×
TOPZINE.cz

Rozhovor s překladatelem Viktorem Janišem: Mé překlady čte jako první jedna má dobrá duše, jejíž jméno neznám

FOTO: Viktor JanišViktor Janiš patří k předním českým překladatelům z angličtiny. Věnuje se klasické beletrii, žánrové produkci a tradičně překládá i komiksovou tvorbu Neila Gaimana či Joea Sacca. Nedávno se mu narodil syn. Jak se s novou pozicí otce vyrovnává? A které tituly bude překládat v nejbližší době? Na naše otázky odpovídal překladatel jedno sychravé páteční odpoledne v útulné pražské restauraci Prosecco.

FOTO: Viktor Janiš
Překladateli Viktoru Janišovi se nedávno narodil syn Daniel Autor: Stanislav Soukup

Viktore, setkáváme se v pátek, první otázka je tedy nasnadě. Jaký jste měl týden? (Rozhovor proběhl v listopadu – pozn. red.)

Týden byl náročný, protože jsem dokončoval čtyřsetstránkový komiks Gaza: Poznámky pod čarou dějin scenáristy a kreslíře Joea Sacca. Jde o jeden z nejnáročnějších komiksů, který jsem kdy překládal, a to už jsem jich překládal dobrých třicet.

Bylo to dáno zejména tím, že je to v podstatě politologicko-historická práce, která obsahuje stovky arabských jmen, a ta všechna bylo třeba transkribovat. Jenže arabista, který se mnou na komiksu spolupracoval, se v posledních korekturách rozhodl změnit akademickou transkripci na laičtější, takže ta poslední korektura, která je většinou pouze formalitou, byla rázem těžká šestihodinová dřina.

Když už jsme tu komiks Joea Sacca nakousli, možná byste mohl autora i samotný komiks krátce představit.

Joe Sacco je Malťan, který vystudoval v Americe. V komiksovém žánru se prosadil reportážním komiksem Palestina z roku 1992. Světové uznání mu vynesla knížka Bezpečná zóna Goražde, kde velice plasticky vylíčil bosensko-srbský konflikt. Gaza: Poznámky pod čarou dějin je jeho třetí velká práce, která se zaobírá dvěma epizodami arabsko-izraelského konfliktu v roce 1956. Joe Sacco v podstatě říká, že historie nikdy nespí, pořád se něco děje. A situace, které někomu převrátily život, se často dostanou na stránky historických knih přinejlepším jen jako poznámky pod čarou. V tomto případě jde o masakr několika stovek Arabů.

obálka Joe Sacco: Gaza

Joe Sacco popisuje, co tomu předcházelo, jak to vypadalo a co následovalo, a drobným způsobem ilustruje, proč Arabové Izraelce tak nenávidí. Ani já tak úplně nechápu, jak se Židé mohli tak rychle posunout z pozice obětí druhé světové války k agresorům, nebo v tomto případě spíše katům, protože městečka, v nichž dochází k vraždění, byla v té době už zpacifikována.

Joe Sacco je pozoruhodně dobrý scenárista, dokáže dát příběhu širší rámec a zasadit do něj mikropříběhy. Zároveň je jeho kresba neuvěřitelně detailní, propracovaná a ostrá. Není tam téměř žádná stylizace. Působí to, jako by měl člověk před sebou dokumentární fotky poskládané do podoby komiksu.

Řekl jste, že je to jeden z nejtěžších komiksových překladů, který jste kdy dělal. Dokázal byste jednotlivá úskalí tohoto překladu Gazy srovnat například s Gaimanovým Sandmanem, jehož taky překládáte? Dá se to vůbec srovnat?

Samozřejmě dá. Víceméně jde o rozdíl mezi překladem krásné literatury a literatury faktu. Neil Gaiman má širší slovní zásobu, širší záběr. Člověk si musí dávat neobyčejný pozor, aby mu neutekl nějaký citát či narážka. Musí dobře vyřešit slovní humor, musí sedět jednotlivé stylové rejstříky od nejvyšších po nejnižší. U Sacca se zase musí hlídat jiné záležitosti. Překlad musí být přesný, transkripce musí sedět. Rozhodně tím nechci říct, že by Joe Sacco byl suchý komentátor. Když popisuje jednotlivé události, je to dobrá žurnalistika obohacená metaforami.

K tomu komiksu mimochodem patří padesát normostránek dodatků, mimo jiné i rozhovor s plukovníkem bridády, která v Gaze bourá domy. Ten byl neredigovaný, jak už to v Americe bývá zvykem. Takové rozhovory působí autentičtěji, ale někdy se kvůli častému opakování slov, anakolutům a podobně takřka nedají číst, obzvlášť s hollywoodskými herci, což jsem si ve své překladatelské kariéře taky užil. V české verzi je rozhovor s oním plukovníkem notně přičísnutý.

My jsme se teď díky Gaze a arabsko-izraelskému konfliktu dostali k náboženské tématice, čehož se přímo týká i další kniha, kterou jste nedávno překládal, Evangelium ohně Michela Fabera. O co v ní jde?

Ten příběh vyšel v nakladatelství Canongate, což je taková skotská štika v anglosaských nakladatelských vodách. A tohle nakladatelství v rámci edice Mýty oslovilo slavné spisovatele, aby si vybrali svůj oblíbený mytologický příběh a přepsali jej.

Ona edice nakonec nebyla zase tak úspěšná, podle mě zejména proto, že byl-li ten původní mýtus určitý čtverec, většina spisovatelů v něm pouze vyšlapala menší kolečko. To ovšem Michel Faber neudělal, první nabídku od šéfa nakladatelství Jamieho Bynga odmítl s tím, že ten příběh ještě nemá. Téměř o tři roky později ho ale napadlo, jak na to: vzal si mýtus o Prométheovi a na jeho půdorysu vystavěl příběh, který už nemá nic společného s orly klovajícími játra, ale s konceptem za tím. Faber se tedy v románu ptá, co se stane, když někdo dá lidstvu něco velmi užitečného, ale zároveň velmi nebezpečného.

obálka Michel Faber: Evangelium ohně

V tomto případě je ta zápletka dána takto: Co by se v našem médii nasyceném prostoru stalo, kdyby někdo objevil páté evangelium sepsané mužem, který byl přímo přítomen Ježíšovu ukřižování, a jeho slova se zcela neshodovala s tím, co známe z kanonizovaných evangelií. Víc bych ale prozrazoval nerad. Každopádně je to kniha, která na mnohých místech rozesměje, nicméně současně je velmi znepokojivá.

Od Michela Fabera se chystáte překládat také jeho román Kvítek karmínový a bílý, který je zasazen do viktoriánské Anglie, vyjde mu ve vašem překladu také povídková sbírka. Jaké další tituly se ještě chystáte v příštím roce překládat?

Na Kvítek karmínový a bílý (The Crimson Petal and the White – pozn. red.) mám vyhrazený čas od února až do srpna. Do té doby se kromě zmiňované povídkové sbírky, jejíž překlad už je zdárně za polovinou, budu věnovat ještě dvěma spisovatelům.

Pro nakladatelství Mladá fronta budu překládat známého irského prozaika Williama Trevora, který se již několikrát ocitl v nejužším výběru na Bookerovu cenu, konkrétně půjde o román Příběh Lucy Gaultové, a pro nakladatelství Albatros budu překládat knížku, která se jmenuje Nekromant Johannes Cabal a kterou jsem si zamiloval už od první kapitoly. Něco takového by klidně mohl napsat v tandemu Terry Pratchett a Neil Gaiman. Román je to neobyčejně vtipný, ale zároveň temnější než u Pratchetta nebo Gaimana. Do toho samozřejmě budu ještě půl roku pracovat na devátém dílu Sandmana, což je také téměř čtyři sta stran.

Devátý díl Sandmana s prozatímním názvem Blahovolné (The Kindly Ones).

Ne, ten název Blahovolné už se dá považovat za definitivní.

Každopádně vy už delší dobu slibujete také překlad Hráče od Iaina M. Bankse. Jak to vypadá s tímto titulem?

Banks je už léta můj největší dluh, každopádně zcela určitě vyjde příští rok. Pokud půjde všechno dobře, tak bych jej do Vánoc měl stihnout přeložit. A věřím, že časem budou následovat další Banksové.

obálka Iain M. Banks: The Player of Games (EN)

Vy jste o pár odpovědí zpět zmínil, že v průběhu překládání některého z románů budete současně pracovat i na Sandmanovi. Znamená to tedy, že vám nečiní potíže překládat více titulů současně?

Dá se to tak říct. Můžu to udělat tak, že si třeba řeknu, že dopoledne budou vyhrazena komiksu a odpoledne a večery něčemu jinému, většinou to ale dopadne tak, že na něčem pracuji celý den.

Možná by celou řadu čtenářů zajímalo, jak vlastně vypadá váš obyčejný pracovní den.

To je ale hrozně nudné. Člověk vstane, nasnídá se, posadí se k počítači, občas odběhne, aby nahlédl do nějaké knížky, a takhle to pokračuje až do dvou hodin do rána.

Pak vám ale nezbývá žádný volný čas na vlastní četbu, na něco, co nepřekládáte. Kdy si tedy najdete čas na ni?

To je dobrá otázka. Určitě teď čtu méně, než jsem čítával. Vlastní četba se odehrává většinou tehdy, když bych měl pracovat, ale příběh mě natolik unese, že nepracuju, nebo kdykoliv, kdy mám nějakou chvilku volnou. Po cestě sem jsem například přečetl kapitolu z Pratchettova posledního románu I Shall Wear Midnight.

Každopádně jsem měl pocit, že začínám čtenářsky lenivět, a tak jsem si to začal psát. Ještě to není tak hrozné, protože pořád ještě přečtu v průměru asi pětadvacet až třicet knih za rok, ovšem do toho počítám i knížky, které rediguju.

Teď se mi před dvěma měsíci narodil syn Daniel…

Gratuluji.

Díky. Takže to s četbou teď bude ještě těžší. Do té doby jsem svým způsobem…  mohl být trošku sobecký. Mohl jsem se víc věnovat tomu umění a řemeslu než lidem kolem sebe.

Podělíte se s námi o první rodičovské zkušenosti?

Musím se přiznat, že jsem si představoval, že to bude mnohem horší. Syn se chová způsobně, v noci spí i šest hodin.

Což je víc než tatínek, nebo ne?

Tak to určitě ne. Já spím rád. Sice se mi občas stane, že práci protáhnu až do tří hodin do rána, ale pak si zase přispím dopoledne, protože organismus nelze ošálit.

Když se vrátím k literárnímu překladu, jak vůbec probíhá proces od obdržení originálu po odeslání českého překladu nakladateli?

V dnešní době to probíhá tak, že mi buď nakladatel pošle originál v elektronické podobě jako PDF, přičemž já si text poté převedu do Wordu, nebo si knížku naskenuji a udělám totéž. Pak přepisuji větu po větě.

Různí překladatelé mají samozřejmě různé systémy. Já se nejčastěji od věty nepohnu, dokud ji nemám v téměř ideální podobě. Většinou už tedy po sobě příliš neopravuju. Samozřejmě, drobná vylepšení se dělají pořád, ale rozhodně to není tak, že bych po sobě zanechával pomníčky s nevyřešenými překladatelskými problémy. Do toho každé dva až tři dny přeložím nějaký komerční text, jímž si vydělám na tu úžasnou možnost, že se můžu věnovat literatuře.

Dejme tomu po dvou nebo třech měsících dojdu šťastně na konec, celý překlad si po sobě znovu přečtu a vytištěný jej pošlu svému redaktorovi, nejčastěji Richardu Podanému, který k tomu připíše své připomínky. Současně s ním to čte jedna moje dobrá duše, moje beta čtenářka, kterou neznám jinak než pod její internetovou přezdívkou z komunitního serveru, kde mám své auditorium o literatuře. Po mnoho let opravdu nevím, o koho se jedná.

Nikdy jste se neviděli?

Nikdy jsme se neviděli, nebo pokud ano, tak o tom alespoň nevím. Ale Elfos je opravdu moje dobrá duše, protože mi z překladu vychytá banální překlepy, upozorní na případné nelogičnosti, které tam jen někdy jsou schválně. Než tedy překlad jde k redaktorovi, ona celé dílo dvakrát přečte, což je obrovská výhoda. K redaktorovi tedy míří velmi čistý rukopis, já jej od něj dostanu opravený, změny zanesu a dílo se dá na sazbu. Když je hotová sazba, čtu dílo ještě jednou, pak jej ještě čte moje korektorka, což je nejčastěji moje žena, nesmírně pečlivá, a znovu redaktor. Ani to samozřejmě nezaručí, že je dílo absolutně bez chyb.

Vy se věnujete literatuře v podstatě celý svůj život, překládáte, redigujete. Nestalo se vám už někdy, že jste přišel domů, pohlédl na vaši bohatou knihovnu, která čítá přes dva a půl tisíce titulů, a nezeptal se sám sebe, proč to vlastně děláte? Co vás u toho ještě drží? Nepřišla nějaká taková krize?

Já bych řekl, že ani ne. V Bridget Jonesové je jedna moc pěkná pasáž, kdy se Bridget, která pracuje v nakladatelské branži, na večírku mezi jinými literáty ptají, jestli si po příchodu domů ještě čte. Ona se ohradí a označí to za podobně absurdní otázku, jako by se někdo ptal popeláře, zda se po návratu domů přehrabuje ve svém vlastním odpadkovém koši.

Tak u mě to tak není. Mě to neustále ještě baví. Baví mě objevovat nové autory, o kterých ještě nikdo neví, ale kteří jednou budou patřit k těm velkým. Nebo taky ne, to člověk nikdy neví. Ale velmi mě potěšilo, když jsem z prvních dvou povídek Paola Bacigalupiho vycítil, že to je velký spisovatel a patří mu budoucnost, pokud bude psát romány a ne jenom povídky.

Mám ještě několik spisovatelů, o kterých moji nakladatelé nevědí, protože teď mám na víc než rok práci. Ale chtěl bych se k nim jednou dostat.

Viktor Janiš (nar. 1974) je nakladatelský redaktor a překladatel z angličtiny. Překládá širokou škálu žánrů od klasické beletrie, přes thrillery a fantastické tituly až po komiksovou tvorbu. Mezi nejznámější autory, jejichž díla převedl do češtiny, patří Louis de Bernières, Margaret Atwoodová, Neil Gaiman, Alan Moore či Iain Banks. Vysloužil si řadu ocenění včetně Ceny Jiřího Levého a Ceny Tomáše Hrácha za překlad románu Mandolína kapitána Corelliho.

Viktor Janiš žije s manželkou Hanou v Praze. Na podzim roku 2010 se jim narodil syn Daniel.

Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..