Robert Johnson. Bluesman, který se spřáhl s ďáblem

!Profil!“Blues je, když nemáte prachy. Blues je, když nemáte kde bydlet. Blues je, když nemáte co jíst,“ vysvětlil bluesman Howlin´ Wolf černošskou hudbu z plantáží. Však blues skrývá mystičnost opředenou legendami a osobnost Roberta Johnsona magičnost ještě více umocňuje.

Robert Johnson, Zdroj: youtube.com

Delta blues, které vzniklo na pobřeží řeky Mississippi, má vlastní jazyk. Jde o systematičnost a rytmičnost, při kterých je třeba dodržovat všechny zvukové jemnosti. Hlavní součástí blues je citovost, které kytaristé dosahují sníženým laděním nástrojů. Jen hrstka bílých kytaristů je schopna přiblížit se zvuku pravých bluesmanů, a i černí muzikanti, kteří se blues nenaučili hrát přímo v Deltě, nikdy nedosáhnou pravého blues.

Styl blues pro tehdejší muzikanty třicátých let nebyl pouze dalším hudebním žánrem. Vznikl kvůli nepříznivým okolnostem na jihu Spojených států, kde stále vládla rasová diskriminace a černošské práce na plantážích. Africké kořeny mělo mnoho černochů stále v krvi, a tak vznikaly popěvky, díky kterým ubíhal čas při práci, a zároveň udávaly rytmus, v jakém se bude sklízet úroda.

Později se objevila řada bluesových muzikantů, kteří zpočátku žili na okraji společnosti. Ti našli platící publikum a nemuseli již pracovat na zemědělské půdě, nesvazovala je žádná společenská pravidla a oddávali se životu naplno. Little Walter, Muddy Waters, James Cotton nebo Charlie Patton. Tito muzikanti a mnoho dalších stvořili delta blues do podoby, která ovlivnila i další vývoj rocku. Však jedním ze zásadních bluesových kytaristů se stal Robert Johnson.

Pekelný pes na cestě

Americký bluesman prožil dětství po boku své matky a jejího přítele. V období dospívání objevil lásku k hudbě, hrál na kytaru a foukací harmoniku. Nějaký čas cestoval, hrával v malých městech ale i v Memphisu a nezakotvená duše hudebníka mu zůstala celý život. Prošel si těžkým dětstvím, krizí identity a při porodu mu později zemřela manželka i dítě.

Robert Johnson, vlastním jmenénem Robert Leroy Johnson, se narodil 8. května 1911. Jména za život několikrát vystřídal – Robert Dodds po matce nebo Robert Spencer po nevlastním otci. Kytarista, zpěvák a hráč na foukací harmoniku ovlivnil blues a přiblížil ho většímu spektru lidí. Byl uveden do Rockové síně slávy v úvodním roce 1986 ve speciální kategorii.

Se jménem Robert Johnson bude vždy spojen název písně Crossroads blues, která je Robertovou nejznámější skladbou. Legenda vypráví, že když žil na venkovské plantáži, snil o slávě bluesového muzikanta. Potom o něm několik let nikdo neslyšel. Údajně vzal kytaru o jedné půlnoci na zdejší křižovatku (crossroad) a zde potkal muže v černém plášti, který mu nástroj vzal a zahrál na něj několik písní. Když mu kytaru opět vrátil, Johnsona obdařil jedinečným talentem.

Faustovský příběh se traduje po celé generace a přisuzuje se mu Johnsonův inovativní přístup v hudbě. Však stáří historky se datuje asi od stejného roku, od kterého se počítá zrození samotného blues. Zasahuje do přírodních náboženství a woodoo, které si černošští otroci přivezli z rodného kontinentu.

K legendě hlavně přispěly texty Robertových písní a lidé ho začali obviňovat ze spolčení s ďáblem. Ve zmiňované skladbě Crossroads Blues nepřímo naznačuje: „Věřím, že klesám dolů.“ Však jednoznačný je název i text písně Me and The Devil Blues (Já a ďábel).

Me and The Devil Blues

Když jsi zaklepal na moje dveře,
já řekl: ahoj Satane,
věřím, že je čas jít.
Já a ďábel
jsme společně kráčeli bok po boku.
…
Pohřběte mé tělo blízko dálnice,
aby si můj hříšný duch mohl chytit autobus a odjet.

Podobná historka se nevázala pouze k osobnosti Roberta. Mistrovský kytarista Tommy Johnson, který byl obdařen velkým talentem a při představení předváděl neuvěřitelné kousky s kytarou, byl údajně stejně propleten s pekelnými silami. Po kapsách nosil králičí pracku a údajně se scházel se Satanem. Ačkoli měli stejná příjmení, příbuznými nebyli. Oba však domněnky o peklu nepopírali, spíše je podporovali.

Muž v plášti dal údajně Robertovi osm let slávy. Však po uplynutí doby si přišel pro jeho duši. „Den pokračuje a stále mě zná, tady je pekelný pes na mé cestě… Jenom míjím čas a odcházím.“ Robert Johnson zemřel v roce 1938 ve svých dvaceti sedmi letech, čímž je jedním z prvních muzikantů, kterým byl dvacátý sedmý rok života osudným – Club 27. Příčina smrti má mnoho verzí. Pravděpodobně při jednom vystoupení v Juke Joint (neoficiální zábavní podniky Afro-Američanů na jihu USA) vypil otrávenou whisky od zhrzeného manžela ženy, se kterou se Robert scházel.

Čtěte také: Jonathan Gaudet zahrál na svém koncertě skladby Roberta Johnsona

Během let nahrál Robert pouhých dvacet devět skladeb. Mezi nimi najdeme Sweet Home Chicago, Love in Vain nebo I Believe I´ll Dust my Broom. Doposud se dochovaly v dobré kvalitě. Mnoho muzikantů pátralo po třicáté nahrávce a mnohdy se objevily spekulace, že se nahrávka zakončující třetí desítku našla. Pokaždé ale byly spekulace vyvráceny a tak Robertovi zůstává konečná dvacet devítka.

Robertovo blues stále žije

Eric Clapton ve své autobiografii uvádí Roberta jako svůj největší vzor. Když chtěl v roce 2004 nahrávat nové album, neměl žádný vlastní materiál, a tak vznikl spontánní nápad zaznamenat skladby Roberta v Ericově podání. Objevila se deska Me and Mr. Johnson se čtrnácti skladbami. Projekt ještě pokračoval a ve stejném roce vyšlo DVD Sessions for Robert J, které obsahuje sedmnáct Robertových skladeb. Několik písní si zde Eric zahrál akusticky za doprovodu folkové kytary.

[youtube_660]4UH6co6Va3g[/youtube_660]

Mezi jednoho z nejlepších bílých bluesových kytaristů se řadí také Peter Green, který začínal s kapelou John Mayall & The Bluesbreakers. Později hrával v kapele Micka Fleetwooda Fleetwood Mac a za jeho účinkování v 60. letech dosáhla velkého úspěchu. Ve Spojených státech skupina spolupracovala s mnoha mississippskými bluesmany, kteří nahrávali v chicagském studiu Leonarda Chesse – Chess records. Fleetwood Mac se také postarali o cover verze Robertových skladeb, které pak určily další kariéru kapely.

I na kapelu Led Zeppelin měl klasický bluesman velký vliv. Skladbu Travelling Riverside Blues, někdy také označovanou Mudbone (bahnitá kost), Robert složil v tradičním dvanácti-taktovém rytmu. Led Zeppelin v roce 1990 píseň posunuli do rockové sféry a text sestavili kromě této ještě z Robertových skladeb Come on in My Kitchen a Kind Hearted Woman Blues.

[youtube_660]RSht5j3Cnh0[/youtube_660]

Ať už legenda vypráví cokoli, Robert se podílel na vývoji rockové hudby v 60. letech. Mnoho kytaristů včetně Keith Richardese, Johnny Wintera nebo Joe Bonamassy díky němu objevilo hudební styl od břehů bahnité řeky a pomohl jim nalézt, kde mohou v hudbě zakotvit, nebo jak ji naopak rozvíjet dál.