!Ukázka z knihy! Román Merciera Pascala Noční vlak do Lisabonu přináší nadějné poselství: každý má možnost změnit svůj život. Stárnoucí profesor filologie Raimund Gregorius žije v zaběhlých stereotypech, když mu jednoho dne zkříží cestu neznámá žena. Zdánlivě malicherná příhoda ho donutí zhodnotit svůj dosavadní život a začít žít jinak. Knihu vydalo nakladatelství Plus.
Nočním vlakem vstříc novému životu, Foto: Martin Blaťák, Topzine.cz
Den, po němž v životě Raimunda Gregoria už nic nemělo být jako dřív, začal stejně jako tolik jiných dní. Gregorius přicházel ve tři čtvrtě na osm od Spolkové terasy a šel přes Kirchenfeldský most, který vede ze středu města ke gymnáziu. Takhle chodil během školního roku každý všední den a vždycky
to bylo ve tři čtvrtě na osm. Když byl most jednou zavřený, dopustil se potom v hodině řečtiny chyby. Nic podobného se předtím nikdy nestalo a pak už se to také nikdy neopakovalo. Ve škole se celé dny vykládalo jen o té chybě. Čím déle diskuse trvala, tím víc se našlo lidí, kteří chybu pokládali za přeslechnutí. Takový názor nakonec převážil i u studentů, kteří u toho byli. Bylo zkrátka nemyslitelné, aby Mundus, jak mu všichni říkali, udělal v řečtině, latině nebo hebrejštině nějakou chybu.
Gregorius se díval dopředu ke špičatým věžím Historického muzea města Bernu, nahoru ke Gurtenu a dolů k Aaře s její ledovcově zelenou vodou. Poryvy větru nad ním poháněly nízko visící oblaka, obrátily mu deštník a chrstly mu déšť do obličeje. Až teď si všiml té ženy uprostřed mostu. Lokty se opírala o zábradlí a v lijáku četla něco, co vypadalo jako dopis. Musela list papíru držet oběma rukama. Když se Gregorius přiblížil, najednou papír zmačkala do koule a prudkým pohybem zahodila. Gregorius bezděčně zrychlil a byl od ní už jen pár kroků. V její bledé, deštěm zmáčené tváři viděl zlost. Nebyla to zlost, která se vybije v hlasitých slovech a pak vyšumí. Byl to zarytý, do nitra obrácený vztek, který v ní musel doutnat už dlouho. Teď se žena zapřela pažemi o zábradlí a paty jí vyklouzly z bot. Ona skočí. Gregorius nechal deštník napospas větru, jenž ho odvál přes zábradlí, zahodil tašku plnou školních sešitů a vykřikl řadu hlasitých kleteb, co vůbec nepatřily do jeho obvyklé slovní zásoby. Taška se otevřela a sešity se vysypaly na mokrý asfalt. Žena se otočila. Chvíli bez hnutí přihlížela, jak sešity v dešti tmavnou. Pak vytáhla z kapsy kabátu fixu, udělala dva kroky, sklonila se ke Gregoriovi a napsala mu na čelo několik číslic.
„Promiňte,“ řekla udýchaně francouzsky s cizím přízvukem, „ale tohle telefonní číslo nesmím zapomenout a nemám u sebe žádný papír.“
Pak se zahleděla na své ruce, jako by je viděla poprvé.
„Samozřejmě jsem také mohla…“ a napsala si číslo na hřbet ruky, hledíc střídavě na Gregoriovo čelo a vlastní ruku. „Já…já si je nechtěla zapamatovat, chtěla jsem všechno zapomenout, ale když jsem viděla, jak ten dopis padá… musela jsem si je zapsat.“
Déšť mu zamlžil tlustá skla brýlí a Gregorius nešikovně šátral po mokrých sešitech. Měl dojem, že mu fixa znovu klouže po čele. Pak si ale všiml, že to tentokrát byly ženiny prsty, které se mu pokoušely čísla z čela smazat.
„Já vím, je to ode mne opovážlivost…“ a teď se i ona dala do sbírání Gregoriových sešitů. Dotkl se její ruky a zavadil o koleno, a když se oba natáhli po posledním sešitu, srazili se hlavami.
„Děkuji vám,“ řekl, když stáli proti sobě. Ukázal směrem k její hlavě. „Bolí to moc?“
Nepřítomně zavrtěla hlavou, oči sklopené.
„Mohla bych jít pár kroků s vámi?“
„Eh… ano, jistě,“ zakoktal Gregorius.
Mlčky šli vedle sebe až na konec mostu a dál ke škole.
Smysl pro čas Gregoriovi napověděl, že už je po osmé a že první hodina už začala. Jak daleko je „pár kroků“? Žena se přizpůsobila jeho chůzi a cupitala mu po boku, jako by to mělo takhle pokračovat celý den. Širokou klopu kabátu zdvihla tak, že Gregorius jí ze strany viděl jen čelo.
„Musím tamhle, do gymnázia,“ ukázal Gregorius a zastavil
se. „Jsem učitel.“
„Smím s vámi?“ zeptala se tiše.
Gregorius zaváhal a rukávem si přejel po mokrých brýlích.
„Přinejmenším je tam sucho,“ připustil posléze.
Šli po schodech nahoru, Gregorius jí podržel dveře a pak už stáli v hale, která po začátku vyučování působila obzvlášť prázdně a tiše. Z kabátů jim kapalo.
„Počkejte tady,“ požádal ji Gregorius a zašel na záchod pro ručník.
Před zrcadlem si osušil brýle a otřel si tvář. Číslice na čele byly pořád ještě vidět. Přidržel cíp ručníku pod teplou vodu a právě se je chystal setřít, když se uprostřed pohybu zarazil. To byla ta chvíle, která vše rozhodla, pomyslel si potom, když si o hodiny později vybavoval v paměti uplynulé události. Najednou si totiž uvědomil, že stopu svého setkání se záhadnou ženou vůbec smazat nechtěl.
Představoval si, jak by potom předstoupil před třídu s telefonním číslem na obličeji, on, Mundus, nejspolehlivější a nejpředvídatelnější člověk v téhle budově a pravděpodobně v celých dějinách školy. Působil tu víc než třicet let, ve svém povolání bezchybný, byl sloupem zdejší instituce, možná trochu nudný, ale vážený a naproti na vysoké škole dokonce obávaný pro své omračující znalosti klasických jazyků, láskyplně vysmívaný svými žáky, kteří ho v každém ročníku opětovně zkoušeli. Zavolali mu třeba uprostřed noci a ptali se na konjekturu málo známé pasáže v nějakém starém spisu. Pokaždé dostali okamžitě z hlavy stejně tak suchou jako vyčerpávající odpověď, v níž nechyběl ani kritický komentář jiných možných názorů. A to vše jim přednesl v dokonalé formě a bez jediné stopy rozmrzelosti z nočního vyrušení – zkrátka Mundus, muž s nemožně staromódním, ba přímo archaickým křestním jménem, které člověk prostě musel zkrátit a ani je nemohl zkrátit jinak. Byla to zkratka, která nadto vrhala světlo na podstatu tohoto muže, jak by to nedokázalo žádné jiné přízvisko, neboť co se v něm jako filologovi skrývalo, nebylo skutečně nic menšího než celý svět, či spíše povícero celých světů. Dovedl totiž z hlavy citovat libovolné pasáže z latinských a řeckých textů, a dokonce i hebrejské prameny, nad čímž užasl nejeden vysokoškolský profesor specializující se na Starý zákon. Jestli chcete vidět opravdového učence, říkával ředitel gymnázia, když ho představoval nové třídě, tak tady ho máte.
A tento učenec, říkal si teď Gregorius, tenhle suchar, který leckomu připadal jako stvořený jen z mrtvých slov a jemuž kolegové, závidějící mu jeho oblíbenost, záštiplně přezdívali Papyrus – tak tenhle učenec by vstoupil do třídy s telefonním číslem na čele, kam mu ho namalovala zoufalá žena, zřejmě se potácející mezi vztekem a láskou, žena v rudém koženém plášti a s pohádkově měkkým jižním přízvukem, znějícím jako nekonečně do délky protahovaný šepot, který z člověka udělal komplice, už jen tím, že ho slyšel.
Převzato z knihy Merciera Pascala: Noční vlak do Lisabonu. V překladu Evy Pátkové vydalo nakladatelství Plus, 2011.
