×
TOPZINE.cz

Recenze: Petr Heteša podtrhává Závěrečný účet, ale konec je v nedohlednu

!SPECIÁL!Druhé pokračování tetralogie o počítačovém světě, kde lidé slouží jako vynikající mikročipy. Střelba, pixely, panoptikum a děsná nuda umocněná tím, že Závěrečný účet není tak úplně konečný a že ještě bude následovat další chod.

Ilustrace na obálce knihy Závěrečný účet Autor: Karel Zeman

Po vcelku zajímavé Dračici se edice Pevnost noří do binárního světa, kde jednička a nula jsou alfou i omegou všehomíra a kde to potyčkami jenom vře. Úvodní díl – Spousta času na smrt – byl poměrně zajímavým vstupem do originálního a vcelku i zajímavého, kyberpunkem zavánějícího světa, ve kterém hlavní hrdina pátral po tom, proč se octl právě v počítači a proč si, sakra, nepamatuje čtyři měsíce svého života. Základ pro jednodílný román jistě velice dobrý, ovšem už na počátku je třeba trochu zbystřit uši, protože to nebude kniha jedna, ale čtyři.

Petr Heteša za svoji literární kariéru napsal již pěknou řádku knih, které však mají jeden rys společný. Všechny stojí na solidním pilíři žánru detektivky, kterou začal razit Raymond Chandler se svým Philem Marlowem. Schéma nalezneme v každé knize a je jedno, jestli to je Šest diamantů, Láska až za hrob nebo Démoni jsou věční, všude pobíhá jeden hrdina, který není zrovna v záviděníhodném sociálním postavení (česky řečeno: docela lůzr), který se zaplete (ať už díky pěkné paničce, nebo nevědomostí) do spárů mnohem většího giganta, který hrdinu považuje jen za mikromouchu na svém obřím těle jednolité moci a vlivu.

Jenže hrdina dokáže vždycky nějak přežít a zachránit nejenom sebe, ale i uznatelné procento svých spolupracovníků a ještě navíc položit svého nepřítele – mocného giganta – na lopatky svým štěstím a chytrostí (víc totiž nemá). Takový literární David a Goliáš.

Tyto příběhy jsou již tolikrát recyklované, že je snad už ani nemá cenu číst. Petr Heteša však ve svých románech vždy dokázal vytvořit dostatečně originální prostředí a zajímavé hrdiny, aby skryli stokrát přežvýkaný základ a čtenáře uvedli do správné atmosféry pro pohodlné čtení bez výrazných klišovitých momentů. To platilo i v prvním dílu Cybrainu. Znovupoužitý příběh ve velice zajímavém, až občas panoptikálním světě počítačů, který se chová jako normální svět. Výborný nápad měl autor i s prostředím počítačového systému plného neuvěřitelných existencí. Živě si ale vzpomínám, že jsem autorovi ve své předchozí recenzi vyčítal především monotónnost děje. Bohužel, moje obavy se potvrdily.

Principem každého druhého dílu je překlenout události nakousnuté v prvním díle a dostatečně čtenáře rozdráždit na díl další. Petr Heteša však volí cestu trochu jinou a dál si jede ve svých vyjetých kolejích stále stejnou ohranou písničku, kterou se odváží nazývat příběhem.  Hrdinové v podstatě nedělají nic jiného, než že někam jdou a něco tam udělají. Občas si u toho zastřílejí, ale to je všechno! Tyto scény jsou sice hezké, ale slouží spíše jako vyplňování scén mezi důležitými momenty. Chybí nové prvky, nové postavy, svěží závan, který každý druhý díl musí obsahovat. Závěrečný účet jen recykluje předchozí děj a háže před čtenáře nudný žvejk bez výrazných dramatických momentů.

Zde se také projevuje kámen úrazu Hetešových románů – dalo by se to říct: jednou a dost. Jeho romány by měly být jednodílné a ne příliš dlouhé. Nastíní v nich vše podstatné a čtenář si mezitím může užívat, aniž by si všiml, že něco takového už tu bylo, jenom v jiné kulise. V Závěrečném účtu se neděje nic, co by se nedalo zredukovat na čtyřicet stránek.

Je to celé únavně zdlouhavé, nudné a čtenář se bude za skupinkou hrdinů spíš ploužit, než aby je s radostí a vervou následoval do další přestřelky. Navíc všechny důležité momenty proběhnou tak nějak v klidu. Tedy pardon, důležitý moment, kterým je finální scéna. Ta je vypointovaná takovým způsobem, že má pouze naroubovat další díl, aby to nepůsobilo křečovitě. Chybí napětí, zatajování dechu, možná se vyskytne trocha radosti, že to máte za sebou.

Tím, že se jedná o druhý díl, Heteša vystřílel i své poslední trumfy – originální svět, který přestává být originální, stává se známým, osahaným a nudným. Snaží se sice napravit celou situaci novými lokacemi, které jsou opět povedené, ale čtenáře již nepřekvapí.

Sama kniha není špatná, je napsaná stejně dobrým jazykem, jako všechny předchozí. Dialogy ani postavy nepostrádají jistý šmrnc a jsou velice živé. Psychedelické pozadí starého, zapomenutého a hroutícího se podzemí systému Cybrain má své kouzlo, ovšem při čtení druhého dílu máte pocit, jakoby se autor zasekl na schématu jít-najít-donést a znovu a znovu a znovu a znovu a znovu ho opakuje. Z tohoto kolotoče se nevyprostí ani v závěru, čímž si pod sebou podkopává poslední prkna.

Román by se dal číst jako zcela samostatná kniha, protože jsou v ní dobře obsaženy události předchozího dílu, čímž vzniká zajímavý paradox. Když si přečtete první díl, druhý se vám líbit nebude a když si přečtete druhý díl, první už odsoudíte. Záleží jen na vás, který zvolíte. Tedy pokud si raději ještě nepočkáte na další dva

Název: Závěrečný účet – Cybrain II.
Autor: Petr Heteša
Obálka: Karel Zeman
Počet stran: 304
Vazba: brožovaná
Rozměry: 110 x 165 mm
Vydala: Epocha, Praha 2010
Doporučená cena: 129 Kč

Hodnocení: ** (40%)



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..