×
TOPZINE.cz

RECENZE: Láska v hrobě. Máte odvahu sledovat bezdomoveckou lovestory?

FOTO: Laska v hrobe (2012)
Lásku Jana a Jany tvůrci přirovnávají k Romeovi a Julii. Zdroj: AČFK

Syrový dokumentární film zkouší, kde jsou hranice. Nejen divácké úcty k bližnímu, ale i technických možností domácí videokamery.

FOTO: Laska v hrobe (2012)
Lásku Jana a Jany tvůrci přirovnávají k Romeovi a Julii. Zdroj: AČFK

Láska až za hrob? Někdy to tak bývá. Známe příklady ze světové literatury, domácí literatury, sladkobolných filmových kýčů i velkolepých příběhů. Tvůrci nového časosběrného dokumentu si hrají s tímto slovním spojením a přicházejí do kin se svou Láskou v hrobě. V jakém hrobě, ptáte se? Takovém obyčejném, na pražském strašnickém hřbitově.

Časosběrné dokumenty se v českém kontextu spojují zejména s režisérkou Helenou Třeštíkovou, jejíž Manželské etudy (1987) a Manželské etudy po dvaceti letech (2005) daly vyniknout proměnám lidských osudů v průběhu delšího časového období. Třeštíkové samostatné filmy, Marcela (2006), René (2008) a Katka (2009), patří k nejnavštěvovanějším dokumentům v našich kinech.

Dokumentarista David Vondráček natáčel doposud zejména pro Českou televizi. Jedna z reportáží ho přivedla i k tématu jeho zatím posledního projektu Láska v hrobě, který teď díky Asociaci českých filmových klubů přichází do některých kin. Film získal ocenění na festivalu v Římě za Nejlepší zahraniční dokument a také Zlatého ledňáčka na festivalu Finále Plzeň.

[youtube_660]sw9L_ySisps[/youtube_660]

Časosběrné natáčení sleduje v letech 2007 až 2011 život a ne-život dvou lidí bez domova, Jany a Jana. Ti žijí na zdevastovaném evangelickém hřbitově v pražských Strašnicích. Zatímco Jana obývá prostornou hrobku, Jan bydlí v jakési boudě na nářadí. Jak se jejich vztah vyvíjí, přesídlí Jan k Janě do hrobky a společně dvojice čelí vystěhování, když se radnice rozhodne hřbitov revitalizovat. Oba milenci ještě chvíli žijí spolu v Janově boudě, ale později se rozcházejí a každý z nich se protlouká životem bez domova sám.

Očima Nely Christovové: Sonda do života dvou bezdomovců má opravdu silný příběh, který ke konci skoro až nedokumentárně graduje. Zásluhu na tom ale mají hlavní hrdinové. Režiséru Vondráčkovi tak můžeme akorát poděkovat za výběr atraktivního tématu, u kterého asi ani on sám netušil, kam až povede. Co se týče kamery, nejde o žádný zázrak. Záběry působí jako nasnímané bez rozmyslu, navíc hlavním postavám kvůli projíždějícím autům nebo hlasitému hudebnímu podkresu není často rozumět. Celkově ale Láska v hrobě působí svižně a rozhodně nenudí.

Hodnocení: 3***

Podle synopse film „nezavírá oči před nepříjemnými aspekty bezdomovectví a ukazuje, kam až člověka může dovést nefunkční rodinné zázemí či osobní tragédie“. Oba milenci si do dospělosti přinesli zážitek, který ovlivnil celý jejich život. U Jana však nelze tvrdit, že by rodinu neměl. Naopak, divák sleduje jeho dojemné setkání s matkou, a musí se tak nutně ptát, co ho vede k tomu, spát každou noc na ulici.

FOTO: Laska v hrobe (2012)
Na německém evangelickém hřbitově přežívá celá komunita.

Ve filmu se hodně hovoří o svobodě, o tom, že nemít zaměstnání a peníze člověka osvobozuje. To aspoň říká Jan. U Jany je ale vidět touha po rodinném životě, po zázemí domova, i když je to v jejím případě jen stará hrobka. Snad to je věkovým rozdílem, možná tím, že Jan žije na ulici déle než jeho přítelkyně. V každém případě sledujeme dva odlišné charaktery, velmi silné osobnosti, jejichž povahu se dokumentu podařilo zachytit velmi přesně.

Odvracet oči od plátna

Pokud jde o první část citované věty, jde přinejmenším o eufemismus. Nepříjemná snad může být prohlídka u lékaře, životní styl bezdomovců je spíše otázkou každodenního boje o přežití. Dost možná mi chybí dostatečný vhled do problematiky či kontakt s bezdomoveckou komunitou, ale Láska v hrobě byl pro mě osobně velmi ambivalentní zážitek. Na jedné straně vyprávění o silných osobnostech z naprosto odlišného prostředí a s jinými prioritami, na druhé straně události, u jejichž sledování mi nebylo příliš dobře.

Pokrytectví je samozřejmě první věc, ze které mě lze obvinit. Avšak při sledování toho, jak protagonisté filmu obratem promění vyžebrané peníze za alkohol a z pietních míst, zasvěcených odpočinku zemřelých (byť to je klišé), si dělají noclehárnu, se ze mě vytratila veškerá humanita.

FOTO: Laska v hrobe (2012)
Společně do nového života?

Láska v hrobě je bezpochyby film, který má své opodstatnění. Ve mnoha aspektech připomíná, že lidé bez domova jsou lidé se stejnými lidskými potřebami (láska, domov, vztah k druhému člověku, rodina), ale v mnoha dalších ukazuje, že jejich život je tomu „normálnímu“ na hony vzdálen. Schválně píši slovo normální v uvozovkách, protože tento přívlastek se neustále proměňuje, vyvíjí, a především ho každý vnímá subjektivně.

Proto je tato recenze osobnější, než bývá zvykem. Tento dokument totiž nelze jen tak přejít, říct si hm, dobrý a jít dál. I ten nejapatičtější divák k němu musí zaujmout nějaké stanovisko, a to může udělat pouze, pokud ho sám uvidí. Netřeba říkat, že na televizních obrazovkách má film větší potenciál oslovit množství lidí (i vzhledem ke kvalitě záznamu). Nedá se soudit, kolik si jich tato tragická lovestory najde v kinech.

Láska v hrobě

Dokumentární
Česko, 2012, 79 minut

Režie: David Vondráček

Hodnocení: 3***



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..