Menu
TOPZINE.cz
Film & TV

Recenze: Socialismus. Ten-který-objevil-Belmonda a jeho spletitá reflexe společnosti

Tereza Janíková

Tereza Janíková

7. 11. 2010

Ještě předtím, než se v sále zhaslo a všichni jsme se definitivně vnořili do sedaček, nás uvaděčka opatrně varovala, že Godardova tvorba se od dob jeho prvotiny U konce s dechem poněkud změnila. To nám bylo celkem jasné, přesto jsme se na sebe koukli s povytaženým obočím. A opravdu, za několik málo chvil jsme se měli stát svědky vskutku bizarního zážitku.

Patti Smith, legenda jiné nové vlny - té hudební a americké, Zdroj: distributor filmu

Režisér Jean-Luc Godard (U konce s dechem), jeden z předních představitelů tzv. francouzské nové vlny, hnutí, které v šedesátých letech začalo ve Francii bořit kinematografické konvence, si ani dnes žádné servítky nebere. Udělá si film, jaký chce a jak chce. A je mu úplně jedno, že velká část publika (což bude zároveň velice malá část z průměrného počtu návštěvníků tohoto filmu v kinech) jeho výtvor vůbec nepochopí.

Volnost, rovnost, bratrství

Heslo Velké francouzské revoluce, jedno z nejslavnějších hesel historie lidstva vůbec, je i ústředním (nikoliv ale jediným) tématem Socialismu. Sourozenci Florine a Lucien  závadějí se svými rodiči debatu o skutečném významu těchto tří slov a dostávají se při tom na půdu filozofických, sociologických a dalších jiných –ických úvah o minulosti, přítomnosti a budoucnosti naší společnosti.

Jenže to zdaleka není všechno. Godard do svého díla vložil řadu dalších postav (které se sourozenci souvisí anebo taky vůbec ne, patří mezi ně například i zpěvačka Patti Smith nebo filozof Alain Badiou), a tím pádem dalších myšlenkových pochodů, názorů a otázek. Navíc hlavní linii (jestli se tu o nějaké linii dá vůbec mluvit) prokládají scény (hlavně obrazové s množstvím symbolů) z různých významných míst naší civilizace – Řecka, Egypta, Palestiny, ale i Neapole, Oděsy nebo Barcelony.

Přičemž jedním z nejvíce se opakujících motivů jsou peníze – ne pro nic za nic zní titul snímku Socialismus. Sám Godard ale tvrdí, že by se klidně mohl jmenovat Kapitalismus. Protože, ačkoliv levicový nádech tu je citelně znát (a ne pouze z toho, že Lucien nosí rudé tričko s nápisem CCCP), o nějaké analyzování politických systémů nejde. Jak už bylo (a ještě bude) řečeno, jde o analýzu společnosti.

Rozšafný spratek na scéně?

Dalo by se říct, že Socialismus připomíná částečně dokument a částečně divadlo. Jak je možná kombinace dvou takto diametrálně odlišných přístupů? Jednoduše. Kamera hrdiny sleduje jakoby dokumentárním stylem, vytváří dojem, že jde o situace, ke kterým se kameraman náhodně připletl. Přitom herci často promlouvají vyloženě hraným způsobem. S hlavou natočenou šikmo ke kameře, se strojenou, nepřirozenou dikcí, rozvážně, ale přitom důrazně formuluje své světonázory mladá Florine.

Není težké si Florine (ne)zamilovat. Těžce inteligentní, lehce arogantní, chrlí soudy na (podle ní) zkostnatělé názory svých rodičů, celé (nejen) starší generace a vůbec všech okolo. Na jednu stranu působí jako mladá, vysoce inteligentní, přemýšlivá a inovativní osobnost, nezatížená rutinami myšlení většiny lidí okolo ní, na stranu druhou ale jako rozmazlené, přechytralé, rebelující děcko. Jako metafora zoufale nespokojeného občana, který ale ještě skutečně nedospěl. Nebo jako prozřelé enfant terrible s  nezamlženou myslí, s natolik vyspělými názory, že většina jeho posluchačů nemá ani vůli,  ani kapacitu je přijmout a pochopit. Ne nadarmo se Godardovi přezdívá enfant terrible francouzské kinematografie a ne nadarmo přijmout a pochopit tento film opravdu není lehké.

Socialismus rozhodně není normální film (i když otázka, co je normální, by vydala na další podobný projekt). Není jednoduché se v jednotlivých promluvách vyznat, zjistit, k čemu se skutečně vztahují, co přesně nám chce režisér sdělit a čím nás chce vyprovokovat k vlastním reflexím.

Co tím chtěl básník říct?

Mluví o tom, že peníze hrají v našich životech příliš velkou roli? O tom, že ideálům, které si Francouzi v roce 1789 stanovili, se ani zdaleka nepřibližujeme? O tom, jaké jsou demokratické hodnoty? O tom, že o tom všem málo přemýšlíme? Nebo spíš o tom, že je to všechno ve skutečnosti mnohem složitější?

Modrá je dobrá?

Protože nejnovější film Jeana-Luca Godarda je především film pro Jeana-Luca Godarda. Je to režisérova osobní terapie, způsob, jak prostřednictvím (nejen) malých sourozenců reflektovat své myšlenky, názory a odpovědi na palčivé otázky o stavu současné společnosti (primárně té evropské), zejména o naplnění nebo nenaplnění oněch tří pojmů – Liberté, Égalité, Fraternité. Ano, samozřejmě, že jde o zprostředkování těchto pochodů nám, divákům. Ale jestli, jak a proč jim porozumíme a neporozumíme, je, troufám si říct, režisérovi úplně jedno. Jeho film je vysoce uměleckým a intelektuálním dílem a není jednoduché ho nejen pochopit, ale i hodnotit.

Final countdown

Ne sice tak výrazně jako před padesáti lety, i dnes však Jean-Luc Godard víří vody jak kinematografické, tak společenské. Ovšem jak úspěšně a s jakým dopadem, to je otázka. Protože zařazení příštího Godardova snímku do běžné produkce si distributoři pořádně rozmyslí.

A na závěr: Možná vás překvapí, že tento film umí být i vtipný (což obstaralo hlavně pár Lucienových scén). Možná vás nepřekvapí, že někteří kolegové na promítání usnuli. „Distribuujeme, ale měli bychom tvořit,“ říká jeden z hrdinů. A Godard pouze nedistribuuje, ale skutečně tvoří. Minimálně za to bychom mu měli být vděční.

Socialismus (Film socialisme)

Drama
Švýcarsko / Francie, 2010, 102 min

Režie: Jean-Luc Godard
Hrají: Élisabeth Vitali, Louma Sanbar, Patti Smith, Alain Badiou, Catherine Tanvier, Christian Sinniger

Hodnocení: 3***

[album:

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Recenze: Socialismus. Ten-který-objevil-Belmonda a jeho spletitá reflexe společnosti