4 fotky 
Snili jste o svatbě? O dětech, společném životě, společné domácnosti a dalších aspektech života takového, ke kterému většina lidí směřuje? V českém právním systému je registrované partnerství platné od roku 2006. Jaká byla cesta k tomuto bez nadsázky liberálnímu kroku? Trnitá, to se ví!
Vše se zvládá lépe, když člověk není sám. Zdroj: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
K historii registrovaného partnerství …
Registrované partnerství je v očích našeho zákona definováno jako jakási oficiální úprava soužití osob stejného pohlaví, pokud může být v souvislosti s partnerstvím vůbec použito jakési oficiální úpravy. Ti, jež na tvorbě zákona pracovali, jej označují jako krok k zrovnoprávnění dvojic stejně orientovaných. Zastánci tradiční rodiny naopak poukazují na to, že takový posun kupředu může značně zproblematizovat pohled na pojetí rodiny jako takové. Nechci se zde přít o to, kdo má nebo nemá pravdu, protože už mnohem méně důležité věci byly a vždy budou věcí subjektivního názoru.
Návrh na zrovnoprávnění svazku homosexuálů nepadl v roce 2006 poprvé. V různých obdobách se objevoval už dříve, a to zhruba od 90. let minulého století. V roce 1998 byl zamítnut poprvé, prý se až moc podobal klasickému manželství. V roce 1999 podruhé, v roce 2001 neprošel znovu. Cesta k jeho schválení byla zkrátka trnitá a na jejím úplném konci, na přelomu let 2005 a 2006, když už se zdálo, že nic nemůže zabránit schválení kontroverzního zákona, zasáhl prezident a zákon vetoval. Přesto světlo světa spatřil a v platnost vstoupil k 1. červenci 2006.
Zdroj: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
Podmínky vzniku registrace
Zajímavé jsou také podmínky vzniku registrovaného partnerství. Takové partnerství mohou uzavřít jen osoby stejného pohlaví a minimálně jedna z nich musí mít české občanství. Pokud české občanství nemá ani jedna z osob, ale mají zájem o uzavření takového partnerství, děje se tak zpravidla na městském úřadě pro Brno – střed. Partneři nejsou povinní skládat nějaký slavnostní slib jak tomu bývá u svazků heterosexuálních párů, úřad, na kterém je slib skládán, provede zapsání do knihy registrovaného partnerství a vydá doklad. Stav je změněn také v občanském průkaze. Registrované partnerství může zrušit soud na základě žádosti jednoho z partnerů nebo případě zaniká smrtí jednoho z nich.
Práva a povinnosti registrovaného
Jakmile je člověk částí registrovaného partnerství, vzniká mu tím nejen potěšení ze svazku s milovanou osobou, ať už je jakého chce pohlaví, ale také mnoho práv a povinností. Partneři se např. mohou zastupovat, mají k sobě navzájem vyživovací povinnost stejně jako partneři ve svazku heterosexuálním. Registrace také upravuje podmínky majetkové, dědictví a také – a to bylo své doby jedním z důležitých argumentů k podpoře registrace – dovoluje lékařům sdělit partnerovi informace o zdravotním stavu jeho protějšku.
Zdroj: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
Jak je to s dětmi?
Když už je řeč o registrovaném partnerství, bylo jasné, že dříve nebo později přijde na přetřes také situace ohledně možnosti adopce. V současné době neexistuje pro pár stejného pohlaví možnost legálně adoptovat dítě. I když pěkné je, že pokud již jste otcem nebo matkou a během života zavítáte na druhý břeh, nikdo vám ze zákona nemůže dítě odebrat. Zdá se, že naše legislativa zkrátka ještě nepřikročila k tomuto velkému a dozajista nadmíru složitému úkonu jako třeba legislativa kanadská, švédská nebo anglická.
A jak je to v jiných zemích?
Situace ohledně registrovaného partnerství je dozajista složitá, vždycky bývala a vždycky bude. V rámci EU platí tzv. Amsterdamské smlouvy, jež každý stát, ať už se jedná o nově přistoupivšího či dřívějšího člena, nabádají k přijetí anti-gay diskriminační legislativy. Prvním státem vůbec, který přijal možnost registrovaného partnerství, se stalo v roce 1989 Dánsko, posledním jen v letošním roce sousední Rakousko.
Nedejte se však mýlit, ani styk mezi osobami stejného pohlaví nebyl vždy legální. Naopak. První státem, který vymanil stejnopohlavní styk z mezí zákona, se stala na začátku 19. století Belgie. Dodnes ve světě také existují státy, jež takový styk nepovolují a dokonce jej trestají až několika lety odnětí svobody. Mezi takové státy patří např. africká Botswana, Zambie (až 15 let odnětí svobody) nebo Zimbabwe.
