2 fotky 
Očima 
Před pár lety jsme si zamilovali Paříž, o nějaký ten měsíc později také New York. Nyní přichází na řadu Praha, i když ne ve zcela totožné podobě. Zvučná režisérská jména nahradili studenti FAMU, kteří předvádějí, že i ve skromných podmínkách u nás může vzniknout podařený povídkový film.
[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/praho-ma-lasko/|Width=660]
Zajímavý projekt však neměl od počátků příliš snadnou startovní pozici. Studentské filmy se přece jen velkým obloukem vyhýbají standardní kinodistribuci a producenti také nebývají k prvním velkým krůčkům budoucích filmařů příliš vstřícní. Špičky FAMU však rozhodli, že svoji povídkovou variaci na slavnější bratříčky přesto jen natočí. K ruce si vzali studenty všech možných i nemožných oborů a vybrali čtyři nejzajímavější náměty.
Praho, má lásko svým názvem, ale i stavbou, navazuje na dvojici o něco málo větších a ambicióznějších povídkových filmů Paříži, miluji tě a New Yorku, miluji tě. K těm si producenti přizvali vskutku hvězdný režisérský tým. Pod kraťoučké povídky se podepsali například Brett Ratner, Tom Tykwer, Gus van Sant, Alfonso Cuarón, bratři Coenové nebo Vincezo Natali.
A překvapivě třikrát trefili do černého, pouze jedna povídka totiž oproti svým kolegům poměrně pokulhává. Hospodsky rozjuchané zvuky akordeonu diváka příjemně naladí a už jedeme po uličkách Prahy vstříc první povídce. Jako předkrm dostaneme krásně vykomponované záběry těch nejznámějších pražských zákoutí, až plynule navážeme na Panorama, jak se první příběh jmenuje.
A teď si tě pěkně cvaknu… Postaru na film. Zdroj: Bontonfilm
Prostá zápletka o složitém vztahu postarší fotografky a jejího syna, který se živí jako messenger, na první pohled příliš potenciálu neskýtá. Režisérka Markéta Černá si však chytře pomohla vkusně a vizuálně nádherně podanými vzpomínkami na dětství hlavního hrdiny, které jsou v kontrastu s obyčejně a tak trochu lacině vypadající současností. Roztomilá pointa a jen minimum slov tak hned v úvodu pražské sedmdesátiminutovky příjemně překvapí. Jenže.
Očima Pavlíny Nouzové: Film jako Praho, má lásko se dá jen těžko hodnotit tradičními měřítky. Nejde totiž o velký hollywoodský počin ani vycizelovaný snímek zkušeného evropského režiséra. Je to spíše výsledek studia a zkoušení než opravdové práce. Protože jde ale film do kin, nemůžeme jinak. Jde o svižný povídkový film, který přináší svěží závan do české kinematografie. Párkrát se tu klopýtne (někteří herci mají hroznou artikulaci, Praha tu není vždy to hlavní téma, občas chybí jasnější sdělení…), ale tvůrci se vždy zvednou a pokračují. Zbývá se už jen těšit, až přijde každý z nich s vlastním celovečerním počinem.
Hodnocení: 3***
O slovo se už hlásí druhý povídkový zářez pojmenovaný Právnička. A u ní naneštěstí padá kvalitativní laťka o kus dolů. Režisérka Viktória Dzurenková se snaží načrtnout příběh cizinky, která si přišla do Prahy splnit svůj sen, což se jí ani v nejmenším nedaří. Lže tudíž svým rodičům, kterým tvrdí, že pracuje na úřadě, i když si na živobytí vydělává jako uklízečka. A pak potká Honzu Budaře a šlus. Na rozdíl od ostatních povídek není jasné, co chtěla autorka sdělit a vše navíc zabíjí naprosto příšerná titulní skladba, která zašlapává pod zem už tak chatrný povídkový koráb.
Možná i kvůli snížené laťce následně přichází vrchol celého studentského snažení, povídka Obyčejný jízdní řád režiséra Tomáše Pavlíčka. Příběh dívky, která má každičkou sekundu svého života dokonale naplánovanou, a kluka, kterému je vlastně všechno úplně jedno, staví na lehce retro vizuálu a hlavně na bránici trhajícím dadaistickém humoru. V rukách méně talentovaného tvůrce by se vše rozpadlo na nekoukatelný odpad, s dobrým režijním vedením se však dějí zázraky. Jediná z povídek, u které chtěl autor těchto řádků okamžitě pokračování.
Žánrový odklon do jiných sfér nabízí poslední povídka Tajemství památníku, která je zabalena do hávu paradokumentu ve stylu Záhady Blair Witch. Dvojice novinářů v něm pátrá po paranormálních ukázkách v okolí Národního památníku na Vítkově. Naštěstí se nesnaží ani sekundu navozovat dojem, že by se mohlo jednat o skutečný dokument, a staví spíše na absurdnosti a karikaturním podání všech charakterů. Jen to chtělo sehnat ještě nějakou tu slavnou tvář, přece jen, kdyby o pražských bubácích referoval třeba Pavel Bém, realističnost by šla strmě nahoru.
Když Praha chybí sama sobě
Jako jednotlivé povídky bez jakéhokoli propojení funguje projekt studentů FAMU více než dobře. Svižné filmové hodince by však slušelo alespoň letmé propojení všech příběhů a hlavně využití potenciálu, který skrývají samotné uličky Prahy. Ta se sice dostala do názvu filmu, roli však dostala minimální. Vlastně jen závěrečná povídka si hraje s pražskou historií a staví ji do důležitější pozice než jen anonymní kulisy.
Praha občas bývá i pěkně černobílá.
Divák se ale i přes některé chyby a výtky nemůže zbavit dojmu, že se tady někdo pokouší o něco nového bez ohledu na to, jestli má dostatek financí, nebo ne. Skromný rozpočet lze přece nahradit filmařským talentem a kdo jiný by to měl umět než právě nastupující filmařská generace?
Snímek Praho, má lásko si tak zaslouží smeknutí klobouku a slova chvály. Za podmínky, ve kterých vznikal, a s přihlédnutím k tomu, že za všemi povídkami stojí teprve začínající filmaři mající právo na chybování, se jedná o sympatickou podívanou pro průměrem zhýčkané české publikum. Pokud vás zajímá, kdo bude za pár let točit velké české filmy, neváhejte a na tenhle nenápadný studentský projekt do kina rozhodně zajděte. Možná budete i překvapeni, že ti mladí cápci točí mnohem lépe než 90 procent ostřílených českých režisérů.
Praho, má lásko
Povídkový
Česko, 2012, 70 minRežie: Tomáš Pavlíček, Viktória Dzurenková, Jakub Šmíd, Markéta Černá
Hrají: Jan Budař, Michal Kern, Jaromíra Mílová, Květa Fialová, Marie Doležalová, Matěj Nechvátal, Petr Jeništa, Jan Vondráček, Jiří Dvořák, Jakub Šmíd, Lucia KajánkováHodnocení: 4****
