Menu
TOPZINE.cz
Čtenářský deník, profily spisovatelů

Rozebrali jsme: Karel Čapek – Povídky z jedné a z druhé kapsy

Karel Čapek dokázal v knihách Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy spojit zábavu s úvahami o spravedlnosti či životě člověka, jež jsou v mnohém dodnes aktuální.

První povídkovou knihu Boží muka napsal Karel Čapek v letech 1916–1917 a v roce 1921 vyšly Trapné povídky. Již v těchto dvou knihách dokázal, že je nadaným autorem i povídkového žánru. Jeho další povídkové knihy vyšly až v době, kdy byl plně uznávaným spisovatelem jak doma, tak v zahraničí.

Podceňované povídky

Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy se postupně objevovaly na stránkách Lidových novin a roku 1929 vyšly knižně. Čapkovou inspirací byly údajně skutečné události. Jednotlivé příběhy si promýšlel cestou do redakce a hned poté je napsal, aby mohla každý den povídka vyjít. Povídkový žánr považoval za nedoceněný či podceňovaný a snad i proto s ním začal pracovat.

Málo se o tom přemýšlí, jak se má krátká povídka udělat. Formálně je pro toho, kdo to dělá, taková 8-10-12stránková povídečka stejný požitek jako sonet nebo jiná uzavřená forma básnická.

(ČAPEK, Karel: Poznámky o tvorbě. Praha: Československý spisovatel, 1959.)

Knihy Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy obsahují každá celkem dvacet čtyři povídek. Jednotlivé příběhy jsou pak provázány mezi sebou nejen v rámci jednoho souboru, ale i mezi oběma knihami navzájem. Vyskytují se zde stejné postavy, podobné příběhy, i opakující se, a přitom stále nové filozofické myšlenky, které jsou v mnohém dodnes aktuální.

Čapkova první kapsa

Tak jako jednotlivé balady Erbenovy Kytice tvoří svou kompozicí skutečně provázanou kytici, tak ani Čapkovy povídky nejsou za sebou seřazeny zcela nahodilým způsobem. Povídky z jedné kapsy na sebe navazují celkem nenápadně, a to buď podobnými postavami, motivem, příběhem či tématem.

FOTO: Čtení

Čapkovy povídky jsou napínavým čtením., Zdroj: Barbora Bednaříková, TOPZINE.cz

Například v povídce Věštkyně se setkáme s postavou mající zvláštní schopnosti, stejně jako v následující povídce Jasnovidec, kde takovýto druh postavy díky psanému dokumentu odhalí povahu jeho autora (podobně jako grafolog v povídce Tajemství písma). Po ní následuje text s názvem Naprostý důkaz, kde je předmětem zájmu také psaný dokument a zároveň selhání metod hlavního hrdiny, s čímž se v určité obměně setkáme i v další části – Experiment profesora Rousse.

Čapkova druhá kapsa

Oproti prvnímu souboru na sebe Povídky z druhé kapsy navazují mnohem jednoznačněji. O co však tato návaznost oproti prvnímu působí prvoplánověji, o to více filozofie v nich najdeme. Povídky začínají promluvou, která okomentuje část předchozí, a následně se pustí do svého vyprávění, což navozuje dojem, jako by několik osob sedělo společně u jednoho stolu a hovořili o svých vzpomínkách, zážitcích či zkušenostech, o čemž svědčí i to, že jednotliví vypravěči se opakovaně vracejí.

Z povídky do povídky

V povídkách nejčastěji vystupují postavy kriminalistů, soudců, právníků, zločinců, doktorů, ale i třeba Čapkových kolegů novinářů či spisovatelů. Jsou to právě také jednotlivé postavy, kterými jsou provázány obě knihy. Nejčastěji se setkáváme s postavou Dr. Mejzlíka, jemuž Čapek věnoval i první text Povídek z jedné kapsy Případ Dr. Mejzlíka. S tímto horlivým kriminalistou se střetneme ještě v povídkách Básník, Pád rodu Votických, Kupón, Zmizení pana Hirsche nebo Smrt barona Gandary.

FOTO: Už déle než století se Sherlock Holmes těší světové popularitě

S leckterými Čapkovými případy by si lámal hlavu i Sherlock Holmes., Zdroj: sxc.hu

Vícekrát můžeme narazit na protřelého komisaře Pištoru (Ukradený spis 139/VII, odd. C., Příběh o kasaři a žháři, Případ s dítětem), který svými zkušenostmi hravě porazí i moderní způsoby vyšetřování stejně jako detektiv Holub (Oplatkův konec, Případ sňatkového podvodníka).

V mnoha povídkách vystupuje například i komisař Bartošek (Ukradená vražda, Případ s dítětem) či doktor Vitásek (Případ s dítětem, Čintamani a ptáci, Ušní zpověď).

Detektivky s filozofickým podtextem

Témata povídek nejčastěji souvisí s detektivním žánrem, a jak nám obvykle napovídá název, pojednávají o vraždě, loupeži či podvodnících. I když většinu povídek bychom mohli číst zkrátka jako příběh se zajímavou zápletkou, mezi řádky k nám promlouvá Čapek filozof. V mnoha textech se setkáme s jeho nedůvěrou v instituce spravedlnosti, jako je policie, soudci či právníci. Státní zástupce je charakterizován stejnými vlastnostmi jako vrah (Jasnovidec), a někteří policisté se raději nenamáhají a nechají záhadu záhadou (Šlépěje).

Kugler si hryzl prsty: „Myslil jsem… totiž, nestaral jsem se o to, ale… čekal bych, že budete soudit vy, jakožto… jakožto…“ „Jakožto Bůh,“ dokončil veliký stařec. „Ale to je právě to, víš? Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit. (…) Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé – i na nebi: Věř, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“

(ČAPEK, Karel: Poslední soud. In: Povídky z jedné a z druhé kapsy. Praha: LEDA, 2009.)

Zároveň Čapek vyzdvihuje staré osvědčené kriminální metody, které hravě zvítězí nad novými, ale i obyčejnou náhodu, intuici či štěstí, které mohou dopomoci k odhalení zločince. Setkáváme se zde i s případem, kdy spravedlnost selhává a to, když ji strážmistr Brejcha bere do svých rukou (Zločin na poště) nebo když se obžalovaný cítí natolik v právu, že samotnému soudci připadá, že nemá právo jej soudit (Zločin v chalupě).

Ono se řekne metoda; ale detektiv, který nemá docela pitomou kliku, není k ničemu.

(ČAPEK, Karel: Případy pana Janíka. In: Povídky z jedné a z druhé kapsy. Praha: LEDA, 2009.)

V povídkách můžeme rovněž nalézt například téma první světové války, respektive Čapkovu reflexi skrze lidi, které poznamenala, ať už je to pan Hanák z povídky Obyčejná vražda, jímž tato jediná smrt otřásla víc, než tisíce mrtvých, které viděl na frontě, či voják Pepek (Povídka o ztracené noze), který se snažil dalšímu krveprolití první světové války vyhnout. V mnoha povídkách nacházíme i téma, kterému později Čapek věnoval celou trilogii – noetiku.

Předchůdci noetické trilogie

Čapkova noetická trilogie, která ovšem vychází až později, má s několika povídkami velmi podobné rysy, postavy i témata. Povídka Balada o Juraji Čupovi připomíná první část trilogie, román Hordubal, který vznikl inspirací ze skutečné události, nicméně s povídkou má několik podobných rysů. Shodná křestní jména hlavních postav, dějiště na Podkarpatské Rusi i manžela zavražděné, který odjel pracovat do Ameriky.

Čtěte také: Osudová láska Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Ušní zpověď, ve které je jedna událost viděna z více hledisek, nebo pátrání po identitě neznámé z povídky Kupón, jakoby pro změnu připomínaly Povětroně. Povídka Vražedný útok, ve které hlavní postava odmítá skutečnost, že by ji někdo mohl nenávidět, ovšem při ohlédnutí zpět zjišťuje, že takových je celá řádka, nápadně připomíná bezejmenného hrdinu z Čapkova Obyčejného života.

Absurdní i humorné situace

Přestože je mnoho povídek vážnějšího charakteru, kde se hledá pravda či soudí člověk, nalezneme v knihách rovněž mnoho humorných situací. V povídce Případ s dítětem se objevuje závažné téma, totiž krádež dítěte, nicméně postupná konfrontace mužského a ženského světa ve vztahu k dítěti působí komicky, podobně jako absurdní situace v povídce Modrá chryzantéma, kterou způsobí tabulka s nápisem.

„Pane komisaři, řekla paní Landová slavnostně, pochovejte to dítě a požehnejte mu! Musí to být? Bručel pan Bartošek. Jak se to bere? Aha. Ale koukejte, ono to začíná brečet! Nate, vemte si to honem!“

(ČAPEK, Karel: Případ s dítětem. In: Povídky z jedné a z druhé kapsy. Praha: LEDA, 2009.)

I v těchto kratších literárních útvarech, jakými jsou právě povídky, Čapek dokazuje, jak mistrně dokázal pracovat s jazykem. Přizpůsobil jej všem vrstvám společnosti od zlodějů a dalších zločinců přes básníky, kriminalisty a novináře až po vznešenou mluvu v soudní síni. Stejně tak je věrně vyobrazen jazyk používaný na Podkarpatské Rusi či humornější kombinace angličtiny a češtiny profesora Rousse.

Čapkovy Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy jsou dodnes velmi oblíbené snad právě pro onu mnohovrstevnatost. Čtenář napjatě sleduje vyšetřování vraždy, pousměje se nad humornějšími či absurdními zápletkami, ale i vážně zapřemýšlí nad otázkami pravdy, spravedlnosti či lidské existence.

Zdroj: BRADBROOKOVÁ, Bohuslava: Karel Čapek. Praha: Academia, 2006.

 

Ohodnoťte tento článek:
5
Právě čtete

Rozebrali jsme: Karel Čapek – Povídky z jedné a z druhé kapsy