×
TOPZINE.cz

RECENZE: Kateřina Tučková: Když Žítkovské bohyně očarují racionální svět

Nový román z pera úspěšné mladé vědkyně a spisovatelky Kateřiny Tučkové se odehrává v magickém kraji, kde obyvatelé ještě neztratili víru. Kniha, ve které dominuje silné ženské téma, je v současné době u nás jednou z nejčtenějších.

OBR: Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

Žítkovské bohyně – pro někoho čarodějnice a podvodnice, pro jiného moudré ženy, které si své dovednosti a tajemství předávají z generace na generaci po mnoho desítek let. Svou magickou sílu čerpají z neméně magické krajiny kolem obce Žítkové na Moravských Kopanicích v Bílých Karpatech. Do této svérázné kopcovité krajiny na jihu Moravy, kde lidé žili roztroušeně po samotách a vystačili si s tím málem, co měli, se výdobytky okolního moderního světa dostávaly jen velmi pozvolna. I díky tomu zde mohly vládnout bohyně ještě takřka do nedávné minulosti.

Kateřina Tučková (1980) po předchozím úspěchu knihy Vyhnání Gerty Schnirch, za kterou obdržela cenu Magnesia Litera 2010, podle kritických ohlasů naplnila i další očekávání, v mnohém je možná i předčila. Nový román otevírá lákavou tématiku fenoménu Žítkovských bohyní a podle nich autorka svou knihu i pojmenovala.

Dora Idesová jakožto poslední článek na konci řetězce rodu bohyní ze Žítkové se ocitá v rozporu. Umění bohovat ji její teta, věhlasná bohyně Surmena, nenaučila, ale Dora této skutečnosti neželí, jako vystudovaná vědkyně má k těmto pověrčivým rituálům jistou nedůvěru. Na druhou stranu však cítí, že v ní něco tajemného po jejích předchůdkyních přetrvává.

Rozum versus víra. Co zvítězí?

Dora se rozhodne vydat cestou k odhalení tajemství, které ji celým příběhem provází jako temný stín. Pátrá ve své paměti, po archivech, i u sousedů z Žítkové. Tučková značnou část svého románu prokládá archivními záznamy, lékařskými zprávami, odbornými posudky i částmi Dořiny diplomové práce, aby vynikla věrohodnost předkládaného příběhu.

Toto prokládání Dořina vyprávění zcizujícími prvky má i jiný účinek, kterého si je Tučková velmi dobře vědomá. Na pozadí osobitého stylu vyprávění, které bez patosu líčí umění bohyní, působí strohost a zdrcující věcnost úředních dokumentů jako byrokratický vykřičník, který zkresluje složitost a mnohostrannost lidského života do jednoduché rovnice.

– Zabila jsi bílého hádka?
Bílého hádka? Rozdupala hada, co ho Jakoubek vyšťáral kdovíkde, rozdupala potvoru, o které nevěděla, co je zač. Ano, zabila bílého hada.
– Tak teď nás, Bože, ochraňuj, řekla Surmena a sesunula se na dřevěnou lavičku.
Dora před ní rozpačitě stála, zatímco Jakoubek se odplížil za roh, zastrašený jejím nečekaným chováním. Teprve za dlouhou chvíli, když Dora nepřestávala naléhat, ať jí vysvětlí, co se stalo, Surmena promluvila: – Tam, kde zabijí bílého hádka, ochránce domácnosti, se stane hrozné neštěstí!
Nic horšího snad ani říct nemohla. V Doře se s těmi slovy vzedmulo něco, co v ní pomalu narůstalo v posledních měsících, týdnech, dnech. Nechuť přistupovat na všechna ta nesmyslná pravidla, kterými se Surmena a lidé ze žítkovských strání svazovali.

Dora sama vystupuje poněkud tajemně, neosobně a nepřístupně. Teprve hledá své místo v životě a v celku působí spíš jako zprostředkovatelka vyprávění než jako nositelka děje. Logické je tedy vyprávění ve třetí osobě, které je rozprostřeno na širokém časovém horizontu a větví se do mnoha dějových linek. Ty navíc Tučková předkládá souběžně a nenechává místo pro oddech.

Vědecká práce a román v jednom?

OBR: Kateřina Tučková: Žítkovské bohyněKromě lákavého ryze ženského tématu a poutavého příběhu přidává knize na bodech i umění držet čtenáře v napětí, a to mistrně zakončenými oddíly a postupným odhalováním stop vedoucích k rozpletení tajemství, které si s sebou Dora od prvních stran románu nese.

A zejména pak barvitým líčením romantické krajiny Bílých Karpat, které vybízí nasednout do vlaku a rozjet se směrem k Uherskému Hradišti a dále pokračovat autobusem na Starý Hrozenkov a přesvědčit se na vlastní oči, jestli by se přeci jen nějaká ta bohyně na karpatských kopcích nenašla.

… zaklínám vás skrze den soudný, skrze všemohúcího a všemu zlému hrozného Boha, abyste krupobití od osení a zahrad odvedli a na hory, na skály, na lesy a vody obrátili, kde žádný neseje, nesází a neštěpuje…

Žítkovským bohyním by se snad dala vytknout jen málo důrazná řeč postav. Tučková mohla vytěžit ze zvoleného prostředí románu mnohem víc, kdyby postavy nechala více promlouvat jejich přirozeným jazykem. V textu se objevuje pouze pár míst s původní mluvou v moravském nářečí, což zásadně podporuje atmosféru příběhu.

Název: Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Formát: 456 stran, vázaná vazba
Doporučená cena: 329 korun
Vydalo: Nakladatelství Host Brno 2012

Hodnocení: **** (85%)

RECENZE: Kateřina Tučková: Když Žítkovské bohyně očarují racionální svět
Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.