Sbírka básní V černé i v bílé. Milan Šedivý ukrývá do slov poselství

!Ukázka z knihy!Vánoce oplývají poetickou atmosférou, stejně jako dnešní knižní ukázka. Nakladatelství literárně kulturního časopisu H_aluze představuje Milana Šedivého s knihou V černé i v bílé.

Bílá pohltí černou, nebo černá pohltí bílou?, Zdroj: sxc.hu

Příspěvek do rozpravy o vlivu Nelahozevsi na hudební génie

Loď typu tango řečená Matylda
stoupá nad střechy.
Uctivé ticho.
Chlapi koukají, jak čtvrtý točí heverem.
Zdejší ženské zas posílají milostná psaníčka
Lobkovicům na zámeckou zeď.
Za ní jezdí vlak s krásným jménem Courák.
Na protější straně městečka
patří trpaslíkům ošklivější domy z ošklivých.
Koulí po mně očima, majetnicky vrčí.
Lépe obrátit se k vráskám v bahně,
vlnícím se vždy jinak, jinam.
Houkání vlaku jsou první sexuální zážitky;
má to sílu vibrujícího prostoru,
karamelizované noci,
krásu planých jablek spadaných
do jadeitové trávy.
Po nebi dětské čáry křídou.
Letadla ptáků nad parkem vezou pohled.
Dívka vysvětluje milému,
proč trikolóra není dvojbarevná.
Pak ticho v zapomenutém kapesníku,
ticho na unavené trávě.
Spoře kvetou sporýše
po cestě domů.

To chvění černého prostoru

Spáči rožní se v hrobech,
otáčejí se na prostěradle tmy.
Město se nahýbá
a jeho bílý prstenec
rozřezává asfaltovou knihu nebe.
Labutě vyrvali z řeky
a zakotvili na břehu.
Neboť děsivě to teče.

V Rudolfinu

Poznání jako překvapivé tsunami:
Je to až vzadu, za sloupem.
Místo, které máš rezervované
osudem, na celý život.
Kolektivní paměť je ovšem jiná.
Do stavby lze vniknout, uvést se
pomocí bab kořenářek.
Na řetízku tlustá skla,
mžourání na čísla v rajském světle.
A už to fičí, už to jede.
Údery tě natrhly, zvuk zdrtil.
Rachmaninov jako ustavičné
svlékání. Vír krve, pěna na skalách.
Sloupy stahují si džíny,
píšťaly vpředu si šátrají ve sprostě rozevřeném
dekoltu.
Obrovský pohlavní člověk
náhle vybuchl na jemné, padající částečky.
Ujíždí se nočním rychlíkem,
vlny pobřežní trávy: Sbohem vám všem.