František Gellner jako jeden z prvních českých básníků zavedl poezii do hospod, metaforu hledal ve špinavých předměstských ulicích, rýmy na dně půllitru a lásku v nevěstincích. A s tím, co bude si prý nemáme lámat hlavu, říká básník ve své sbírce Po nás ať přijde potopa!
František Gellner jako syn zchudlého židovského obchodníka cestoval se svým otcem po poutích a jarmarcích, a tak mohl už od dětství nasávat atmosféru hospod a života na okraji společnosti, která se stala inspirací pro jeho tvorbu. Rychlá Gellnerova zralost se projevila ve verších nazvaných Patnáct lahví koňaku, kterými vstupuje jako patnáctiletý na literární scénu.
K rychlému zrání v básníkově životě však došlo i na poli milostném. Po maturitě Gellner pokračoval ve studiu ve Vídni, kde se jeho počáteční nadšení životem a ideály změnilo ve smutek a zhnusení. Lásku zde mladý básník poznal v nejhrubší podobě. Studentské flámy odkrývaly rozpor mezi bohatstvím, kde si lze za peníze dopřát všech požitků, a bídou, která z hladu prodává tělo a překonává stud. Noční kavárny a kabarety mu poskytly mnoho materiálu na to, aby mohl odhalit skutečný život bez přetvářky.
Láska v rozervaných šatech
Tyto nabyté zkušenosti básník zúročil ve sbírce Po nás ať přijde potopa!, která vyšla v roce 1901 v Neumannově anarchistické revue Nový kult. Gellner zde bojuje proti přetvářce vrozenou skepsí a zdravým rozumem. Z některých raných veršů je patrná touha po životě, štěstí i lásce. Právě otázka lásky byla pro Gellnera otázkou osudovou. Odpovídá na ni lačnými smysly i hluboko skrytým, plachým citem a platí jí tělesným i duševním utrpením. Gellner vymezuje místo pro lásku v hospodách a nevěstincích. Gellnerova žena je žena přirozená a pozemská, žena ztělesňující přírodu i vzpouru smyslů proti konvencím. Jak hluboce a neúprosně Gellner odhaluje pravdu i ve své duši ukazuje báseň Demaskovaná láska:
Nevím, ženo, jak v tobě ďas
vzbudil šlapanou pýchu,
že ironizovat začalas
vážnost našeho hříchu
a sliby, které se neplní,
a vášeň, co do rána zchladne,
a něhu, jež nitro nezvlní,
za niž se zastydím za dne.
(…)
Básník v této sbírce vychází z konkrétní situace, ze svého faktického zážitku, z hořkosti, pocitu vyvrženosti, odporu vůči tradiční společnosti. Z jeho veršů vyznívá deziluze a marnost zakrytá rouškou ironie, sebeironie i cynismu. Sbírka promlouvá řečí ulice. Básně jsou formované do jednoduchých čtyřverší s rytmem trocheje a daktylu. Podobají se dobovým kupletům (písním složeným pro kabaretní vystoupení) a popěvkům.
Bída lehkých žen inspirovala Františka Gellnera ve sbírce Po nás ať přijde potopa!
Scenérií Gellnerových básní bývá hospoda, nevěstinec nebo špinavá ulice na předměstí. O své poezii básník uvádí: „…já to byl, kdo zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti jako pivo, viržinka a zástavní lístky atd.“ Gellner pohlíží na svět z přízemí života, nesnaží si přisvojit božskost a nahlédnout k nedozírným perspektivám. Na nic si nehraje; lyrickým hrdinou veršů je autor sám. Zdůrazňuje tělesnost, sexuální lásku a alkohol.
Alkohol, pravidelnost a málo metafor
V básních se objevuje velmi málo metafor. Pojmenování je zde předmětné a věcné. Slovník Gellnerových básní obsahuje výrazy hovorové, někdy až vulgární. Tvar básní je pravidelný, dává přednost jednoduchému členění strof, využívá se opakování a refrénu, objevuje se pravidelný rytmus a rým. Některé Gellnerovy verše měly blízko ke kupletům a jeho ironická Perspektiva se zpívala po hospodách ještě dlouhou po autorově smrti:
Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
BURIÁNEK, František.: Bezruč, Toman, Gellner, Šrámek. Praha: Československý spisovatel 1955.
