RECENZE: Hněv dítěte. Můj život není žádný román, píše André Glucksmann

FOTO: André Glucksmann
Glucksmann podporuje a zajímá se o různá disidentská hnutí po celém světě., Zdroj: Wikimedia.org

Kniha Hněv dítěte není autobiografií, nebyla tak ani koncipována. Filosof André Glucksmann se nesnaží o ucelené curriculum vitae. Místo svého osobního života se převážně zaměřuje na vývoj svých postojů a myšlenek, které se v kontextu doby, ve které vyrůstal, a prožitků, které zakusil, zdají přirozené.

FOTO: André Glucksmann
Glucksmann podporuje a zajímá se o různá disidentská hnutí po celém světě. Zdroj: Wikimedia.org

Druhá světová válka skončila, Francie byla osvobozena. Krátce po těchto událostech pořádali Rothschildovi oslavu na zámku Ferriéres, který byl jejich nemalým finančním příspěvkem upraven v domov pro přeživší židovské děti, většinou sirotky.

André Glucksmann (1937) je francouzský filosof a vůdčí postava tzv. Nových filosofů, kteří zpochybňovali vztah levice ke komunismu. Vedl též kampaň na podporu vietnamských uprchlíků a během svého života se ve jménu obrany lidských práv mnohokrát veřejně vyslovoval ve prospěch NATO.

Malý André Glucksmann, zachmuřené individuum, porušil rovnováhu. Rozvázal si pravou botu, aby ji poté vší silou mrštil proti vyhlášeným dobrodincům. O mnoho desítek let později doprovázelo pád Berlínské zdi všeobecné nadšení a optimismus zachvátil světové mínění. Glucksmann si uvědomil, že cosi podobného už viděl a slyšel.

Odpor proti falešnému uspokojení

Hozenou botu Glucksmann interpretoval mnohem později jako výraz odporu proti falešnému uspokojení, přetvářce a pokrytectví. K tomuto momentu se ve své knize často vrací.

Hněv dítěte není autobiografií, kde by autor spojitě kráčel od bodu zrození k současnosti. Jednotlivé kapitoly představují stručný výčet témat, vzpomínek a rozborů. Glucksmannův život je bohatý na události, vyrůstal v době velkých příběhů, tragedií a politických zvratů a do svého soukromého světa nechává nahlédnout byť jen jedním očkem. Střípky jeho života jsou roztroušeny napříč celou knihou.

Otec původem Rumun, matka z Prahy. Oba příznivci radikální levice, což stálo i za jejich seznámením v Palestině, kam se oba uchýlili před vzrůstající popularitou Hitlera. Vzali se, měli dvě dcery a pohodlný život. Duši bojovníka stejně nezapřel ani jeden z nich. Vrátili se do Německa bojovat pro odboj. Po odhalení uprchli do Francie, kde se jim narodil syn. Tehdy se jmenoval André Riviere, rodina totiž žila na falešné papíry.

„I zpětně se ta příhoda s botou jeví dvojznačně. Byl to náznak neotesanosti absolutního pána sovětské říše Chruščova, když mlátil botou do tribuny OSN, jak to zveličily kamery? Byla to první protispolečenská vzpoura předměstského dítěte vystavujícího se veřejnému posměchu? Mohla předjímat mladíky snažící se ošálit smrt hraním si na lidské bomby nebo, skromněji, věčně se předvádějící rebely a milovníky zmoklých petard? Kdybychom to trochu zveličili, mohla ta zuřivá bota dopadnout jako revoluční, teroristická, nihilistická nebo úplně nijaká; nakonec se projevila jako filosofická.“

Události z Glucksmannova soukromí  jsou vždy jen načrtnuty. Hněv dítěte je především knihou o životě filosofa, a právě jeho myšlenkovému zrání je věnováno nejvíce prostoru. Na již zmíněné reflexi atentátu je znát Glucksmannův náhled filosoficky protřelého autora. Tento zpětný pohled používá často a rád.

Trn v oku? Putin

OBR: André Glucksmann: Hněv dítěteZprvu okouzlen Napoleonem, později ostře brojil proti jakémukoli kultu osobnosti, které vídal a ostatně vídá pořád. Vladimir Vladimirovič Putin je Glucksmannovi velkým trnem v oku. Mnohokrát se pozastavuje nad běsněním ruských vojáků v Čečensku. Jeho analýzy vycházejí z širokého přehledu a hlubokých znalostí dějin. A když vyřkne myšlenku, že současné Rusko je velmocí hlavně proto, že umí velmi mocně škodit, nelze s ním nesouhlasit.

Glucksmann není erudovaný pouze ve filosofii a světovém dění. Rozbory Baudelaira, Huga, Prousta a jeho oblíbence Mallarmého jsou hluboké a žádají si veškerou pozornost. K básníkům má Glucksmann blízko, poněvadž dobrý básník se rozchází s obecným míněním.

Zajímavý pohled na prostředí českého disentu nabízí pak závěr knihy. Inteligence tehdy filosofovala v katakombách a Glucksmann tak mohl nasát atmosféru doby, kdy se pořádaly bytové semináře, a profesor Hejdánek s bolavými zády umýval okna. Našince zajisté potěší zmínka Patočkových Kacířských esejů.

„Vzdal jsem poctu Havlovu učiteli filosofu Janu Patočkovi. Ten se narodil v roce 1907, dlouho nesměl působit na univerzitě a v roce 1977 zemřel následkem dlouhých policejních výslechů. O jeho významu a vlivu mělo ponětí jen pár šťastlivců v Praze a dalších hlavních městech. Já jsem se s ním seznámil díky překladu Kacířských esejů, k němuž napsal předmluvu Paul Ricoeur. Havel potvrdil můj obdiv k té náramně sokratovské vůli „žít v pravdě“, která se s lety stala filosoficko-politickou strategií využívanou pražským disentem.“

Hněv dítěte není jednoduchou knihou nebo oddechovým čtením. Myšlenkové konstrukty se místy rozbíhají mnoha směry a někdy je opravdu náročné takzvaně neztratit nit.

Pokud však poskládáme všechny střípky dohromady, dostaneme obraz angažovaného intelektuála, který po většinu svého života bojuje s totalitou, obhajuje ozbrojené intervence na pomoc utlačovaným civilistům a zarputile kritizuje Západ pro jeho tendenci zavírat oči před stále přítomným zlem ve světě. Glucksmann varuje před falešným uspokojením a nejhorším možným zločinem, kterým je lhostejnost.

Název: Hněv dítěte. Autor: André Glucksmann. Přeložila: Helena Beguivinová. Vydalo nakladatelství Academia 2013, 184 stran. Doporučená cena 295 korun.

Hodnocení: 90%

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*