Více než hodinovou symfonii servíroval 5. srpna osazenstvu klubu Meet Factory kanadský multiinstrumentalista Owen Pallett. Publikum si získal nejen symbiózou, ve které se svými nástroji očividně žije, ale i zcela patrným a silně nakažlivým dobrým rozpoložením.
Owen Pallett. Foto: Ryan Pfluger
Třiatřicetiletý Pallett sice na první pohled může působit dojmem nevyzrálého holobrádka, nenechte se ale zmást, zdání totiž klame. Čtyři sólovky, stejný počet EPček a řada kooperací s velikány typu Robbieho Williamse nebo Linkin Park z něj činí jednoho z nejproduktivnějších mládenců, kteří s hudbou mají co do činění.
Není to přitom jen četnost, s jakou Pallett sype svoje trumfy z rukávu. Z jeho práce je mimo pěkné dávky poctivosti cítit i nefalšovaný a ničím nezkažený entuziasmus. Nic naplat, že třeba pro fandy zmíněných Linkin Park (kterým nahrával smyčce v písni I´ll Be Gone) je v celé té obrovské skládačce prakticky bezvýznamným dílkem. Muziku jednoduše pojímá jako řemeslo a vášeň v jednom. A přesně tímtéž způsobem k ní i přistupuje – svérázně, svěže a s maximální péčí i zodpovědností.
Utahaný start nikoho nerozhodil
Byla to právě uvěřitelná radost, kterou Pallett za doprovodu své kapely donutil lidi v zapařeném Meet Factory potlačit únavu, která viditelně panovala během vystoupení brooklynského předskakujícího dua Buke & Gase.
Ne snad že by pozoruhodnost byla atributem, jež by dvojice postrádala – spojení ukulele a podomácku vyrobeného hybrida kytary a basy se skutečně jen tak nevidí. Vadily spíš dlouhé, monotónní a často se opakující kompozice, které v panujícím vedru zákonitě nemůžou zafungovat jinak než jako pořádná šlupka kladivem do hlavy. Nebýt humorných pokusů zpěvačky o to se naučit pozdrav v naší mateřštině, kdekdo by se nemusel za kratšího šlofíka stydět.
O samotném Pallettovi se už ale podobně smýšlet nedá. A to ani na chvíli, přestože by k tomu písničky s dlouhými stopážemi mohly vybízet.
Lepší než Tarantino
Těžko říct, čím zaujal víc – jestli to byl fakt, že i navzdory přítomnosti „silnějších“ nástrojů si se svými houslemi udržel vůdcovské postavení, anebo hlas, kterým se mu povedlo se vypořádat i s poněkud přezvučeným sálem.
Nezáleželo dokonce ani na tom, že většina repertoáru z právě chystané desky In Conflict byla obecenstvu neznámá. Pastvou pro oči i uši bylo už samotné hračičkování, které se svými nástroji Pallett předváděl. Když k tomu přihodil i nějaký ten potutelný úsměv, člověka rázem nenapadalo nic, pro co by se na celém světě měl v daný okamžik vnitřně užírat.
Pokud se dá třeba o Tomáši Klusovi mluvit jako o novodobém Nohavicovi, stejně tak by se dal Owen Pallett přirovnat ke Quentinu Tarantinovi. Z určitého úhlu pohledu. U jeho filmů leckdy divák taky očekává závěr, vždycky se ale najde nějaký špagát, jehož se režisér chytne, a člověka tak přibije k židli, aby se minimálně další hodinu prokousával k často ještě velkolepějšímu závěru. U Palletta je to podobné, jakékoliv náznaky nudy a s ní spojené nutkání si odskočit na bar/cigaretu/telefonát se nedostavuje. A není to jen tím, že jeho písničky mají (narozdíl od Tarantinových filmů) pouze pár minut.
Hodnocení: 90 %
