×
TOPZINE.cz

Recenze filmu Autopohádky. Animák o autech, princeznách a zlatokopkách

Před sedmi lety vydala hudební skupina Chinaski CD s názvem Autopohádky. Prý aby udělali i něco pro své děti. V roce 2008 vyšlo jejich pokračování a nyní jde do kin film, který z tematiky pohádek a aut těží. Jenže co vytěží?

Jestlipak už má princezna řidičák?, Zdroj: distributor filmu

To není úplně jasné. Filmové Autopohádky se skládají ze čtyř animovaných částí, které jsou dohromady spojeny hranou linií s Ondřejem Vetchým. A každá část je úplně jiná, má své klady i zápory a vyznačuje se odlišným přístupem. Na každé pohádce pracoval jiný tým, jenže pokud má jít o něco, co dává smysl jen jako celek (a nejde o nějaké náhodně poslepované kraťasy), měl zřejmě producent přitlačit na jednotlivé režiséry, aby více kooperovali. Autopohádky jsou roztomilý mišmaš, který ale mohl být i něčím víc.

Stejně tak ale i míň. V první pohádce O princezně, která se nesmála (a vysvobodil ji chudý automechanik, víc vědět nemusíte) je hodně patrná absence originálnějšího scénáře. Kdyby byly i ostatní pohádky stejné, šlo by o televizní škvár, který rozhodně nemá jít na stříbrné plátno. Přitom ji režíroval Břetislav Pojar, veterán na poli české animace, jehož největší chloubou je alespoň podle mě večerníčková Dášeňka.

Princezna, která se nesmála, ale měla Lišku

Příběh má předvídatelný, což mívá většina pohádek, jenže tady je vyloženě laciný. Hloupý Honza jde za princeznou, která se nesměje, a díky svému umu zvítězí nad bohatým králem odvedle. Princeznu rozesměje, vezme si ji a pohádky byl konec. Celkově film začíná mírně dětinsky, pracuje s tradičními schématy a vizuálně pobaví snad jen ty nejmenší. Dospělí si z tohoto úvodu můžou vzít snad jen vyprávění Pavla Lišky, který opět zní, jako by si před natáčením něco šlehnul.

[album:

Pokračujeme do o něco skutečnějšího světa a zároveň do počátku 20. století. Účetní a víla je pohádka, na niž můžete narazit právě na plakátech k filmu. Částečně realistická, především rámcem, kdy se z víly, do níž je účetní zamilovaný, vyklube jen obyčejná zlatokopka. Částečně ale i éterická stejně jako hlavní postava, a to když na kouzelném paloučku pobíhají (prý) skřítci a lesní bytosti, jež vypadají spíš jako chlupatý Annoying Orange.

Očima Terezy Janíkové: Autopohádky mají tu smůlu, že se dostaly do kin pár týdnů po Fimfáru III. Ve srovnání s poetikou werichovských povídek a jejich půvabných loutek působí Autopohádky trochu loserovsky. Jenže toto poměřování není úplně na místě – Autopohádky mají hraný rámec, kterému vévodí Ondřej Vetchý v roli neúspěšného spisovatele a docela příjemné písničky kapely Chinaski. Navíc každá pohádková epizodka (s jednou výjimkou) je vytvořena úplně jiným stylem, což přidává na dynamice a (omluvte tuto floskulku) zajímavosti. Přesto mě ale  film dlouhý něco málo přes 80 minut nudil. Nespravil to ani roztomilý Vetchý, ani mimoňský hlas Pavla Lišky, ani originální animace variace pohádky na zlatou rybku, ani ekovýzva o lidech proměněných v auta a ani z každého záběru přímo sálající láska ke strojům na čtyřech kolech. Autoři tvrdí, že Autopohádky stvořili především pro děti a sobě pro radost – když už nic, minimálně tento úkol byl splněn.

Hodnocení: 3***

Příběh o rybáři, jeho ženě a zlaté rybce

Kdyby tyto dvě pohádky byly tím jediným, z čeho by se film skládal, pak by to bylo dost zoufalé. Minimum invence a zábavy. Na pořadí třetí přichází současnost s panem a paní Maršíčkovými, kteří žijí v ošklivém paneláku a mají i ošklivé staré auto. Příběh je tradiční a zřejmě jste na něj v méně moderní podobě narazili už sami v knížkách (pan Maršíček pomůže rybkám, a tak dostane od Rybího krále možnost si něco přát, jenže díky nenasytné manželce si přeje čím dál víc, až málem přijde o všechno).

Co je ovšem na vysoké úrovni, je animace. Jde o papírové ploché loutky, které jsou ovšem v reálném prostoru s hračkami autíček či plechového traktoru na klíček, jejž jsem měla doma dokonce i já. Na české poměry by se tento druh technologie dal nazvat téměř přelomovým a vůbec bych se nezlobila, kdyby výtvarnice Bára Dlouhá natočila takovou technikou i celovečerák (snad jen s neotřelejším námětem).

A blížíme se ke konci, kde čeká mírně futuristický Pan Vincent. Nebudu prozrazovat závěr a ponaučení, v kostce jde ale o mechanika, který začne navrhovat auta pro odpornou korporaci. Už to samo o sobě je spíš téma pro dospělé, děti si zde ale najdou opět boj dobra se zlem, které svého soka na chvíli oblbne.

Může být Tetsuo pro děti?

Tolik líbit se jim už ovšem nebude pár prvků, jež působí vyloženě hororově. Nejvíce pak vyústění, které připomíná japonského Tetsua, akorát je to animované a pro děti. Díky takové gradaci pak Autopohádky zachraňují, co se na začátku úplně nepovedlo, a svým způsobem dává jejich poskládání nějaký smysl.

Někdy i víla může být zlatokopka

Smysl ale postrádá hraná rovina, v níž Vetchý zjišťuje, zdali má auto duši. A pak najednou pokaždé střih, bum, je tu animovaná pohádka. Příště (pokud příště bude) bych něco podobného kompletně vystřihla. Hrané sekvence jsou natočené amatérsky jak z televizního nízkorozpočťáku, Vetchý mluví, jako by pětiletému Pepíčkovi vysvětloval, že do zásuvky se vidlička nestrká, a ostatní herci, kteří se zde mihnou (Eva Holubová, Petr Nárožný) stejně jen žvatlají obecná moudra.

Jak je vidět, Autopohádky jsou hodně nezávislý počin. Nejde o nic a lá Fimfárum. Možná právě proto, že tvůrci nespolupracovali s žádnou televizí, což je v současné době celkem rarita. Odnáší to pak ale po stránce scenáristické, občas kamerové. Přesto jde o něco, co samo o sobě má smysl. Jeho umístění do kin by ale bylo už na delší diskuzi…

Autopohádky

Animovaný/Povídkový
Česko, 2011, 83 min

Režie: Břetislav Pojar, Michal Žabka, Libor Pixa, Jakub Kohák
Hrají: Michal Malátný, Ondřej Vetchý, Petr Nárožný, Viktor Preiss, Eva Holubová, Pavel Liška, Lucie Bílá, Miroslav Táborský, Martin Pechlát, Jan Hraběta

Hodnocení: 3***



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..