RECENZE: Klauni. Film s Kaiserem a Lábusem nemusí být prázdná řachanda

Trojice mimů moc dobře ví, že život není legrace. Zdroj: Falcon
Trojice mimů moc dobře ví, že život není legrace. Zdroj: Falcon

V nejednom kině či na zastávkách autobusů na kolemjdoucí vykukuje trojice šklebících se klaunů. Pod obličeji visí jména jako Oldřich Kaiser či Jiří Lábus. Kdo by však čekal ztřeštěnou komedii, v kinosále by narazil.

Z klauna se totiž stal symbol lecčeho. Pro někoho je to smích a zábava, pro jiného smutek (však o tom zpíval i Petr Novák) nebo děsivé To. Když se však podíváme do tváří starých klaunů s lehce rozteklým líčidlem, na mysl se vkrade hořkost. Přesně tak má působit nový snímek Viktora Tauše (Sněženky a machři po 25 letech), který ve výsledku rozhodně není žádnou řachandou.

Věnuje se osudům rozpadlé trojice klaunů, mimů, kterým ublížilo, když se jeden z nich přestěhoval během normalizace do Francie. Zbylí dva rozjeli své projekty a všichni se navzájem přestali stýkat. Jeden chtěl zapomenout na českou domovinu, druhý zahořkl a třetí si vzal výrazně mladší manželku a klauna dělá maximálně svým malým dětem. Film sleduje události, které se rozjedou poté, co se emigrant vrací do České republiky.

Cizinci i v hlavních rolích

Toho ztvárnil překvapivě francouzský herec Didier Flamand. A není jediným, kdo ve filmu zastupuje světovou kinematografii. Snímek totiž vznikl v koprodukci Česka, Slovenska, Lucemburska a Finska, přičemž využil i státní dotace. Proto zřejmě musely být některé role včetně hlavních i vedlejších obsazeny cizinci. Na jednu stranu je to výborný tah, na stranu druhou i problém.

Trojice mimů moc dobře ví, že život není legrace. Zdroj: Falcon
Trojice mimů moc dobře ví, že život není legrace. Zdroj: Falcon

Proti samotným hercům se nedá napsat negativní řádek. Flamand precizně ovládá mimické svaly a dokáže se tak vyrovnat pověsti své postavy coby mistra v pantomimě. Ještě větší překvapení je obsazení Kati Outinen (dvorní herečka Akiho Kaurismakiho) do role partnerky zahořklého klauna Jiřího Lábuse.

Outinen se zde musela vyrovnat s těžkou rolí nemocné ženy s Alzheimerovou chorobou, za niž si například Meryl Streep odnesla Oscara (Železná lady). Finská herečka k tomu však přidává ještě krapet uvěřitelnosti a tragiky, neboť se nemusí soustředit na to, že by její postava mohla vycházet z reálně žijícího člověka. Oproti zahraničním kolegům má i tu výhodu, že nebyla předabována a její čeština s téměř nepatrným přízvukem zní výrazně přirozeněji, než když Flamand (bohužel) otevírá ústa zcela jinak, než jak je nadabován.

Kaiser a Lábus jsou překvapivě civilní

Ke zmíněným zahraničním hercům si pak můžete přidat překvapivě civilní duo Lábus a Kaiser, kteří ze sebe těží maximum a ukazují, že nejsou rozdováděnými komiky bez dramatického talentu. Na prvním jmenovaném je navíc patrná výborná práce maskérů, když kolem krku nosí lalok, za jaký by se nestyděl nejeden politik.

[flowplayer src=’https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2013/11/Klauni-český-trailer.mp4′ width=640 height=360 splash=’https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/2013/11/klauni-2.jpg’]

Co však dělá filmu vadu na kráse, je jedna z nejvíce důležitých (ne-li nejdůležitější) věcí, a to scénář. Pod ním je podepsán Petr Jarchovský. Má za sebou sice perfektní Pelíšky, ale v poslední době se nad jeho scénáři objevují otazníky. U filmů Jana Hřebejka, s nímž většinou spolupracuje, jsou totiž bohužel právě jeho scénáře tím, co snímkům mírně ubližuje.

Je už tohle konec?

V případě Klaunů je to přílišná délka, ačkoliv by si materiál zasloužil vyházet některé nadbytečné scény, a neschopnost film správně ukončit. V jeho závěru totiž divák sleduje několik konců, než přijde ten pravý, a tak je jakákoliv dramatika umlčena. V divákovi jsou vystupňovány emoce, aby jako po vysoké vlně opět klesly a byly horko těžko budovány nanovo. Ve výsledku to nefunguje.

Přesto jsou Klauni na české prostředí nadprůměrným počinem. Kromě herců to ukazuje ještě technická stránka filmu, a to především kamera a hudba. První jmenovaná zkouší různé úhly, divadelní kompozici, statické záběry, z nichž některé postavy vycházejí, aby se zase vrátily, či průlety oknem, které jsou až světově upraveny tak, že divák nepozná trik. Za hudbou pak stojí Petr Ostrouchov, jenž umně využívá groteskních melodií a napomáhá si k tomu například jindy nepříliš častou zvonkohrou.

Kati Outinen své herecké kolegy převyšuje.
Kati Outinen své herecké kolegy převyšuje.

Film o stáří se dá natočit velice konvenčně a ve stylu srandy pro masy. Klauni se však snaží vymanit z této škatulky a minimálně po herecké stránce ukazují, že celkem neoriginální téma stárnutí a ztrácení iluzí se dá natočit originálně. I v českém prostředí.

Verdikt Pavlíny Nouzové:

Pavlína NouzováŠkoda jen, že film není pořádně dramaticky vystavěn – je to poznat už jen podle toho, že v první polovině baví i vzbuzuje lítost zároveň a divák se snaží zjistit, co vůbec stojí za sporem trojice mimů. V druhé části mu to však začne být postupně jedno, když jsou jednotlivé konce vršeny na sebe a zbývá jen odhadovat podle hodinek, kdy snímek skončí. O to větší škoda, když je vidět, že vše ostatní působí, jako by pocházelo z úplně jiného prostředí než mnoho nových českých počinů.

Hodnocení: 70 %

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Pavlína Nouzová
Narozena v roce 1989 v Praze, absolventka Žurnalistiky na FSV UK a studující Mediální studia na téže škole. Od roku 2009 píše na TOPZINE.cz, do konce roku 2012 fungovala i jako editorka rubriky Film a TV a zástupkyně šéfredaktora. Stále ale pokračuje ve svém recenzentském snažení.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*