Menu
TOPZINE.cz
Apetit

Rozhovor s Vilmou Kadlečkovou: Psaní je jako žvýkačky

Redakce

Redakce

30. 1. 2011

Když si malé děti hrály s autíčky a panenkami, ji fascinovaly vesmírné lodě. Vilma Kadlečková je jednou z mála českých autorek sci-fi literatury. Co ji právě na tomto žánru láká?

Ilustrační foto Foto: Daniel Husek, Topzine.cz

Tradiční otázka: Jak jste se dostala ke psaní?

Odmalička mě bavilo vymýšlet různé situace a vždy to mělo nádech sci-fi. Někoho bavily motorky, někoho štěňátka, já měla kosmické lodě. Byl v tom ten prvotní pocit úžasu nad tím tajemným neznámem, ale čím je člověk starší, tím víc do jeho psaní pronikají věci z reálného života a je čím dál těžší ten pocit úžasu někde najít. Člověk se stává cyničtějším, ale tak to u dospělých asi bývá.

Kdy jste napsala první povídku?

Zkoušela jsem psát od chvíle, kdy jsem se naučila písmenka, ale to moc neukazuji. Až ve čtrnácti letech jsem tyto pokusy začala posílat do různých soutěží. První velké dílo byl až román Na pomezí Eternaalu.

Jak dlouho vznikal argenitový vesmír?

Postupně asi dvacet let. Psaní není mým zaměstnáním, takže nemohu psát na plný úvazek. Už mám ale vymyšlenou i velkou část, která ještě není nikde uplatněná, je to takový můj zásobník nápadů, které jednou za čas vezmu, přidám k nim něco nového, třeba vlastní zážitek a s tím pak pracuji.

Čím jste se inspirovala pro vznik tohoto světa?

Je to spíše taková směs. Když začal vznikat nebylo tady ještě z čeho čerpat. Ani Tolkien tu tehdy nebyl, čili od jiných autorů jsem příliš přejímat nemohla.

Takže nebyl okamžik, kdy byste si řekla: „Teď vymyslím úplně nový svět.“

Spíš to všechno vyplývalo z příběhů. Člověk měl nějaké postavy a situace, které potřeboval někam zasadit, aby mohly fungovat. Párkrát jsem se setkala i s tím, že se lidé pokoušeli stvořit svět jako první a až potom do něj vkládat nějaký příběh. Ale často to nedopadá příliš dobře, protože mají na jedné straně konstrukci a na druhé straně konkrétní děj, ale špatně se jim to propojuje. Takže mi připadá lepší vymýšlet to za pochodu a nepodřizovat se předem vytvořeným reáliím.

A máte někdy chuť vymyslet nějaký jiný svět než argenitový?

Občas ano, ale když si představím, kolik práce mi dá údržba takového vymyšleného vesmíru, rychle mě to odradí. Hlavně bych ho chtěla dovést do konce, pracuji na něm už velmi dlouho.

Na jaře 2010 vám vyšel sborník povídek. Jaké konkrétně to jsou?

Je to reedice starších věcí, ale je tam i jedna nová povídka. V devadesátých letech byl Eternaal jednou z prvních věcí, které se na trhu objevily a našel si své čtenáře, proto mi nakladatelství navrhlo vydání této novinky. Samozřejmě, dnes bych tu knihu napsala nejspíš úplně jinak, takže jsem si nebyla úplně jistá, jestli do toho mám jít. Nakonec snad ale kniha dopadla dobře. Je to takový průřez celou mojí tvorbou, jsou tam povídky psané od 90. let až po ty úplně nejnovější a všechny v nové úpravě.

Na pomezí Eternaalu

Chystáte nějaké novinky?

Má teď rozpracováno hned několik věcí. Poslední novelka ve zmiňované sbírce je prologem k románu, který právě píšu. Je to pětidílná sága o planetě Össe a vystupuje tam fundamentalistická mimozemská církev, záludné kosmické lodě, mediální magie, myceliální technologie – a samozřejmě argenit. Zatím mám napsané čtyři díly, chybí mi už jen ten pátý. Zatím ale není jisté, kdy knihy vyjdou, čtenářsky je teď mnohem oblíbenější fantasy, tak čekáme na příznivější vítr.

A fantasy neplánujete?

Vlastně ano. Daly jsme spolu s Julií Novákovou, Lucií Lukačovičovou, Karolínou Francovou a Sančou Fülle dohromady povídkovou knihu s názvem Tajná kniha šerosvitu. Měla by vyjít v Albatrosu v dubnu 2011 a je to kniha hlavně pro děti. Jsou to povídky propojené společným pozadím, rozdělily jsme si počet stran a každá se svým prostorem mohla nakládat, jak chtěla. Sešlo se celkem jedenáct povídek o světě duchů. Hlavními hrdiny jsou děti a dalo by se to zařadit mezi městskou fantasy, protože se vše odehrává v našem světě, tedy spíše pod ním.  Velice nás to chytlo, některé dokonce plánujeme v tomto duchu pokračovat, včetně mě.

Vaše příběhy se řadí do kategorie sci-fi. V Česku není mnoho spisovatelů, kteří by se drželi tohoto žánru.

Já tomu říkám psychotronická sci-fi, protože většina postav jsou telepati. Ale máte pravdu, sci-fi oproti svému konkurentovi fantasy zůstává v pozadí. Lidé si pod tím totiž představují něco technického, čemu nerozumí, a číst se jim to moc nechce. Ale pro mě má sci-fi stále své kouzlo.

Psaní ale není vaše zaměstnání. Kolik máte času na psaní?

Myslím, že samotným psaním se uživí jen málo spisovatelů. Já sama si přivydělávám překladem z angličtiny, navíc mám tři děti, takže toho času opravdu není moc. Snažím se ale, abych psala po úsecích, takže když mám zrovna čas, vyhradím si třeba týden na psaní.

Co vás na psaní baví?

O tomhle jsem teď ještě přemýšlela – ono fakt vůbec není pravda, že bych snad psala jen kvůli tomu, co o tom lidi řeknou. „Asi je to trochu voyeurství a pocit moci. Můžu se postavě nabourat do hlavy a sledovat, co si myslí a co dělá. Kdy se tohle normálně člověku poštěstí? Je to droga. Jako žvejkačky.

  • Vilma Kadlečková se narodila 27.5.1971 v Praze
  • První veřejně přiznané dílo napsala v osmi letech, první publikované až v roce 1990 a to Na pomezí Eternaalu
  • V současnosti se s ní dá setkat i pod jménem Klímová, které přijala po svatbě. Publikuje ale stále pod svým rodným příjmením. Má tři děti.
  • Je jednou z mála autorek, které se v České republice věnují psaní sci-fi literatury

Míváte problém donutit se knihu dopsat?

Spíš mívám problémy donutit se přestat na ní pracovat. Například ten nový román měl být původně pouze povídka. Autor se vždycky může rozhodnout, zda příběh oseká a nechá jen ten základ, nebo ho naopak rozvede, přidá další postavy a dějové linie.

Co by podle vás měla mít kniha, aby zaujala čtenáře?

Pro mě jsou klíčové postavy. Ráda čtu knihy, které mi umožňují nahlédnout do hlavy různých lidí, zjistit, jak uvažují, jací jsou. Myslím, že všeobecně platí: pokud čtenáře chytí postavy, pak ho čtení baví.

Vy jste se inspirovala pro své postavy i lidmi ze svého okolí?

Často se inspiruji, ale snažím se, aby to nebyli konkrétní jednotlivci, spíš směs lidí, které jsem potkala. Člověk to musí zakamuflovat, aby za ním nechodili kamarádi a nesrovnávali se s nějakými postavami, hlavně těmi zápornými.

Máte nějakou oblíbenou postavu?

Tak nejčerstvější jsou postavy románu, protože už je píšu velice dlouho a jsou pro mě nejdůležitější, takže jsou to asi oni. Ale jakmile knihu dopíšu, nejspíš je nahradí nějaké nové.

Co vy sama považujete za svůj největší literární úspěch?

To, že už se mi několikrát podařilo psát na objednávku. Přešel za mnou redaktor a domluvil se mnou nějaký projekt. Největší úspěch je pro mě dosáhnout toho stavu, kdy už se nemusím bát, že moji práci nevydají, protože si o ni sami řekli.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Rozhovor s Vilmou Kadlečkovou: Psaní je jako žvýkačky