5 fotek 
Nadějný český písničkář Tomáš Klus letos kromě jiného zahrál na festivalu Votvírák v Milovicích. Jeho pódiové vystoupení bylo plné humoru, improvizace a za vydatné pomoci kytaristy Jirky Kučerovského přilákali k nejmenší stagi (jak si v textu první skladby Tomáš s úsměvem postěžoval) mnoho návštěvníků všech generací i pohlaví.
Tomáš Klus a Jiří Kučerovský během autogramiády na Votvíráku 2010, Foto: Karel Slabý, Topzine.cz
Udělat rozhovor s Tomášem Klusem rozhodně nebyla žádná Honzíkova cesta. Po koncertě ho totiž čekala zdánlivě nekonečná autogramiáda, načež se na něj sesypal dav fotek chtivých fanynek. „Tomáši, ještě já! A já, já taky! Můžeme se vyfotit i s Jirkou?“ prosily ho. Nicméně čekání se vyplatilo a interview s novodobým Krylem, jak bývá v médiích často nazýván, si nyní můžete přečíst.
Tomáši, co je podle tebe smyslem života?
Vychovat děti. Myslím si, že smyslem života je postavit své ratolesti na moji cílovou čáru. Tam, kde já skončím, tam začnou moje děti, tak se člověk posunuje dál.
Pracuješ na nich?
Ještě néé, ještě jsem příliš mlád a příliš nezralý. Jsem příliš dítě na to, abych ty děti měl. (smích)
„Z člověka vyprchala pokora vůči životu…“
Co tě na světě nejvíc těší?
Asi setkání s dobrými lidmi. Ta odpověď zní hrozně klišovitě, ale bohužel to není tak častá věc. Z člověka vyprchala pokora vůči světu a vůči životu, lidi berou sami sebe příliš samozřejmě a mě na životě nejvíc těší, že se potkávám s lidmi, kteří v sobě tu pokoru vůči čemusi nehmatatelnému ještě stále mají.
A jak bereš ty sám sebe?
Jak beru sám sebe? Hmm… Já jsem v neustálém sporu sám se sebou. Ještě stále nejsem ukotven ve vztahu sám k sobě, abych to dokázal přesně pojmenovat.
Povídáš si sám se sebou? (smích)
No jéjej, každé ráno!
A jak si říkáš, když si se sebou povídáš?
Tyvole!
„My si tady takhle sedíme, ale vlastně visíme.“
Co si myslíš o vzniku vesmíru?
Myslím si, že se to nikdy nestalo.
Takže vesmír nevznikl?
Řekl bych, že ne. Mě hrozně baví přemýšlet o těchto věcech, ale je to strašně na dlouho. Třeba mě fascinuje to, jak jsme drženi hlavou vzhůru do vesmíru a tyto věci mě moc baví rozebírat.
To by byla legrace, kdybychom chodili po rukou, co?
No, co po rukou! Ale vezmi si, že teď jakoby visíme do prostoru, víš? Že si tady takhle sedíme, ale vlastně visíme!
Tak si můžeme třeba lehnout. (smích)
No a visíš stejně, i když ležíš, to je šílený!
Když se vrátím k tomu vesmíru; proč tady ten vesmír je?
Myslím, že vesmír je proto, abychom pochopili něco, co nás přesahuje. A nedostali jsme se tomu ještě ani po paty.
Myslíš, že se k tomu někdy dostaneme?
Doufám.
Lidé, čtěte!
Ty sám se o to snažíš?
Já sám jsem zatím u toho, že čtu knížky. Zatím se mi ale ještě nedostalo tolik odpovědí. Čím víc člověk čte, tím hloupější se cítí. Ale nutno říct, že už mám v některých knihách nakročeno k tomu, že když si je přečtu víckrát, tak třeba něco pochopím.
Máš nějakou oblíbenou knížku?
Mám jich spoustu. Mám strašně moc oblíbených knih. Vždycky mě mrzí, že když se mě někdo zeptá na nejoblíbenější kapelu, knížku, potravinu… (smích), jmenuji jenom jednu. Oblíbených knih mám prostě spoustu a říkám Lidé, čtěte!
Jaké autory máš rád? Zkus vybrat…
Je jich fakt hrozně moc, například teď čtu Konec starých časů od pana Žáka, což je autor scénáře filmu Škola, základ života. Moc mě baví jeho humor. Zároveň mě baví třeba Saroyan, baví mě Brautigan… Baví mě prostě literatura.
Co by sis vzal s sebou na pustý ostrov?
Vzal bych si Jiřího Kučerovského a Barbaru Falgeovou (Tomášova manažerka, pozn. red.). Jirka by mě bavil a Barbara by mě tam odtamtud dostala.
Tomáš Klus s přítelkyní na Votvíráku 2010, Foto: Karel Slabý, Topzine.cz
Láska je přátelství na druhou
Občas zpíváš o lásce. Co pro tebe znamená láska?
Láska je právě ta cesta k tomu smyslu života, o kterém už jsme se bavili. V momentě, kdy má člověk lásku, je schopen udělat děti přesně tak, jak má.
A co ta láska tedy je?
Je to pochopení a tolerance. Je spousta druhů lásek, ale pokud máme na mysli onu jednu lásku mezi mužem a ženou, mužem a mužem nebo ženou a ženou – nebraňme se tomu – myslím si, že lidé příliš často hledají, ztrácejí a následně znovu nalézají totéž. Nejdůležitější je to, aby se ti dva lidé nějakým způsobem zakotvili jeden v druhém. Protože láska jako pocit, jako euforie, hrozně rychle vyprchá a na to většina lidí dojíždí, protože uvěří tomu prvotnímu wow, ale láska začíná až po tom, co odejde to zamilování. Láska je vlastně přátelství na druhou.
Zažil jsi to už někdy?
Doufám, že to teď právě žiji. Ale to člověk nikdy není schopen říct v momentě, kdy je v době hájení. (smích)
