RECENZE: Nad korejskými Jambinai se plakalo. Štěstím a dojetím

Jambinai

Nejen unikátní hudební těleso, ale dost možná i jedni ze zachránců umírajícího post-rocku. I tak by se dali charakterizovat korejští Jambinai, kteří během druhého dne na festivalu Bažant Pohoda zprostředkovali návštěvníkům jeden z nejemotivnějších hudebních zážitků.

FOTO: Jambinai
Jambinai. | Zdroj: www.facebook.com/jambinaiofficial

Fascinace nad pěticí hudebních nadšenců začíná už při prvním pohledu na arzenál nástrojů, v němž jsou kromě tradiční kytary, basy a bicích k nalezení i korejská píšťala piri, smyčcový nástroj haegum nebo asijská obdoba sitáru geomungo.

Překvapením je, že hru na poslední ze zmíněných instrumentů zastává sympatická korejanka Eun Young Sim. Geomungo je totiž v Korei na základě tamních zvyklostí vnímán jako nástroj, jehož by se měli ujímat spíše muži. To by ale nebyli Jambinai, aby neudeřili do zdi vystavené z léty zakořeněných konvencí a aby z ní kousíček omítky neodrolili. Jde totiž o uskupení natolik originální, že při poslechu jejich skladeb budete často dumat nad tím, zda jste se neoctli v paralelním vesmíru, kde všechny zákonitosti pozbývají platnost.

Nevídaný totiž není jen jejich repertoár, inspirovaný klasickou korejskou hudbou (mimo ní ale třeba i Nine Inch Nails), ale i nadšení z koncertování na nových místech, poznávání neznámých kultur a žasnutí nad reakcemi publika. „V Koreji jsou lidé při projevování emocí opatrnější, než směrem na západ. U nás se často usmíváme a tleskáme na povel, kdežto třeba v Americe to funguje úplně naopak. Zahrajete jednu písničku a hned poznáte, jestli se vám lidi podařilo přikovat na místo, anebo je nudíte. To pak hodně rychle odcházejí,“ popisoval nedávné zkušenosti z festivalu SXSW kytarista Ilwoo Lee.

Nejvíc se ale vyžívá v emocích, jaké Jambinai v lidech probouzí a v tom, jak je dávají najevo . V Brazílii se prý setkal s párem, který se během poslední písničky vášnivě líbal. Jiným lidem v publiku zase dojetím tekly po tvářích slzy. „Je radost sledovat, že naše hudba má na lidi takový vliv,“ říká. A ještě větší potěšení bylo sledovat, že přesně totéž se odehrávalo i v řadách trenčínského publika.

Diváci i kapela v kolenou

Európa stage byla během performance korejského ansámblu narvaná až po okraj  a tak se ochranka musela uchýlit k zamezování vstupu. Matematika trošku haprovala, jelikož statný pán ze security pouštěl po dvou nehledě na to, že se ze stanu lidé mnohdy odcházeli po tuctech. Čekání ale nepřišlo vniveč, jelikož jakmile se člověk jednou ve stanu octnul, už se mu odtud nechtělo za žádnou cenu. 

Skladby z alba Différance, které bylo v Koreji loni vyhodnoceno jako 10. nejlepší nahrávka v kategorii jazz & crossover, totiž neupoutávaly melodičností ani klasickým modelem, s jakým bývají písničky většinou vystavovány, ale divokostí jejich podání. Poklidné a tiché pasáže nepředvídatelně střídaly apokalyptické, skoro až metalové party, které vzhledem k unikátnímu vyznění prostřednictvím exotických hudebních nástrojů dokázaly přikovat k zemi i odpůrce tvrdších žánrů.

Táhlé (vesměs instrumentální) minimalistické balady pro změnu nedovolovaly myšlenkám volně proudit, nýbrž se soustředit výhradně na dojemnost daného okamžiku. Při letmých ohlédnutích se tak naskýtal pohled podobný tomu, jaký frontman Ilwoo Lee na vlastní oči zažil při koncertování v Brazílii – líbající se páry, plačící dámy (ale i pánové) a publikum, které s každou odehranou písní přidávalo svému bouření na intenzitě. Že si toho všiml i on sám, bylo víc než patrné z děkovné řeči mezi skladbami, kdy jeho hlas zněl skromností, potěšením a pohnutím současně.

Hodnocení: 100 %

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Adam Vrána
Autor je redaktorem rubriky Hudba. V minulosti působil jako editor této rubriky a hudba je současně i jeho největším koníčkem. Studuje obor Žurnalistiku na Univerzitě Karlově.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*