RECENZE: V Divadle Disk hrají Dvacet tisíc stránek. Pomalu a pozorně

FOTO: Dvacet tisíc stránek, Disk
Hlavní hrdina spojí svůj osud se ziskuchtivým manažerem.

Co kdyby vám na hlavu spadlo dvacet tisíc stránek a veškerý obsah byste si zapamatovali. Přesně to se stane mladému flinkovi Tonymu. V Divadle Disk uvedli damáci hru s názvem Dvacet tisíc stránek.

FOTO: Dvacet tisíc stránek, Disk
Blázni, nebo účastníci talentové soutěže Megahit? Zdroj: Michal Hančovský, Disk

Obyčejnému klukovi Tonymu spadne na hlavu dvacet pět svazků historie Švýcarska za druhé světové války, kdy byla země k lidem s naditou peněženkou a postavením vstřícná, a obtisknou se mu do paměti. Díky této nehodě může připomenout veřejnosti smutné příběhy dávno zapomenuté. Stojí o to však někdo?

Švýcarský dramatik Lukas Bärfuss, držitel Berlínské literární ceny 2013, zasadil Dvacet tisíc stránek do jiného období i odlišného sociokulturního prostředí Švýcarska. Přesto je pro Českou republiku otázka vypořádání se s minulostí stále aktuální. Naposledy se to projevilo v prezidentských volbách a tématu Benešových dekretů. Obecné poselství, které hra přináší, tak musí divák oprostit jak od místa, tak od času.

Bärfuss se zabývá otázkou, zda se národ zajímá o svou minulost a zda by vůbec měl. V postavě Tonyho vidíme vypravěče příběhů minulých, na které bychom neměli zapomenout. Proč ale ukazovat znovu a znovu hrůzy druhé světové války, když i sami její účastníci, kterých se příběhy týkají, chtějí zapomenout?

Kdo zapomene, je ztracen. Ztratí kontakt se svou minulostí. A kdo ztratí kontakt se svou minulostí, nezná svou přítomnost. A kdo nezná přítomnost, nemůže tvořit budoucnost. Nesmíme zapomínat.

Inscenaci v podání studentů třetího ročníku herectví a čtvrtého ročníku režie DAMU naplňují příliš dlouhé a náročné monology, a to zvláště v první půlce. Ty kladou velké nároky na pozornost diváka a na herecké umění studentů, protože do něj musí vnést dynamiku. Až na výjimky se jim to nedaří jak po stránce herecké, tak po stránce scénografické. Zajímavá témata nedokázali damáci zdůraznit a například prostředí blázince vytěžit.

FOTO: Dvacet tisíc stránek, Disk
Strážce oltáře ví, co Tonyho čeká.

Z hereckých výkonů, které se vyznačovaly přemírou statičnosti, vynikl jak v první, tak druhé polovině jeden. Zpočátku šlo o Vojtěcha Bartoše jako strážce oltáře Wüthricha, který varuje Tonyho před nezájmem a povrchností lidí. Odříznul se od světa a sám se utápí v minulosti.

Ve druhé části vynikl manažer John v podání Michala Necpála, který tuto povrchnost reprezentuje. Zaprodal svoji slizkou duši, aby získal majetek a slávu. V momentě, kdy se oni dva objeví na scéně, dozvíme se srozumitelně vše podstatné. Naopak Ondřej Vacke, který si zahrál hlavní roli Tonyho, patřil k nevýrazným. Takřka každý, kdo byl s ním na jevišti, uvrhnul Vackeho do stínu.

Druhá polovina je takřka opakem poloviny první. Přestože i tady by se dalo krátit, více vtáhne diváka do nastoleného problému díky nárůstu dialogů a ironizující sondě do světa dnešních talentových soutěží.

FOTO: Dvacet tisíc stránek, Disk
Hlavní hrdina spojí svůj osud se ziskuchtivým manažerem.

Postavy účastníci se Megatalentu jako kuře, Elvis nebo zpívající řidička autobusu připomínají trojici bláznů v bílém z první poloviny. Mezi nimi se objeví Tony se svojí geniální pamětí, ze kterého se stává cvičená opice. Ubrání se sice vzestupu slávy, aby svůj boj o připomínání minulosti nakonec vzdal a zapomněl také.

Dvě a půl hodiny dlouhé představení nenásilně nastolí několik zajímavých filosofických otázek. Přesto by chtělo oživit a zdůraznit ty nejdůležitější myšlenky. Takto se podstatné momenty skrývají pod nánosem neúměrně dlouhých monologů.

Dvacet tisíc stránek, Divadlo Disk, autor: Lukas Bärfuss, režie: Zuzana Burianová, hrají: Michal Balcar, Vojtěch Bartoš, Izabela Firlová, Iva Holubová, Tereza Krippnerová, Marek Mikulášek, Michal Necpál a další

Hodnocení: 70 %

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Anna Kottová
Narodila se jako revoluční dítě v listopadu roku 1989. Chodila na čtyřleté Gymnázium Na Zatlance. I díky tomu se dostala na vymodlenou žurnalistiku a poté na mediální studia na FSV UK v Praze. Do redakce TOPZINE.cz nastoupila v podzimním měsíci listopadu léta Páně 2010. Píše pro rubriku divadlo především recenze a rozhovory. Od května 2011 působila jako zástupkyně editorky a od listopadu 2011 vedla divadelní rubriku. Od června 2013 se vrátila zpět na redaktorskou pozici, protože miluje psaní. Jakékoli pochvalné komentáře i ostrou kritiku můžete zasílat na: anna.kottova@topzine.cz

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*