2 fotky 
Jeden historik filmu napsal, že kdyby nebyla vynalezena filmová kamera, svět by se i tak dozvěděl o Sergeji Ejzenštejnovi, jako o jednom z největších umělců žijících v první polovině 20. století. Snad by se stal malířem nebo slavným konstruktérem, reformátorem divadla či filosofem, historikem nebo básníkem. Ejzenštejn však objevil kouzlo filmu a posunul jeho vývoj o několik kroků dále.
Vytvořil filmy jako Křižník Potěmkin a Alexandr Něvžský, které se staly milníky v historii kinematografie. Když neměl peníze, aby svá díla mohl slepit dohromady, používal místo lepidla své vlastní sliny. Původní originály přežily dodnes, stejně jako jeho teorie o filmovém střihu a skladbě.
Génuis začíná!
Ejzenštejn se narodil v Rize roku 1898. Vystudoval pozemní inženýrství a zapojil se do Rudé armády. Po válce se dostal k divadlu, napsal několik tlustých knih o teorii a historii umění, zanechal tisíce výtvarných črtů a kreseb a konečně napsal své filmové scénáře ve formě básní v próze, čímž dokázal, že mají literární hodnotu nezávislou na filmovém zpracování.
V té době se ruské divadlo pod vedením Mejercholdova přestěhovalo do ulic, kde se snažilo upoutat davy lidí velkými atrakcemi, které měly šokovat diváky. Revoluční divadlo bylo doprovázeno dokumentárními snímky promítanými jako kulisy na plátno. Při natáčení jednoho z takovýchto snímků se Ejzenštejn seznámil s filmovou kamerou, a to vlastně náhodou, když si kameraman odskočil z natáčení koupit cigarety. Když se pak po hodině vrátil, našel Ejzenštejna, jak něco kutí s tím novým nádherným přístrojem. Říká se, že tato událost pro něj znamenala podobný okamžik jako padající jablko pro Newtona.
Revoluční techniky a postupy
Další velký mezník pro něj znamenalo setkání s japonským divadlem Kabuki. Způsob vyprávění japonského divadla se totiž úplně liší od toho evropského. Děj se odehrává ve zkratkách, mezi jednotlivými pasážemi není žádné zatahování a roztahování opony. Jiná je také herecká gestika. Herci svoji akci provádějí na několik fází. Jak poznamenal Ejzenštejn, představitel umírajícího děvčátka (v japonském divadle hráli pouze muži) zahrál scénu jeho smrti v nesouvisejících úryvcích. Hra pravé ruky, hra nohy, hra pomocí hlavy a krku. Celá scéna předsmrtelné agonie byla rozbita na jednotlivé partie. A tak začal Ejzenštejn pracovat na teorii filmové montáže.
Přišel například na to, že záběr dostává svůj rozměr až ve spojení se záběrem po něm a před ním. Udělal pokus, kde použil detail na poklidnou tvář muže, po ní střihl záběr na chleba a po něm ten samý obličej muže. V posledním záběru, ačkoliv byl úplně stejný jako ten první, diváci viděli iluzi hladu, který se rýsoval na tváři muže. Ejzenštejn pak přišel s tzv. montáží atrakcí inspirovanou právě revolučním divadlem a s intelektuální montáží.
Křižník Potěmkin
Nejvýznamnějším filmem Ejzenštejna je zároveň nejslavnější film všech dob Křižník Potěmkin. Na katedrách filmových věd se jeho rozbor řeší v několika přednáškách. Zároveň nejznámnější scénou filmu je krveprolití na oděských schodech. Dav lidí je na schodech, které vedou do moře, vojsko přichází v sevřeném šiku shora. Lidé nemají kam utéci a stěna vojáků musí všechny smést. Vzniká tak protiklad dvou pohybů. Zoufalého zmítání davu a rovnoměrného rytmického tempa vojáků.
Obrazy obou mas jsou seřazeny střídavě, což dává celé scéně obrovskou rytmiku. Aby se tento efekt ještě zdůraznil, Ejzenštejn rozbíjí dav na jednotlivé záběry. Jednou vidíme pouze boty, jindy celou řadu vojáků branou z různých úhlů. Kromě dokonalého rozzáběrování přišel Ejzenštejn i s retardací filmového času. Sestup vojáků by totiž nikdy netrval tak dlouho jako ve filmu. Scéna na schodech viz video níže.
Po dvou dalších filmech, Deset dní, které otřásly světem a Generální linii, divácký ohlas upadl. Ejzenštejn se tedy vydává do Ameriky, kde roztočí několik filmů, z nichž nejvýznamnější je snímek Ať žije Mexiko! Byla to velká, pětidílná historie mexické civilizace od dob před výpravou Kryštofa Kolumba a Cortézovým zásahem až do mexické revoluce 1810. Natáčení však bylo ukončeno, protože na něj došly finance. Natočený materiál byl rozstříhán do několika krátkých filmů, např. Čas na slunci.
Záběr z filmu Ať žije Mexiko! Zdroj: wordpress.com
Z Ameriky zpět na Východ
Po tomto neúspěchu se Ejzenštejn vrátil domů. Dalším zlomovým dílem Ejzenštejna je film Bězin Luh. Toto jméno vám nejspíš není známé, a to proto, že jeho promítání neprošlo ruskou cenzurou a film byl do poslední kopie zničen. Zbylo z něj pouze několik filmových okének, které i tak dokazují dokonalou kompozici obrazu. Pro Ejzenštejna však znamenal velký zlom. Měl štěstí, že byl tak slavný, a Stalin ho tudíž nemohl tak lehce zneškodnit.
Aby alespoň nějak uklidnil cenzuru, natočil film Alexandr Něvžský, čímž si alespoň nějak získal Stalina na svojí stranu. Ten mu posléze zadává úkol natočit film, který bude vyprávět příběh Ivana Hrozného. Snímek měl být původně třídílný, avšak natočily se jen díly dva. Již ve druhém díle Stalin spatřil v osudu Hrozného svůj vlastní a film byl zastaven.
Tragická smrt v područí Stalinova systému
Největší umělec a filmový génius Ejzenštejn zemřel smutnou smrtí. Po cenzurou odsouzeném filmu Ivan Hrozný byl uvržen do domácího vězení. Nesměl vycházet z bytu ani mluvit se sousedy. Jednoho dne dostal infarkt a na poslední chvíli si stihl zavolat pomoc tím, že mlátil do topení. Podruhé takové štěstí neměl. Zemřel roku 1948, když se od stolu, na kterém měl rozložené poznámky o panoramatickém filmu, plazil po zemi k topení.
