RECENZE: Vědomí konce Juliana Barnese. Studie zrádnosti lidské paměti

Julian Barnes: Vědomí konce (perex)Jméno britského spisovatele Juliana Barnese je dlouhodobě známkou kvality a nejinak je tomu i v případě jeho nejnovějšího románu, který byl dokonce oceněn Man Bookerovou cenou. Barnes se v něm pouští do konfrontace s lidskou pamětí, zrádným průvodcem života každého člověka.

FOTO: Julian Barnes (The Man Booker Prize)

Julian Barnes (vpravo) má důvod k radosti. Byl právě oceněn Man Bookerovou cenou. Zdroj: Manbookerprize.com

Lidská paměť je selektivní a má tendenci smazat všechny nepohodlné vzpomínky. V novém románu britského prozaika Juliana Barnese se o tom přesvědčí i stárnoucí historik Tony Webster, jehož minulost zastihne zcela nepřipraveného.

Julian Barnes (1946) je jedním z nejznámějších žijících britských prozaiků a velkým frankofilem. Začínal coby novinář, kritik a esejista a jméno si udělal zejména romány Flaubertův papoušek (1984) a Historie světa v 10 ½ kapitolách (1989). Jeho dílo je hojně překládáno i do češtiny.

Oceňovaný autor byl třikrát nominován na Man Bookerovu cenu, teprve čtvrtou nominaci za svůj zatím poslední román Vědomí konce (2011) přetavil v zisk prestižního literárního ocenění.

Barnesův jedenáctý román, rozsahem blízký žánru novely, začíná vzpomínkami na školní léta, během nichž se trojice chlapců, mezi nimi i Tony, seznámila s pozoruhodným mladíkem Adrianem. Už v té době Adrian zbývající tři intelektuálně převyšoval a s rostoucím věkem se propast mezi nimi nikterak nezúžila. Pro vypravěče příběhu Tonyho byl Adrian hrdinou, dokud si nezačal s jeho bývalou přítelkyní Veronikou. Nedlouho poté Adrian zcela nečekaně spáchal sebevraždu.

Na paměť se nedá spoléhat

O čtyřicet let později je Tonymu Websterovi v dědickém řízení odkázán Adrianův deník, exemplář je však v držení jeho dávné lásky Veroniky, která se jej nehodlá vzdát. V Tonym, jehož dosavadní život včetně zkrachovalého manželství příliš nevybočoval z průměru, se probudí nečekaný zájem o minulost a rozhodne se Veroniku zkontaktovat. Netuší, že tím nadzvedává víko pomyslné Pandořiny skříňky, jejíž hrozivý obsah mu zůstával po celých čtyřicet let utajen.

Své důvody prý vysvětlil v dopise, který zanechal koronerovi: život je dar, který je člověku udělen, aniž by o to žádal; myslící člověk má filosofickou povinnost prozkoumat jak povahu života, tak podmínky, které s ním souvisejí; a pokud se tento člověk rozhodne, že se zřekne daru, o nějž nikdo nežádá, je morální a lidskou povinností jednat v souladu s takovým rozhodnutím.

V téměř detektivním duchu načrtává Julian Barnes výchozí body své nejnovější studie. Jemným štětcem rozmísťuje na malířském plátně jednotlivé postavy, s jejichž pomocí se hodlá dobrat obecnějších závěrů o lidském životě. O tom, že jeho román je více studií než prozaickým příběhem, není pochyb. Přestože dějová linka je v celém textu neustále na dosah ruky, čtenářovu pozornost upoutává především to, co se skrývá za ní. Zejména to, co je ukryto i před samotným vypravěčem.

Zaujal vás Julian Barnes? Přečtěte si o jeho románu Pohlédnout do slunce!

Velmi záhy je zřejmé, že průvodce Barnesovým románem Tony Webster je navýsost nespolehlivý vypravěč (unreliable narrator, koncept Waynea C. Bootha). Jeho nespolehlivost však nespočívá v tom, že by záměrně překrucoval fakta ve svůj prospěch. Tonyho příběh je vyprávěný na první pohled upřímně a až dětinsky přímočaře, sestává však pouze z části celé pravdy, kterou se vypravěči podařilo udržet v paměti. Český naratolog Tomáš Kubíček by Barnesova vypravěče nejspíš označil za částečně spolehlivého, neboť se sice jedná o postavu s omezenými vědomostmi a postavu silně zaujatou, která se však nesnaží čtenáře oklamat úmyslně, jak je tomu podle Kubíčka u pravého nespolehlivého vypravěče.

Čtenáři i Tonymu je s postupem času dopřáno prozření, že věci se mají trochu jinak, než jak si je hlavní hrdina maloval. A ukáže se, že Tony v Adrianově tragickém příběhu hraje podstatně větší roli, než by si nejspíše sám přál. K dobru mu budiž připsáno snad jen to, že je schopen se ze svých prohřešků poučit a projevit nad nimi lítost.

Vypravěč coby hlavní objekt zájmu

obálka Julian Barnes: Vědomí konceBarnes také částečně vyvrací vyprávěcí mustr, v němž smrt tradičně příběh uzavírá, případně otevírá (např. v žánru detektivky). Adrianova smrt je katalyzátorem událostí, sama o sobě však není ani východiskem problému, ani jeho řešením. Mladíkovou sebevraždou nic nekončí, právě naopak.

Stín jeho osobnosti se stále hmatatelněji rozpíná nad celým příběhem, až jej zcela pohltí. Čtyřicet let po své smrti na sebe Adrian upoutává větší pozornost, než jaké se mu od Tonyho kdy dostalo v mládí.

Přesto není Vědomí konce knihou o Adrianovi, ale o Tonym. Tony je předmětem Barnesovy studie, to on stojí před pomyslnou čtenářskou porotou. Adrian, Veronika i zbývající protagonisté knihy jsou jen předměty doličnými, které Barnes nabízí dané porotě k posouzení. Oni dotvářejí obraz stárnoucího muže, který čtenáři žoviálně předkládá svědectví o svém životě, dokud mu jazyk nezamrzne na patře a slovo si nevezmou jiní. Představa o vlastní středostavovské spořádanosti, která tolik formovala Tonyho smýšlení, postupně vezme zasvé. Barnesovská kritika ostrovní společnosti vyplouvá na povrch.

O sebeklamu, stáří a vědomí konce

Vědomí konce se tematicky realizuje na mnoha úrovních a vyloženě vybízí k opětovnému čtení. Stylisticky vytříbená, jazykově však umírněná kniha pokládá řadu otázek, aniž by se pokoušela na všechny najít odpověď. Některé možná jednoduše ani zodpovědět nelze.

Přestože se věnuje stárnutí, paměti a v širším slova smyslu i blízkosti smrti, tedy vědomí konce, jak napovídá název, není Barnesův román ani zdaleka vyhrazen pouze pro stárnoucí čtenáře. O roli pravdy a lži (v Tonyho případě spíše sebeklamu) v lidském životě je možné číst v kterémkoli věku, zejména pak v podobně mistrovském podání.

Žijeme s příliš prostými předpoklady. Například že naše paměť se rovná událostem, k nimž se pouze připočítá čas. Jenže všechno je to mnohem podivnější. Kdo vlastně prohlásil, že paměť je to, o čem jsme se domnívali, že jsme zapomněli? A mělo by nám být zcela zřejmé, že čas nepůsobí jako ustalovač, ale spíš jako rozpouštědlo. Jenže věřit právě téhle představě se nám moc nehodí.

Název: Vědomí konce
Název originálu:
The Sense of an Ending
Autor: Julian Barnes
Překlad: Petr Fantys
Formát: 160 stran, 20×13 cm
Vazba: vázaná s přebalem
Vydal: Odeon, Praha 2012

Hodnocení: ***** (90%)

KOMENTÁŘE

Zatím nebyl přidán žádný komentář, můžete ho přidat jako první.