×
TOPZINE.cz

S knihou Stephena Clarka budete pít šampaňské na hřbetu hlemýždě

FOTO: KnihyTi, kteří se rozhodli strávit letošní léto doma, si mohou „zacestovat“ alespoň s knihou Stephena Clarka nazvanou Tak pravil hlemýžď. Kniha navazující na autorovu úspěšnou sérii Merde, soustřeďuje vtipná pozorování francouzského života a svérázu tamějších obyvatel. Knihu vydalo nakladatelství Plus.

S hlemýžděm poznáte Francii lépe než s cestovní kanceláří, Foto: Eva Müllerová, Topzine.cz

NEPOSKVRNÍŠ SE PRACÍ

„Život není samá práce. Kdo příliš pracuje, nakonec se zblázní.“ To
nejsou slova nějakého francouzského anarchisty, bohéma či aristo-
krata. To řekl prezident Charles de Gaulle svému tehdejšímu minis-
tru kultury Andrému Malrauxovi. Jaký to státnický výrok!
Francouzi o sobě říkají, že pracují, aby žili, kdežto Anglosasové
žijí jen pro práci. Tím chtějí říct, že přijít po našem do kanceláře
v pět ráno, vynechat oběd a zůstat až do půlnoci, jen aby se dojednal
ten kšeft s New Yorkem, je snad podle našeho názoru záslužné, ale
oni mají lepší věci na práci.
Mají ovšem pravdu. Kdo by nesouhlasil, že je lepší zůstat ráno
v posteli o dvě hodiny déle, strávit dlouhou polední přestávku nad
výtečným obědem a večery prožívat v náruči milované bytosti, i když
by to znamenalo určité zkrácení příjmu?
Proto jsem se také přestěhoval do Francie. Byl jsem zaměstnan-
cem britské firmy, která mě pravidelně povyšovala a platově mi při-
lepšovala, a mně se to líbilo, ale pak jsem si povšiml, že nemám žád-
né volné víkendy ani večery a že už si skoro nepamatuji, jak vypadá
má přítelkyně. To poslední bylo hlavně proto, že jsem denně po prá-
ci nasával tolik, že jsem ze všeho měl dost mlhavý dojem.
Přijal jsem tedy zaměstnání ve Francii: menší zodpovědnost,
menší stres, menší plat, a hned jsem se sžil s francouzskou filozofií:
tvrdá práce je vhodná jen pro natvrdlé.

Très long weekend

Pohlédnete-li na francouzský kalendář, získáte asi dojem, že tady
skoro nikdo nikdy nepracuje. Když v pátek odpoledne zavoláte do
nějakého podniku, dojem se vám potvrdí. Francouzští pracující mají
tyto dny pracovního klidu: Nový rok, Pondělí velikonoční, První máj,
výročí konce druhé světové války (8. května), svátek Nanebevstoupe-
ní, Pondělí svatodušní (slaví se první pondělí v červnu), výročí dobytí
Bastily (14. července), svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna),
svátek Všech svatých (1. listopadu), výročí příměří roku 1918 (11. lis-
topadu) a Boží hod vánoční. Když se stane, že 1. a 8. května připadne
na víkend, neposkytuje se za svátek náhrada. Když však připadnou
na úterý, pracující si berou v pondělí tak zvaný „pont“, přemostění,
kterým vznikne hodně dlouhý víkend. První a druhý květnový víkend
pak trvají čtyři dny, k tomu ještě Nanebevstoupení (v druhé polovině
května nebo první polovině června) a Svatodušní pondělí, což vám
dohromady dá čtyři dlouhé víkendy během šesti týdnů. Když to někte-
rý rok opravdu vyjde, Francouzi mají v květnu a červnu tolik volných
dnů jako Američani za celý rok, a k tomu ještě skoro celou dovolenou.
Většina Francouzů zaměstnaných na plný úvazek má pět týdnů
dovolené za rok. Někdy je to i víc; na mém posledním novinářském
místě jsme dostávali 37 dní ročně, tedy sedm a půl týdne, nepočítaje
ovšem státem uznané svátky.
Tahle dovolenková politika v kombinaci s heslem „Pracuji, abych
žil, nežiji, abych pracoval“ ústí ovšem do všeobecně nepevné pra-
covní morálky. Od pátečního poledne už Francouzi myslí jen na
víkendové aktivity. V květnu je už prakticky letní sezona, nebudeme
se tudíž nějak zvlášť pachtit.
Avšak pracujete-li s Francouzi, nevznikají z toho vážnější pro-
blémy. Když pracují, dělají to snaživě a mají výsledky. Jenom je tře-
ba požádat je v pravý čas. Nezkoušejte to kdykoli mezi dvanáctou
a druhou nebo v pátek po jedenácté ani mezi 1. květnem a 31. srp-
nem. Je to skutečně takhle jednoduché.
Od roku 2000 mají ve Francii pětatřicetihodinový pracovní týden.
Do té doby to bylo třicet devět hodin. To však neznamená, že by
všichni odcházeli domů o hodinu dřív. Každý zaměstnavatel si mohl
vyjednat podmínky se svými zaměstnanci. Někde mají pět sedmi-
hodinových dnů, jinde ubrali půl dne jednou za týden nebo celý den
jednou za čtrnáct dní.
Můj zaměstnavatel to vyřešil formou dovolené, přidal nám dva-
advacet dnů za rok. Měl jsem tedy 59 dní dovolené plus 11 svátků,
celkem čtrnáct týdnů dovolené za rok. Bez jakékoli újmy na mzdě,
samozřejmě. Když jsem se tím chlubil svým přátelům a příbuzným,
vlny závisti se vzdouvaly v Lamanšském průlivu i na širém moři.
(Jako typický anglosaský nevděčník jsem se právě v té době rozho-
dl, že budu psát legrační knihy o Francouzích a o životě ve Francii.)
Ačkoli si zaměstnavatelé mysleli, že účelem této úpravy pracovní
doby je vyvolat zhroucení francouzské ekonomiky, pravým zámě-
rem státní správy bylo zvýšit počet pracovních míst. Snížíte-li dél-
ku pracovní doby o desetinu, budete potřebovat zvýšit stavy o deset
procent zaměstnanců. Firmám za takový nárůst slíbili dotace a vlá-
da doufala, že dojde k vytvoření 700 000 nových pracovních míst.
Bylo to snadno proveditelné na pracovištích, kde mnoho lidí
koná stejnou práci, ale já jsem pracoval pro časopis, kde nás bylo
celkem deset. Abychom nahradili ztracené pracovní hodiny jed-
ním novým zaměstnancem, musel by strávit deset procent svého
času jako redaktor, 20 procent jako autor, 20 procent jako grafik
atd. A tak jsme nového zaměstnance nenajali a přistoupili jsme na
myšlenku, že všichni budeme pracovat o deset procent efektivněji.

Převzato z knihy Stephena Clarka: Tak pravil hlemýžď. V překladu Ivana Vávry vydalo nakladatelství Plus, Praha 2011.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..