Recenze: Upír Nosferatu. Kde ho stáhnout a jak si ho zamilovat?

I přesto, že němý film mě nikdy neoslovil a většinou bych si u něj vystačila s poloviční stopáží, Murnaův snímek Nosferatu z roku 1922 mě nečekaně okouzlil.

Nosferatu, zdroj: http://nighthawknews.files.wordpress.com

Není sice tak velkolepý jako Metropolis, hluboký a nadčasový jako Intolerance nebo tak poutavý jako většina Chaplinových filmů; zato se pyšní jedinečnou atmosférou.Nelze ale tvrdit, že se jedná o horor všech hororů, protože jak v kameře, tak ve střihu a dějové výstavbě postrádám onu hororovou podstatu. Nečekaný střih (popřípadě alespoň nějaké střihové kontrasty) tu prostě nefunguje a asi by mi docela ztížil dekódování děje, pokud bych neznala tento příběh z mladších verzí. To mi z pohledu diváka jedenadvacátého století příliš nelahodí a proto u mě spíše podtrhuje dějovou chaotičnost a snahu zvládnout technicky nezvládnutelné. Vzhledem k době vzniku je ale práce se střihem dobrá, a i přesto, že zde až na jeden dva efekty neuvidíme nic přelomového, není střih vyloženě nudný. Statické záběry hradu jsou naopak pro atmosféru velmi podpůrné a vtáhnou do děje.

Příběh je uchopen zcela suverénně a až na oněch pár chaotických sérií střihů je přímý a elegantní. To nechává prostor pro atmosféru a práci se světlem/stínem a pohybem. Charakter hraběte Orloka je podpořen záběry, ve kterých se přímo vynořuje z hloubi prostoru a stejně tak dokáže i splynout s pozadím (přeneseně i doslova). Samotná postava Nosferatu je zpodobněním absolutního zla i po vizuální stránce. Nepřirozené pohyby, dlouhé drápy, nahrbená a přikrčená postava a vypoulené oči. Pokud výstup takového zjevení ve filmu ještě zkrášlíte nějakým tím vertikálním snímáním nebo žabí perspektivou, je i z jediného záběru jasné, že se jedná o padoucha. Ovšem způsob, jakým je na něj nahlíženo, dožene diváka i k soucitu a fascinaci.

Nezvyklé kameramanské postupy jsou z hlediska světové kinematografie unikátní. Kamera je tedy prostředkem, který dílu dává jeho neopakovatelnou atmosféru a ráz pohádky i hororu zároveň. Na film je ovšem nutno pohlížet bez cynismu a rezervovaného odstupu, jedině tehdy může působit jeho náboj stejně jako v době svého vzniku. Samozřejmě je těžší se naplno oddat němému filmu, když vám většina moderních filmů všechno naservíruje na stříbrném podnose. Pokud se ale přenesete přes určitou počáteční nepřístupnost Nosferatu, výsledek je něčím naprosto jedinečným.

Hudba jako taková je ovšem dost extravagantní. Jako doprovod expresionistického filmu je ale funkční podporou, dobře podbarvuje a dodává kontext, který možná pro film samotný není tak důležitý, ale pro pocit dnešního diváka nenahraditelný. Ovšem nedokážu si představit, že bych si někdy pustila soundtrack.

Jakožto pseudohoror Nosferatu splnil svou úlohu dokonale. Nastínil plno detailů, které byly v tomto žánru později rozvíjeny a které daly vzniknout hororu tak, jak ho známe dnes. Snímek přitom není ochuzen o strašidelnost, která je klasickému hororu vlastní. Neděsí v určitých scénách, děs jde z celého prožitku ve filmu. Pro výsledný dojem není třeba nákladných triků a efektů; stačí emocionalita, která se díky výkonu Maxe Schrecka zavrtá pod kůži na pěkně dlouho. Film v jednotlivém momentu sice intenzivní není, ale výsledek a atmosféra jsou unikátní svou uceleností a dojmem skutečnosti. Stejně tak, jako upoutá exprese u herců ve vypjatých scénách, upoutá svým kontrastem i odtažitost a strnulost hraběte Orloka.

Určitá nepřítomnost postmoderny ve snímku je spíše příjemná stejně tak jako zasazení šílených postav do uvěřitelného městského prostředí. Příběh je přirozeně podmanivý a nepotřebuje vše kolem sebe relativizovat, zpochybňovat a vůbec nad vším filosofovat. Vychází prostě z pohádek a legend a přiznává to. Díky lidovosti je člověku blíž než takový existencialismus nebo jakákoli postmoderní filosofie.

Esteticky je snímek taktéž působivý, opět není potřeba složitých kompozic, scénografie nebo kostýmů. Vystačil si s otevřenou krajinou a světelnými efekty. Prosté a funkční.

Díky všem těmto aspektům se stalo jméno Max Schreck, Nosferatu nebo Murnau jakýmsi synonymem počátků kinematografie. Z dnešního pohledu Murnau vyrobil s minimem prostředků úžasně atmosferický snímek, který se nejen svými postupy zapsal mezi světovou filmovou špičku.

Film je volně ke stažení na adrese http://www.archive.org/details/nosferatu_ipod . Nejsou k němu sice české titulky, ale překlad zvládne každý se středoškolskou znalostí angličtiny.

Nosferatu, symfonie hrůzy / Nosferatu, eine Symphonie des Grauens

Horor / Thriller

Německo, 1922, 94 minut

Režie: Friedrich W. Murnau

Hrají: Max Schreck, Gustav von Wangenheim, Greta Schröder, Georg H. Schnell, Ruth Landshoff, John Gottowt, Gustav Botz, Max Nemetz, Wolfgang Heinz, Albert Venohr, Eric van Viele, Alexander Granach

Hodnocení: 4****