×
TOPZINE.cz

Recenze filmu Ladič pian zemětřesení. Mysteriózní báseň bratří Quayů

FOTO: piano_tuner_of_earthquakes_001Tajuplný ostrov, barokní poetika, surrealistická romantika, mysteriózní mechanické hudební stroje, unesená mrtvá operní diva, ďábelský neurolog a nesmělý ladič pian – tenhle fantasmagorický koktejl nabízí snímek dvojčat Quayových Ladič pian zemětřesení.

FOTO: ladic_pian-zemetreseni1
Malvina a Adolfo, Zdroj: distributor filmu

Jak už napovídá sám název, toto opravdu není film, který by byl běžně k vidění, natož v našich kinech. Dívka se vyklání z drobného okénka, sype dolů bílé konfety. Světlo je bledé, obrysy jemné a měkké. Jedna po druhé se konfety pomalu snáší k zemi. V potemnělé a podivně laskavé atmosféře, za svitu svíček, na divadelním pódiu, tam v předvečer svojí svatby, před očima svého nastávajícího Alfreda umírá operní pěvkyně Malvina.

Její fanatický obdivovatel doktor Droz unáší mrtvé tělo bez známky života na svůj hrad na opuštěném ostrově, kde vrací Malvíně život, ne však vědomí. Kdo je to ten doktor Droz? Vrah? Skvělý neurolog? Šílený vědec? Nedoceněný hudební génius? Na ostrov je povolán Felisberto, ladič pian. Na ostrov, kde žádné piano není. Má naladit vodní hudební mechanismy doktora Droze a připravit je na jedinečné závěrečné představení. Tak začíná Ladič pian zemětřesení. A to je opravdu jen začátek.

Pohádka?

Co je tenhle film vlastně zač? Pohádka pro děti? Pohádka pro dospělé? Ani jedno, ani druhé. Mnohem spíš je to filmová báseň. Sled momentů a dojmů. Příběh, ten zde není to hlavní, to podstatné, to zásadní a rozhodující. Zdaleka ne vždy je vše srozumitelné a pochopitelné. Magická kamera v rozvážném tempu provází po místech mimo čas a prostor, herci se střídají s loutkami, strhující hudba s odpudivými zvuky trhající uši i duši, barokní kulisy se prolínají s viktoriánskými kostýmy, to vše v pečlivě vycizelovaných a k dokonalosti dovedených záběrech. Atmosféra, to je to, o co tu jde. Ponurá a tajemná. Mysteriózní.

[album: https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/ladic_pian/]

To jen dokládá tvrzení autorů, že původní inspirací pro ně byl obraz švýcarského symbolisty Arnolda Böcklina Ostrov mrtvých. Pochmurné, depresivní, avšak poutavé dílo (které si mimochodem oblíbil i Adolf Hitler a jeden z exemplářů obrazu si pověsil ve svém Říšském kancléřství) se stalo předobrazem ostrova, na němž si doktor Droz vybudoval svůj hrad.

Jak náladu, tak vizuální styl Ostrova mrtvých se bratrům Quayovým podařilo přenést do filmu bezezbytku. Malované strojené dekorace, nemající takřka nic společného s reálným světem, ostrý kontrast světla a stínu, všudypřítomná stísněnost, napětí a strach, který prostupuje každou scénou a každým obrazem. Logika a rozum zde nemají šanci. Ostrov má vlastní pravidla, vlastní zákonitosti.

Animátoři tělem i duší

Režisérská dvojice, bratři Stephen a Timoty Quayové, původně vystudovali ilustraci, ale záhy se oba přeorientovali na tvorbu animovaných filmů. Zřejmě neslavnější z nich je snímek z roku 1986 Ulice krodýlů, o kterém Terry Gilliam, mimochodem jeden z producentů Ladiče pian zemětřesení, prohlásil, že se jedná o jeden z nejlepších animovaných filmů všech dob.

Ulice krokodýlů spojuje živé herce s loutkami rozpohybovanými klasickou stop motion (okénkovou) technikou. Kombinace temné atmosféry, lehce odpudivých loutek a praktické absence dialogů ve výsledku velmi připomíná filmy Jana Švankmajera, k jehož odkazu se bratři Quayové také otevřeně hlásí.

Očima Lucie Šimůnkové: Dějová linka filmu bratří Quayů je jako vystřižená ze Stokerova Drákuly a stylisticky ho lze nejlépe přirovnat ke snímkům Jana Švankmajera. Kombinace hraného filmu s krokovou animací loutek i skutečných předmětů (tzv. pixilace) vytváří surreálnou podobu světa, ve kterém se sen mísí s realitou do takové míry, že je nelze jednoznačně rozlišit. Divák nebude na konci vědět, zda uvízl v jednom z doktorových automatů nebo zda z kina vyjde do skutečného světa a vrátí se ke svému životu. Snaha zachovat pomíjivou krásu hlasu sopranistky Malvíny vede doktora Droze k vytvoření strojů, ve kterých bude žít navždy. Film je originální a detailně propracovanou metaforou, která divákovi připomíná skutečnou funkci umění – snahu zachovat pomíjivost okamžiku.

Hodnocení: 5*****

Vliv Jana Šnakmajera, ale také třeba Karla Zemana a dalších východoevropských animátorů je znatelný i v Ladičovi pian zemětřesení, který je po snímku s názvem Institut Benjamenta druhým celovečerním hraným počinem dvojčat Quayových. Ani zde nezapomínají na svou animátorskou minulost.

piano_tuner_of_earthquakes_006
Mystický hrací stroj

Především mechanické hrací stroje doktora Droze jsou velkým bizarním loutkovým divadlem. Většinou nikterak hezkým na pohled. Jejich smysl mi navíc po celou dobu sveřepě unikal. Do paměti se sice nesmazatelně vryla bílá bezkrevná postavička dřevorubce z jednoho z hracích strojů, která si usekne nohu a pak už jen se šíleným výrazem bezmocně krvácí do umělého jezírka. Její role v příběhu mi ale zůstala zcela utajena. No co. Ve snu také všechno nedává smysl.

Ladič pian zemětřesení není ani zdaleka film pro každého. Není snadné ho sledovat. Je takřka nemožné ho pochopit. Člověk musí přistoupit na jeho hru. Pak se teprve může uvolnit a nechat se unášet fantasmagorickými obrazy někam do světa fantazie bratří Quayových. To se nutně ne všem musí líbit a ne každému chtít.

Ladič pian zemětřesení (The Piano Tuner of Earthquakes)

Drama
Velká Británie / Německo / Francie, 2005, 99 min

Režie: Stephen Quay, Timothy Quay
Hrají: Gottfried John, César Sarachu, Amira Casarová, Assumpta Sernaová, Marc Bischoff

Hodnocení: 4****



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..