Recenze filmu Zvuk hluku. Beethovenova Osudová jde zahrát i na pivásek

Představte si, že ležíte v nemocnici. Čekáte na těžkou operaci. Najednou do vašeho pokoje vtrhne banda bubeníků a uspí vás. Vzápětí vás probudí zvláštní rytmická písnička, během níž se hraje na lehátko, plechovou misku… A vaše břicho.

Bubenická banda v celé své zločinecké kráse, Zdroj: distributor filmu

Zvuk hluku rozhodně není standardní film. Nečekejte milostné vzplanutí mezi dvěma dokonale krásnými lidmi, nečekejte pomalé melodie doprovázející jejich první polibek, nečekejte happy end. Jakmile totiž nějaký film pochází ze Švédska, ani se nedá k němu přistupovat standardně. A pokud jde o komedii, pak dvojnásob.

Amadeus bez Formana

I když komedie je přílišné zaškatulkování. Máme zde sice komické prvky, doprovází je ale psychologická linka policisty, který trpí kvůli přílišným očekáváním své rodiny. Amadeus má jméno, které se k němu absolutně nehodí. Celá jeho rodina jsou hudební géniové, on je na hudbu až alergický. Kdyby bylo po jeho, po celém světě by zavládlo ticho. Během řešení nového případu ale zjistí, že jakýkoli nástroj bubeníci-zločinci použijí, neslyší žádný jeho zvuk. Naplnění jeho snu? Osud?

A teď přichází na scénu další úroveň snímku. Romance. Jednou z šesti bubeníků je i drsnější dáma s originálními nápady na skládání hudby. Pro někoho ale až moc originálními, například pro chudáka pacienta, na jehož břicho její banda s chutí bubnuje. Nebo pro dopraváky, když kolem nich projede 180kilometrovou rychlostí (to vše ale jen proto, aby motor auta vyrobil odpovídající tón).

Kancelářská razítka a obří bagr

Ano, tenhle film je divný. Nenarazíte zde na klišé nebo stereotypy. Možná tu je něco jako láska mezi záporačkou a policistou, ale neprobíhá na hollywoodské poměry normálně. Navíc, kdo je tu záporák? Klasický střet dobra a zla je ve Zvuku hluku střetem mezi těmi, kteří chápou, a těmi, kteří ne. Podobně se pak rozdělí diváci na ty, již jsou ochotni přistoupit na hru s obrazem a zvukem, a na nakažené sladkým americkým pozlátkem.

Ti ale naštěstí na takový film ani do kina nezavítají. Zvuk hluku by měl nalákat milovníky indie snímků, kde jsou neznámí herci, pohodová atmosféra a výrazná hudební linka tvořená soft rockovými písničkami. Poslední bod je zde vyměněn za performance s kancelářskými razítky a obřím bagrem. Hudba se dá vytvořit čímkoli, a tak divák několikrát zavzpomíná na skupinu The Stomp, která také hraje úplně na všechno.

Hudební výstupy hlavních hrdinů tak strhávají pozornost na sebe na úkor obrazu. To ještě nemusí být problém, jenže jakmile vidíte první, druhý výstup, jste ohromeni. Chcete celý film tvořený jen takovými hudebními čísly a příběh je najednou trochu vedlejší. Navíc při dalších bubenických symfoniích vás přestane jejich počínání tolik překvapovat jako na začátku.

Gradace pozpátku

To potírá systém gradace, který by měl právě u takového snímku fungovat. Jenže to nejlepší vidí divák právě na začátku. Navíc u dalších čísel se už nachomýtne zmiňovaný policista, který se jim je snaží překazit. Jeho narušování hudebníků ale ruší i diváka.

Očima Terezy Janíkové: Švédští filmaři umí být ponuří, tragičtí i tajemní. Umí být ale i setsakramentsky vtipní. Absurdní komedie Zvuk hluku, pro kterou je hodnocení originální málo, to dokazuje v maximální míře.  Už jste někdy slyšeli o hudebních narušitelích veřejného pořádku, kteří své sabotáže provádějí pomocí hry na ty nejnepředstavitelnější nástroje, lidské tělo na operačním sále nevyjímaje? Vtipný, chytrý, detektivní, inovativní a hlavně hlučný – takový je švédský objev festivalu v Karlových Varech i Febiofestu. Inspirace pro milovníky hudby, na co všechno se dá zahrát koncert, inspirace pro milovníky tvoření filmu, jak se to dá dělat jinak.

Hodnocení: 3***

S radostí zahrajeme i na váš pivásek

Snímek tak trochu doplácí na svůj hlavní hudební prvek s hraním na netradiční nástroje. Není technicky možné, aby došlo ke gradaci, když právě to největší překvapení je divákovi naservírováno hned na začátku a ostatní performance se nesou v podobném duchu.

Pohromadě ale drží Zvuk hluku sympatičtí herci, jejichž tváře v českých kinech jen tak neuvidíte. Nejsou dokonalí, ale zato dokonale splňují představu o normálních lidech. Je pak jednoduché se vcítit do jejich rolí, do jejich lásek a odstrčení společností, protože jsou podle mas jiní. Jenže každý je svým způsobem jiný. Ať už hraje na piano, ukulele nebo mohutný pivásek.

Zvuk hluku (Sound of Noise)

Komedie/Krimi/Hudební/Romantický
Švédsko/Francie, 2010, 102 min

Režie: Ola Simonsson, Johannes Stjärne Nilsson
Hrají: Bengt Nilsson, Sanna Persson, Johannes Björk, Fredrik Myhr, Marcus Boij, Anders Vestergard, Magnus Börjeson, Björn Granath, Peter Schildt

Hodnocení: 4****