V knize S bolestí před očima druhých esejistka Susan Sontagová dává do souvislostí válečnou fotografii, zobrazování válek v televizi a vliv sledování těchto obrazů na publikum a společnost jako takovou.
Rakousko-uherské šibenice v Černé Hoře, Zdroj: wikipedia.org
Obsah balíčku, který nedávno dorazil ke mně domů z nakladatelství Paseka, vypadal velice slibně. Sto a deset stránek z hrubého papíru, sevřených elegantní, střídmou a dotyku se nabízející obálkou. S bolestí před očima druhých rozvíjí potenciálně zajímavou polemiku na téma zobrazování bolesti prostřednictvím válečného zpravodajství a také na důsledky nepřetržitého přísunu drastických záběrů pro naše morální cítění. Mnohoslibná mlhavá hranice etičnosti zobrazování utrpení druhých ale bohužel zůstala z velké části nezužitkovaná.
Čtenář se krátce po otevření knihy ocitá v jakési nařídlé kaši neurčitých úvah. Jako první mě napadlo omlouvat text a vinit z nedbalosti překladatele Petra Fantyse, s postupující četbou už ale bylo zřejmé, že ten je v tom, přinejmenším z velké části, nevinně. Druhá omluva, která mě napadla hned vzápětí, byla myšlenka, že se patrně jedná o autorčinu prvotinu a že si zde jen tříbí myšlenky k ucelenějšímu a pronikavějšímu dílu, které určitě bude stát za přečtení a tak jsem se pustila do pátrání po její bibliografii. Po dohledání příslušných údajů se ale bohužel rozplynula i ta poslední naděje na spásu tohoto titulu – jedná se totiž o jedno z posledních, nikoli prvních, děl Sontagové.
Obrazy mrtvých civilistů a zdemolovaných domů mohou posloužit ke stupňování nenávisti vůči nepříteli. Právě to například učinila arabská satelitní stanice Al-Džazíra, sídlící v Kataru, když neustále opakovala záběry zkázy utečeneckého tábora v Dženínu v dubnu 2002. I když tyto výjevy pobuřovaly mnohé diváky této televizní stanice po celém světě, sdělovaly jim o izraelské armádě pouze to, čím už byli naočkovaní, a čemu už tudíž věřili předem. Naproti tomu obrazy předkládající důkazy, jež jsou v rozporu s jistou zbožně opatrovanou vírou, jsou pravidelně odmítány jako výjevy zinscenované pro kameru či fotoaparát. Na obrazové svědectví o zvěrstvech spáchaných vlastními lidmi se běžně reaguje tvrzením, že jde o výmysl, že k podobným zvěrstvům nikdy nedošlo a že vidíme jen těla, která druhá strana přivezla z márnice a rozházela je po ulici. Popřípadě že k nim skutečně došlo, ale na vlastních lidech je spáchala druhá strana.
Susan Sontagová se narodila v New Yorku roku 1933 do židovsko-americké rodiny. Její původ měl zcela neoddiskutovatelný vliv na její občanský aktivismus, který se naplno rozvinul v šedesátých letech během Americké invaze do Vietnamu a dál pokračoval až ke konfliktu v Bosně a Hercegovině. Vdala se už v 17 letech za muže, který se posléze stal jejím editorem. Tou dobou už ale věděla o své lesbické orientaci. Její život skončil v roce 2004. Posledních dvacet let strávila ve vztahu s fotografkou Annie Leibovitz, který významně ovlivnil a formoval její zájem o fotografii.
Exhumace masového hrobu v Srebrenici, 1996, Zdroj: ICTY Staff
Chvílemi se autorka opírá o své studium fotografie jakožto psychologického média, někdy o text Wirginie Woolf Tři Guineje a někdy, což se stává bohužel dost často, se neopírá o nic. Brzy jsem se začala ztrácet ve změti sobě navzájem si odporujících tvrzení, následovaných jedno za druhým v jednolitém sledu, bez dalších ozřejmujících úvah. Spíš než jako esej se text jeví jako přepis tvůrčího deníku autorky. Myšlenkám, byť sebevíc zajímavým a inspirativním schází nějaká pevná osa, směr, o závěru či vyvrcholení úvahy nemluvě.
[…] Čím je místo vzdálenější a exotičtější, s tím větší pravděpodobností se setkáme s nic neskrývajícími frontálními pohledy na mrtvé a umírající […]Všudypřítomnost těchto fotografií a těchto hrůz nutně živí víru v nevyhnutelnost tragédie v neosvícených a zaostalých – tedy chudých – částech světa. […] […] Jedno z hlavních vysvětlení válečných zločinů spáchaných v jihovýchodní Evropě v devadesátých letech však bylo, že balkánské země koneckonců nikdy nebyly skutečnou součástí Evropy. Zmasakrovaná těla na publikovaných fotografiích pocházejí obvykle z Asie či z Afriky. Tento novinářský zvyk přitom navazuje na dávnou praxi vystavování exotických (tedy kolonizovaných) lidských bytostí. […]
Co autorce nelze upřít, je její touha zkoumat. To, že to nedělá příliš šťastným způsobem je věc druhá. Je ale velice osvěžující její reflexe války jakožto záležitosti výsostně mužské, silně spojené s patriarchální strukturou společnosti. Věnuje také zvýšenou pozornost práci válečných fotografek a slepě nekopíruje rodová schémata, čímž přidává svým úvahám o roli válečné fotografie další rozměr. A tak nejde než opakovat, co mě během četby stále znovu napadalo: Škoda. Naznačuje mnoho zajímavých myšlenkových linek, bohužel ale vzbuzuje ve čtenáři jen málo touhy je jít prozkoumat.
Český název: S bolestí před očima druhých
Originální název: Regarding the Pain of Others
Autorka: Susan Sontagová
Překlad: Petr Fantys
Formát: 120 stran, 20x13cm, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2011
Nakladatelství: Paseka
Doporučená cena: 199 korunHodnocení: ** (45%)
