Petra je drobná čtyřiadvacetiletá blondýnka s hezkou tvářičkou a velkýma průzračnýma očima. Je krásná, chytrá, vnímavá, citlivá, umělecky nadaná a hubená. Vypadá jako čtrnáctileté dívka. Trpí anorexií.
Foto: Laura Mohonea, Topzine.cz
Dokážeš se vrátit v čase zpět a vzpomenout si na chvíle, kdy to vlastně všechno začalo? Kde si myslíš, že jsou kořeny nebo příčiny tvé nemoci?
Do svých čtrnácti let jsem fungovala jako každá úplně normální holka. Milovala jsem sladké a dost jsem jedla. Pamatuju si, jak jsme vždycky s holkami chodívaly o volných hodinách na základce do nedaleké pekárny, kde jsme si kupovaly vynikající, čerstvé, čokoládové crossainty. Milovala jsem babiččiny kynuté knedlíky a koláče a se sestřenkou jsme se častokrát cpaly takovými těmi oříšky nebo rozinkami máčenými v čokoládě. Jednou nám teta řekla, že budeme mít velké zadky. Tenkrát jsem ale takové poznámky vůbec nebrala v potaz a vůbec jsem o těch slovech nepřemýšlela.
Vybavuju si den, kdy to všechno začalo. Byl krásný, sluneční, letní den dopoledne a já jsem hrabala trávu na zahradě. Stačila jedna poznámka mého bratra na adresu mé postavy a v jedné jediné chvíli se ve mně všechno sevřelo a řekla jsem si dost. Postupně jsem přestala jíst, abych zhubla, a pila jsem hodně vody. Chodila jsem běhat, doma potají cvičila a chodila na procházky se psy. Nebyla jsem unavená, naopak jsem pocítila obrovský příval energie. Sama jsem si nic neuvědomovala, ale moje okolí si všimlo, že jsem čím dál hubenější.
Foto: Petra Prokopová, Topzine.cz
Mrzí mě, že jsem dávala vinu svému bratrovi. Po deseti letech prožitých s touto nemocí jsem pochopila, že on za to nemůže. Jenom spustil něco, co jsem v sobě měla už od dětství. On byl vždycky ten nejlepší, vždycky jsem měla pocit, že ho rodiče mají raději.
Jak vycházíš se svými rodiči? Trápí tě, že mají s tebou starosti?
S našima se často hádám, ale jediným důvodem jsou mé problémy s jídlem. Samozřejmě mě trápí, že naši mají se mnou starosti, chtěla bych to změnit, ale opravdu nevím jak, věřte, že kdybych věděla, jakým způsobem mám změnit mé myšlení, tak to udělám hned, protože takový život, jaký žiju, mě opravdu nebaví a často si přeju, aby to všechno už jednou provždy skončilo, i když je to asi sobecké.
Myslíš si, že existují kolem tebe lidé, kteří tě chápou?
Upřímně řečeno, já si myslím, že ten, kdo to nezažije, ten to nepochopí. Lidé mohou říkat, že mě chápou, že mi rozumí, ale nikdy to neprožili, tak nemůžou vědět, jak se cítím, stejně jako třeba já jsem nikdy neměla zlomenou ruku – vím, že to bolí, ale nevím jaká ta bolest je – nikdy jsem ji nepoznala.
Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Stydíš se za svou postavu? Můžu se zeptat, kolik měříš a kolik vážíš?
Stydím. Plavky jsem na sobě neměla ani nepamatuju. Ale mnoho lidí si myslí, že se stydím za to, jak jsem hubená, ale to je omyl, stydím se za to, jak jsem tlustá. Na své tělo určitě pyšná nejsem, nikdy jsem nebyla sama se sebou spokojená, ani když jsem měla 33 kg.
V současné době měřím cca 167-168 cm a váha je asi 37 kg a pohybuje se tak plus mínus 1 kg. Váha je ale neobjektivní – ve skutečnosti mám asi méně, protože se nikdy nevážím nalačno a ani ve spodním prádle. Sama nevím, proč to dělám, ale při vážení mám na sobě pyžamo, mikinu, tepláky, ponožky a do ruky si beru ještě dvoje rifle a jedno pyžamo. Proč to tak je, se mě neptej, protože já to opravdu nevím…
Máš kamarádky, kamarády? Máš nějaký vztah?
Kamarádek mám skutečně málo, asi jen dvě. A vztah nemám žádný a ani mi to nějak nepřijde – tím chci říct, že nikoho nehledám, jen abych ten vztah měla. Asi jsem se zasekla s vývojem na těch čtrnácti letech.
Brání ti tvá nemoc v běžném životě? Jak?
Ano. Nedokážu se vůbec bavit, chodit někam mezi lidi na diskotéky. Teď jsem po hospitalizaci a doma jíst musím, takže mě jídlo omezuje. Nemám kamarády a zavírá se mi spousta dveří. Byla jsem jako au pair v Německu, ale musela jsem se vrátit kvůli jídlu. Na školu, kterou chci teď dálkově studovat, nemůžu, protože v září nastupuju na léčení.
Foto: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
Mám obchodní akademii s maturitou a pak VOŠ cestovního ruchu. Ale ve skutečnosti jsem nikdy nepracovala na plný úvazek, vždy šlo jen o brigády. Důvodem nebylo pouze to, že by práce nebyla, ale často mě taky do práce vzít nechtěli kvůli vzhledu, měli dojem, že bych to nezvládla, a strach, abych se tam nesesypala. Momentálně do práce nechodím, na popud rodičů si vyřizuji plný invalidní důchod.
Uzdravit bych se moc chtěla, ale nechci přibrat, což samozřejmě nejde – protože uzdravit se a nepřibrat je neuskutečnitelné a doslova si to protiřečí. Já musím nějakým způsobem přijít na to, jak změnit svůj způsob myšlení a najít si nějakou motivaci.
Co tedy vlastně jíš? Jak vypadá tvůj jídelníček, tvůj den?
Ráno vstanu kolem páté až šesté hodiny, nachystám rodině snídani, jdu vyvenčit štěňátko, zajdu do obchodu a kolem osmé snídám před taťkou, většinou nějaký šáteček a jogurt (light, pokud se mi podaří, aby si toho nikdo nevšiml). K obědu musím sníst to, co uvaří mamka. Pokud máme knedlíky a omáčku, je to pro mě skutečný boj. Párkrát se mi teď podařilo podvést, že jsem se nějakým způsobem obědu vyhnula a řekla jsem, že už jsem jedla. Večeřím dva kusy pečiva se šunkou nebo něčím podobným. Občas i svačím, když mě taťka donutí a křičí na mě, že jsem zase nepřibrala. Přes den vymýšlím, jak se dostat ven, abych měla možnost pohybu. Doma už to nemůžu vydržet…
Foto: Petra Prokopová, Topzine.cz
Byla jsi někdy v nemocnici, léčebně? Jak ses tam cítila? Pomohlo ti to?
Celkem jsem byla na léčení asi pětkrát. Když mě tam vezli poprvé, kráčela jsem s našima k oddělení a po tváři mi stékaly slzy jako hrachy, nešlo to ovládnout. Najednou mi bylo všechno strašně líto a zároveň jsem byla naštvaná sama na sebe. Pořád jsem brečela a chtěla jsem domů. Když za mnou naši přijeli asi po měsíci na návštěvu pamatuju si živě, jak jsem seděla taťkovi na klíně, brečela a prosila naše, aby už mě vzali domů, že už jsem zdravá. Zpočátku jsem se přejídala, abych rychle nabrala a mohla domů. Při dalších pobytech jsem pak podváděla. Před vážením jsem byla schopná vypít i čtyři litry vody. Jakmile jsem dosáhla svých vytoužených osmnáctin, myslela jsem si, že teď už jsem plnoletá a nikdo mě bez mého svolení do nemocnice poslat nemůže. Ale skončila jsem tam znovu.
Jaké máš plány do budoucna? Jak si představuješ svůj další život?
Já žádné velké plány ani nemám, vím, že všechno záleží jenom na mně. V září jedu do Brna na léčení a pevně doufám, že už mi to konečně v té hlavě přecvakne. Chtěla bych studovat VOŠ sociální a pracovat s lidma. Děti pravděpodobně už nikdy mít nebudu, protože stále nemám menstruaci. Asi budu žít sama, možná budu mít nějaké zvíře a pracovat a pomáhat ostatním lidem, což mě bude naplňovat.
Je hrozné snášet neustále pocity viny, obviňování, nesnášení se, pocity zbytečnosti a nejhorší je snést ten pocit, který říká: „Ty jsi ale odporně tlustá, musíš zhubnout!“ Nikdy bych nikomu nepřála, aby si anorexií prošel, je to ničitelka života a nestojí vám ani za pozdrav, tak se jí raději vyhýbejte obrovským obloukem, jinak vám vezme to nejcennější, co máte: vaše vlastní já.
