!Exkluzivní ukázka! Před nedávnem jsme vám přinesli exkluzivní ukázku z nové knihy Salmana Rushdieho, ve které vzpomíná na nepříliš šťastných 13 let, kdy byl pod policejní ochranou. Jaké to vlastně je žít pod neustálou hrozbou smrti?
Vzpomínky – je vůbec dobré si je uchovávat?, Foto: Jana Samcová, TOPZINE.cz
Přišly stránkové korektury Pomyslných domovů. „Když už jsi to udělal, možná bychom měli zařadit i tenhle esej,“ poznamenal Bill. Šlo o text, který vyšel v Times a v němž se snažil ospravedlnit ústupky, které učinil v Paddington Green.
Salman Rushdie (1947) je autorem jedenácti románů a několika dalších svazků próz, esejů a publicistiky. Knižně debutoval románem Grimus (1975). Jeho druhý román Děti půlnoci (1981, 1995, 2009), barvitá mnohovrstevná sága o šesti desetiletích moderních indických dějin, byl v roce 1993 jmenován nejlepším z děl oceněných v předchozích pětadvaceti letech prestižní literární cenou Man Booker Prize a roku 2008 rovněž zvítězil ve čtenářské anketě ke čtyřicátému výročí této ceny.
Nenáviděl ho a začal už všechno, co učinil, opět přehodnocovat, ale mlýnského kamene, který si pověsil na krk, se přinejmenším v té chvíli nedokázal zbavit. Souhlasil tedy a přidal do svazku esej s názvem „Proč jsem muslimem“. Kdykoli v budoucnu spatřil vázané vydání téhle knihy, pocítil osten rozpaků a výčitek.
Nikdo nemyslel na nic jiného než na válku, a pokud britští muslimští „předáci“– Siddíkí, Sakrání a bradfordští mullové – právě neopakovali, že musí „odvolat svoji urážku“ (tedy stáhnout Satanské verše z trhu), vyjadřovali podporu Saddámu Husajnovi. Druhé výročí fatvy se blížilo a byla lezavá zima.
Přečtěte si také první část exkluzivní ukázky z nové knihy Salmana Rushdieho!
Fay Weldonová mu poslala – snad jako jistou výtku – výtisk knihy Johna Stuarta Milla O svobodě, jejíž jasná, důrazná slova mu byla snad ještě větší inspirací než v minulosti. Našel opět sílu pohrdat svými zvlášť zarputilými protivníky – zejména Šabbírem Achtarem s jeho útoky na neexistující „liberální inkvizici“ a hrdostí na islám jako náboženství „bojového hněvu“–, již teď doprovázela i averze k těm jeho příznivcům, kteří se v poslední době začali domnívat, že jejich podpory není hoden.
James Fenton napsal do New York Review of Books chápavý esej, v němž ho bránil proti fenoménu jeho „zděšených přátel“. Pokud byl „vysněný Salman“ přebývající v představách lidí zrazen činy skutečného Salmana, „zděšení“ dospěli k názoru, že je třeba jej poslat k čertu, neboť není jejich přátelství hoden. Žádná škoda, jestli ho vrahové nakonec dostanou.
Vzpomněl si, co mu kdysi řekl Günter Grass o prohrách: že člověku poskytují hlubší poučení než vítězství. Vítězové automaticky věří ve správnost a hodnotu svého pohledu na svět a ničemu se nenaučí. Poražení musejí naopak přehodnotit vše, co pokládali za správné a zač byli ochotni bojovat, a dostávají tak od života za nemalou cenu to nejdůkladnější ponaučení.
Nejdříve ze všeho pochopil, že teď už ví, kde je dno. Dotknout se dna znamenalo dozvědět se, jak hluboká voda je, a uvědomit si, že se na ně už znovu nechce dostat.
Začínal chápat to, co jej mělo osvobodit: že ocitnout se v pasti své potřeby lásky znamená být uzavřen v cele, kde člověk zažívá jen nekonečná muka a odkud není úniku. Musel se smířit s tím, že někteří lidé ho nebudou mít nikdy rádi, i kdyby se jim snažil sebedůkladněji vysvětlit své dílo či záměry, které jej k jeho napsání vedly.
Čtěte také: Indičtí muslimové chtějí Rushdiemu zakázat vstup do země
Mysl neovládanou rozumem, nýbrž věčně platnými pravdami víry nepřipouštějícími žádnou pochybnost nebylo možné přesvědčit argumentací. Ti, kdo ho démonizovali, nikdy neřeknou: „Hrome, vždyť on vlastně žádný démon není.“ Musel pochopit, že tak to na světě chodí. Ani on neměl tyto lidi v lásce.
Dokud si byl jistý tím, co napsal a řekl, dokud měl z vlastního díla a svých veřejně hlásaných názorů dobrý pocit, dokázal snést, že ho někdo nemá rád. Z toho, co nedávno udělal, se však cítil pod psa. Umínil si to napravit.
Převzato z knihy Salmana Rushdieho: Joseph Anton: Vzpomínky. Vydalo nakladatelství Paseka, 2012.
