice vyskytují náznaky dramatičtějších situací, ovšem jak se rychle objeví, tak také rychle zmizí. Navíc se autor ani nesnaží nějakým způsobem odkrýt záhadu epidemie. Nemoc se na Zemi prostě objevila a hotovo.

Od vybudování kolonie přichází to, co autor v textu sám popisuje a čtenář již dávno tuší – nuda. Patrné jsou snahy napsat věrnou kroniku vývoje událostí po katastrofě, ovšem daří se to až moc dobře, protože čtenář začne brzy být ubíjen rutinou všedních dnů. Není vůbec nucen obracet stránky, aby se zatajeným dechem hltal další část příběhu. Prvek strachu zmizel, zombie se nezmůžou na nic kloudného, krom potulování okolo pevnosti a napadení jedné další kolonie. Chybí akce, které by čtenáře vtáhla do děje a donutila jej fandit všem kladným hrdinům. Rabování skladů už nic nezachrání.

Co knize nelze upřít, je originalita a aktuálnost textu. Je na něm znát, že jej psal autor odkojený nejenom filmy ve stylu Mad Maxe, jenž je mnohokrát zmiňován, ale také knižními perlami v podobě především Dne trifidů. Autor se tak sám přihlásil k odkazu těchto vynikajících děl, které občas i trochu paroduje, což vytváří velmi humorné situace, jež potěší zvláště ty, co výše zmiňované tituly viděli, popřípadě četli.

Po přelouskání Kroniky konce světa budete mít pocit, že to bylo dobré čtivo. Ovšem dobrý znamená za tři, tedy průměr. Přežívání po globální katastrofě je sice samo o sobě dostatečně čtivé, ale absence nějaké vážnější a hlubší zápletky je prostě ztráta natolik citelná, že sráží úrove hluboce dolů.

Pozitivní tečkou je konec knihy, který zdánlivě nevyřeší nic, ale hlavně poslední větou zachraňuje, co se dá. V čtenářově mysli tak konečně začne hlodat červík pochybností, jenže jediná věta už toho bohužel zachrání asi tolik, co zavedení šrotovného. Kdo hledá nenáročné čtivo, tato kniha je pro něj dobrá volba

Název: Kronika konce světa
Autor: Shigor Birdman
Obálka: Jiří Husák
Počet stran: 248
Vydala: Epocha, Praha 2009
Doporučená cena: 129 Kč
Hodnocení: 40%



4 Komentáře Jak bude, až nebude – Kronika konce světa od Shigora Birdmana

  1. Chramst: Knihu jsem nečetl, ale samotná recenze je velmi kvalitní (vyvážená, objektivní, podložená, informativní, čtivá i publicistická). Pokud nejste pseudonym samotného autora knihy a nehájíte tu své dílo, je váš názor přinejmenším subjektivní. Jak jistě víte (usuzuju z vašeho “nadhledu”), recenze je subjektivně psaný publicistický útvar, který se snaží kriticky popsat umělecké dílo. Což tento text naprosto vystihuje a splňuje. A to na dobré úrovni. A protože máte takový rozhled, zajisté také víte, že každá recenze může mít zcela jiný pohled na dílo, stačí, když je onen pohled podložený (a může být klidně zcela minoritní), a tady je argumentačně zcela dostatečně vydlážděný. Debatovat proto o autorově nevyvinutosti mi přijde z vaší strany velmi dětinské, krátkozraké a povrchní.
    Vaše pseudohodnotné argumentování slovy “několik lidí to četlo a říká něco jiného” je asi tak podložené, jako když film na IMDB dostane od 10 000 fanoušků vysoké hodnocení, ale kritik ho zkritizuje a dá zcela jiné hodnocení, ovšem něčím to podloží: řeknete pak také, že je jeho názor méněcený? Pokud je recenze vystavěná tak, jak má recenze vystavěná být?
    PS: metafory nejsou na škodu. Zvláště když dobře ilustrují pocit z knihy.
    Přeju hezký den.

  2. Milý pane Vaníčku,
    reagoval jsem popuzeně, protože Vaši recenzi považuji za hloupou, a prosím velmi, abyste mi to prominul – je to můj názor, který nepochybně zase Vy považujte za primitivní. Takový je život, milý hochu, s tím nic nenaděláme.
    Jistotu ne, ale domněnku, že se mýlíte spíše Vy, a ne já, mi dává několik rozhovorů s lidmi, kteří knížku přečetli a které nepovažuji v daném žánru za literární bambuly. Knížka pochopitelně není žádné literární veledílo, ale dobře se čte a je dostatečně napínavá (až do konce), a proto při posuzování její druhé poloviny napsat srovnání s “úderem Mike Tysona” považuji za neobyčejnou pitominu a snahu být uměle zajímavý – tedy obvyklá “berlička” mladých sepisovatelů recenzí, kteří by rádi upozorňovali na svoji intelektuální převahu…
    Hezký den a nenechte si kazit chuť do psaní dalších recenzí – já už je číst nebudu, protože na Váš web hned tak asi “nevlezu”, i když – jak říkají naši “moudří” politikové – nikdy neříkej nikdy :-)

  3. Vážený pane,
    Vaše absolutní neschopnost přijmout jakýkoliv jiný názor než jaký jste si na knihu udělal Vy je přinejmenším zarážející! Vaše urážlivá podezření ohledně mé “nedostatečné lliterární zásobě” nehodlám komentovat a svůj nadhled rozhodně krotit nehodlám!

    Je však vidět, že se naše názory na zápletku v knihách obecně liší. Já se ptám, no a? Je to snad důvod, proč neumím psát recenze? Četl jste i nějaké mé další práce, že mě okamžitě odsuzujete? Nebráním se polemice ohledně mé práce, ovšem z Vaší obviňující filipiky proti mé osobě je zřejmé, že jakýkoliv dialog je zbytečný.

    Na závěr mi dovolte otázku: Kde berete tu bohorovnou jistotu, že se mýlím já a ne Vy????

    S pozdravem

    Lukáš Vaníček

  4. Vážená redakce, nedá mi to, abych nereagoval na recenzi knihy “Birdman: Kronika konce světa” (recenzent L. Vaníček).
    Na rozdíl od autora recenze totiž považuji knihu “Kronika konce světa” za dobrou, možná dokonce ve své kategorii oddychové četby za nadprůměrně dobrou. Zejména jsem šokován tvrzením recenzenta, že druhá polovina knihy je velmi nudná a že chybí akce. Mám vážné podezření, že pan Vaníček toho v životě moc nenačetl a že svoje “znalosti” literatury čerpá zejména z filmových přepisů literárních děl. Kniha je totiž napsána vyváženě, má patřičnou gradaci i správně dávkované napětí a pan recenzent by měl svůj mladistvý pseudointelektuální “nadhled” poněkud krotit, a to aspoň do doby, než toho přečte víc a bude možno brát jeho recenze trochu vážně. Nedokážu si vůbec představit, co by se mělo v příběhu odehrávat, aby to Vaníček nepovažoval za nudné – potoky krve či opakovaná drastická mučení či já nevím co?
    Je škoda, že redakce zajímavě se rozvíjejícího portálu vybírá svoje spolupracovníky takto neuváženě. Moc proto prosím, aby si Birdmanovu knihu a Vaníčkovu recenzi někdo zkušenější z vaší redakce přečetl a pokusil se tomuto mladému muži vysvětlit, v čem se mýlí.
    Děkuji Vám.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..