Čtvrteční večer 14. března patřil v Brně newyorským The Swans. Dali Brnu zakusit, co znamená hrát opravdu nahlas. Místem konání byl Klub Fléda.
Už před začátkem koncertu bylo patrné, že hudební událost sezóny přilákala více mužů než žen. Kdo alespoň někdy o Swans něco zaslechl, musel počítat s tím, že jejich koncert není rozhodně pro slabší nátury. Tomu nasvědčoval i fakt, že na každém rohu byly k dostání špunty do uší.
Kolem půl osmé se otevřel sál a zanedlouho před diváky, kterých bylo zatím pomálu, předstoupil zpěvák Jamie Stewart z Xiu Xiu. Přednesl několik baladických písní s doprovodem kytary a různých zvuků přírody jako je zpěv ptáků a zurčení vody. Procítěný, avšak poněkud rozechvělý zpěv a kytarový zvuk á la padesátá léta nikoho zvlášť nenadchnul ani neurazil, ale během jeho vystoupení se sál již slušně zaplnil.
Hlavní hvězdy večera se Fléda dočkala kolem deváté hodiny. The Swans v čele s Michaelem Girou napochodovali na pódium a bez zbytečného mluvení se pustili do díla. Úvodní pomalý a táhlý song To Be Kind zpočátku vyvolal na tvářích některých fanoušků, kteří asi nevěděli, do čeho jdou, tázavý výraz, jestli je tohle opravdu míněno vážně.
Napětí trvající okolo deseti minut, kdy se prolínalo pár ostrých disonantních kytarových tónů, během vteřiny vystřídal tepající rachot, jako když se utrhne lavina a vy pociťujete, jak vám vibrují nohavice u kalhot. To se Swans teprve chystali Flédě ukázat, zač je toho loket.
Ve chvíli, kdy se zdálo, že počáteční smršť nebude brát konce, přešli hudebníci do metronomově přesného tempa, které strhlo přítomné, a málokdo vydržel nekývat si hlavou do rytmu. Velká škoda byla, že klarinet, kterého se na moment ujal perkusionista Harris, nebyl pořádně slyšet, zřejmě proto, že zpočátku ještě bylo třeba, aby zvukař vychytal zvuk. Vzápětí Swans navodili náladu psychedelie ve ¾ taktu a klidnějším tempu a jejich hudba dala na malý okamžik posluchačům vydechnout. Do této chvíle Swans odrovnali Flédu hraním, kdy až po pětatřiceti minutách zaznělo něco jako ticho.
Coward – skladba neklidu
Čtvrtým songem byl Coward. Skladba postavená na ostinátním a působivém rytmu dala vyniknout dokonalé souhře perkusionisty Thora Harrise a Phila Pulea. Souhra paží obou bubeníků byla nezapomenutelnou studií pohybu. Song volně přešel do dalšího, kdy se na řadu dostaly zvony, které opět nemilosrdně zvonily jeden zajetý motiv, dokud se nedostalo na skladbu s pozounem, který zvuku dodával specifickou barvu.
Michael Gira je osoba, která často a ráda řídí zbytek kapely celým svým tělem. Diriguje celým svým tělem, skoky přes pódium udává rytmus, gesty naznačuje baskytaristovi Chrisi Pravdicovi, aby snad přidal, nebo se přidá ke kytaristovi Christopu Hahnovi a společně se kývou do rytmu.
A jelo se dál. Kapela vygradovala koncert dalšími čtyřmi songy, během nichž se opět objevil klarinet, pozoun, kytarista Norman Westberg si dosyta užil kytarových glissand, a podstatnou úlohu měl i gong. Závěr dvouhodinového koncertu byl pojat experimentálně. Swans si neuvěřitelně dlouho dokáží hrát se zvukem, zatloukat klíny do hlavy, dokud nemáte dost a ve finále ještě přidat, abyste náhodou neměli málo. Po strhujícím závěru, který se dá těžko popsat, představil Gira ostatní členy kapely a tím se The Swans s Brnem sympaticky rozloučili. Hráli zde po dlouhých šestadvaceti letech.
„Naprosto úžasné,“ okomentoval jednoduše po koncertu návštěvník Trevor, který přijel z Vysočiny. „Bylo to super. Určitě nejhlasitější koncert, jaký jsem kdy slyšela,“ uvedla slečna Petra.
Co se na první pohled může jevit jako prvoplánový kravál, má ve skutečnosti promyšlenou a jasně danou strukturu, kdy každý tón zahraný v určitém okamžiku, má svůj význam. The Swans jsou bezpochyby synonymem hluku. Ovšem hluku na vyšší úrovni.
The Swans jsou Norman Westberg – kytara, Thor Harris – perkuse, Phil Puleo – bicí, Chris Pravdica – baskytara, Christoph Hahn – kytara, Michael Gira – kytara, zpěv.
