×
TOPZINE.cz

Recenze filmu Norské dřevo. Dlouho očekávaný Murakami ve filmu

Haruki Murakami je spisovatelská hvězda. Už dávno překročil stín svého rodného Japonska a jeho literární tvorba je známá po celém světě, Českou republiku nevyjímaje. Murakami píše zajímavě a chytře, přitom čtivě a přístupně. Jeho popularitě se nelze divit a nelze se divit ani tomu, že filmová adaptace byla pouze otázkou času. Nejznámějším Murakamiho románem je nejspíš Kafka na pobřeží, na stříbrné plátno ale dřív přichází Norské dřevo, příběh nejednoduché lásky a nejednoduchých duší.

Naoko a Toru v romantickém sněžení, Zdroj: distributor filmu

Norské dřevo je zvláštní smutný příběh. Dvacetiletý Toru (Ken’ichi Matsuyama) po sebevraždě svého nejlepšího přítele Kazukiho odchází studovat do Tokia, kde po pár týdnech potkává Naoko (Rinko Kikuchi), Kazukiho dívku. Mezi Toruem a Naoko se utvoří zvláštní milostný vztah – říkám zvláštní, protože Naoko od Kazukiho smrti trpí psychickou poruchou, není schopna normálně zvládat jakýkoliv jiný vztah a podle toho to taky vypadá. Toru svůj osamělý život dělí mezi návštěvy Naoko v sanatoriu, kam se dívka uchýlila, a pár přátel (také zvláštních a také osamělých) na univerzitě.

I once had a girl, or should I say, she once had me

Knižní předlohu jsem nečetla, měla jsem ale tu čest s jiným Murakamiho dílem, a dokážu si tak dobře představit, jak velice silná kniha bude – na úrovni emoční i psychologické. Říct tohle o filmu by bylo minimálně hodně kontroverzní. A proč?

[album:

Z hlediska formy je skvělý. Asijské filmy tradičně vynikají výbornou kamerou, vizuální stránka snímku navíc není až na výjimky přestylizovaná, každý obraz působí citlivě, přirozeně a zároveň umělecky (jinak už to snad ve východních filmech ani nejde). Režisér pracuje s mnoha obrazovými symboly – například déšť/sníh za oknem při rozhovorech Naoko a Torua atd. Symbolem hudebním je beatlesácký song Norwegian Wood, který dal název i filmu a knize a který nebudu moct vyhnat z hlavy ještě hodně dlouho.

Tříštící se vlny, tříštící se srdéčko

 Z hlediska obsahu ovšem pokulháváme. Celý film se nese v melancholické atmosféře, která mě ze začátku dostávala, a odpouštěla jsem proto i absenci ne nutně silnějšího, ale aspoň silněji podaného příběhu. Postupně mi krásný obal přestal stačit. A to je právě ten problém. Jsou filmy, které můžou být roztahané, ve kterých se celou dobu nic neděje, přesto dokážou své něco sdělit nebo přenést neopakovatelnou atmosféru. Ne tak Norské dřevo. Myšlenku sice má, ale je podivně rozmělněná v rozmělněném scénáři a rozmělněné režii.

Taky se nemůžu srovnat s předramatizovaným hudebním doprovodem některých scén a lá „teď si sakra uvědomte ten tragický rozměr“. Tohle se hodí maximálně tak do starých samurajských filmů, ne sem. Stejně tak záběry tříštících se vln, které mají symbolizovat hrdinovu rozervanou duši. Hezké, ale ohrané.

Karta se obrací

Dost bylo kritiky. Pojďme se podívat z druhé strany, s trochou shovívavosti. Na první pohled se skutečně zdá, že nám režisér není schopen nic kloudného sdělit,  že je to celé rádoby rozjitřený pohled do poničených životů mladého chlapce a dívky, formálně krásně zabalený, finálně ale nepřesvědčivý a ve své rádoby čistotě nabubřelý. Jenže čím víc o něm po skončení titulků přemýšlím, tím méně jsem si  jistá…

Norské dřevo ukazuje všudypřítomný smutek, narušení a bolest hlavních hrdinů plynoucí ne z nějakých zmatených výkyvů dospívání, jak jsme často na plátně svědky, ale z tragických událostí, které je potkaly. Dělá to sice nemotorně, ale v konečném důsledku celkem upřímně. Režisér se tak moc ponořil do postav, že zapomněl na diváky. Je ale fajn, že si při tom na nic nehrál (až na ty rozbouřené vlny – to fakt nepřekousnu).

Co má společné Norské dřevo, Babel a Bratři Bloomovi? Rinko!

Velkým plusem jsou také výborní představitelé hlavních hrdinů – Ken’ichi Matsuyama a především Rinko Kikuchi, kterou jsme viděli  v Babelu nebo Bratrech Bloomových. Kikuchina Naoko v jednu chvíli vypadá jako ztracená holčička, která by se ráda dozvěděla něco o životě (a hlavně o sexu a tajích pánského přirození), a hned nato zase jako životem prozkoušená dívka v postupném rozkladu své vlastní duše. Ústřední je ale postava Torua, který Naoko miluje celou svou osobností a je ochoten se o ni starat do konce života. Matsuyama sice není tak charismatický jako Kikuchi, ale pořád se nemá za co stydět.

Očima Pavlíny Nouzové: Na vině mého nijak zvlášť nadšeného hodnocení je z části i fakt, že jsem nečetla knižní předlohu. Spousta obrazů pro takové nečtenáře pak nedává smysl. Hlavní problém ale spočívá v absenci citů. Murakami je pro mě autor imaginativní, zvláštní, ale především emotivní, který ve mně něco zanechá. Filmové zpracování Norského dřeva je jenom studeným a neskutečně zdlouhavým pokusem o převedení originálu. Pořád lepší než Stmívání, ale to je trochu smutná obhajoba.

Hodnocení: 2**

Chladný snímek nejen kvůli všudypřítomnému sněhu...

Konečný rozsudek?  Norské dřevo mělo dobře našlápnuto – s křehkou atmosférou a trudným příběhem. Ale vinou ne úplně zvládnuté adaptace knihy a nejisté režie, která přeskakuje od jemných, citlivých scén k přemrštěným výjevům bez výrazného obsahu, zůstává ve zmatku. Ale v poctivém zmatku.

Norské dřevo (Noruwei no mori)

Drama / Romantický
Japonsko, 2010, 133 min

Režie: Anh Hung Tran
Hrají
: Ken’ichi Matsuyama, Rinko Kikuchi, Kiko Mizuhara, Tetsuji Tamayama

Hodnocení: 3***

 

Jak se Vám líbil tento článek?
Jak se Vám líbil tento článek?


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..