RECENZE: Hračička Owen Pallett přivezl ukolébavky, jimiž nikoho neuspal

Více než hodinovou symfonii servíroval 5. srpna osazenstvu klubu Meet Factory kanadský multiinstrumentalista Owen Pallett. Publikum si získal nejen symbiózou, ve které se svými nástroji očividně žije, ale i zcela patrným a silně nakažlivým dobrým rozpoložením.

FOTO: Owen Pallett
Owen Pallett. Foto: Ryan Pfluger

Třiatřicetiletý Pallett sice na první pohled může působit dojmem nevyzrálého holobrádka, nenechte se ale zmást, zdání totiž klame. Čtyři sólovky, stejný počet EPček a řada kooperací s velikány typu Robbieho Williamse nebo Linkin Park z něj činí jednoho z nejproduktivnějších mládenců, kteří s hudbou mají co do činění.

Není to přitom jen četnost, s jakou Pallett sype svoje trumfy z rukávu. Z jeho práce je mimo pěkné dávky poctivosti cítit i nefalšovaný a ničím nezkažený entuziasmus. Nic naplat, že třeba pro fandy zmíněných Linkin Park (kterým nahrával smyčce v písni I´ll Be Gone) je v celé té obrovské skládačce prakticky bezvýznamným dílkem. Muziku jednoduše pojímá jako řemeslo a vášeň v jednom. A přesně tímtéž způsobem k ní i přistupuje – svérázně, svěže a s maximální péčí i zodpovědností.

Utahaný start nikoho nerozhodil

Byla to právě uvěřitelná radost, kterou Pallett za doprovodu své kapely donutil lidi v zapařeném Meet Factory potlačit únavu, která viditelně panovala během vystoupení brooklynského předskakujícího dua Buke & Gase.

Ne snad že by pozoruhodnost byla atributem, jež by dvojice postrádala – spojení ukulele a podomácku vyrobeného hybrida kytary a basy se skutečně jen tak nevidí. Vadily spíš dlouhé, monotónní a často se opakující kompozice, které v panujícím vedru zákonitě nemůžou zafungovat jinak než jako pořádná šlupka kladivem do hlavy. Nebýt humorných pokusů zpěvačky o to se naučit pozdrav v naší mateřštině, kdekdo by se nemusel za kratšího šlofíka stydět.

O samotném Pallettovi se už ale podobně smýšlet nedá. A to ani na chvíli, přestože by k tomu písničky s dlouhými stopážemi mohly vybízet.

Lepší než Tarantino

Těžko říct, čím zaujal víc – jestli to byl fakt, že i navzdory přítomnosti „silnějších“ nástrojů si se svými houslemi udržel vůdcovské postavení, anebo hlas, kterým se mu povedlo se vypořádat i s poněkud přezvučeným sálem.

Nezáleželo dokonce ani na tom, že většina repertoáru z právě chystané desky In Conflict byla obecenstvu neznámá. Pastvou pro oči i uši bylo už samotné hračičkování, které se svými nástroji Pallett předváděl. Když k tomu přihodil i nějaký ten potutelný úsměv, člověka rázem nenapadalo nic, pro co by se na celém světě měl v daný okamžik vnitřně užírat.

Pokud se dá třeba o Tomáši Klusovi mluvit jako o novodobém Nohavicovi, stejně tak by se dal Owen Pallett přirovnat ke Quentinu Tarantinovi. Z určitého úhlu pohledu. U jeho filmů leckdy divák taky očekává závěr, vždycky se ale najde nějaký špagát, jehož se režisér chytne, a člověka tak přibije k židli, aby se minimálně další hodinu prokousával k často ještě velkolepějšímu závěru. U Palletta je to podobné, jakékoliv náznaky nudy a s ní spojené nutkání si odskočit na bar/cigaretu/telefonát se nedostavuje. A není to jen tím, že jeho písničky mají (narozdíl od Tarantinových filmů) pouze pár minut.

Hodnocení: 90 %

RECENZE: Hračička Owen Pallett přivezl ukolébavky, jimiž nikoho neuspal
Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*