×
TOPZINE.cz

Recenze filmu 127 hodin. Jak si James Franco amputoval ruku

Možná jste to už někdy slyšeli. Horolezci uvízne v kaňonu ruka pod kamenem. Je sám, mimo dosah mobilní sítě, navíc nikomu o svém výletu neřekl. Co teď? Začíná boj o přežití, který v jistém momentě zahrnuje i zoufalý nápad uřezat si vlastní ruku. Začíná dlouhých 127 hodin. Nejednomu z nás při této představě přeběhne mráz po zádech.

Danny Boyle natočil 127 hodin podle skutečného příběhu, Zdroj: distributor filmu

Možná i režiséru Dannymu Boylovi (Trainspotting), který si vzal filmové ztvárnění skutečného příběhu horolezce, dobrodruha, inženýra a člověka s neuvěřitelnou vnitřní silou Arona Ralstona (James Franco) na starost. Nečekejte další sentimentální nálož ve stylu Milionáře z chatrče, ale film až na kost (doslova, haha). Velký příběh bez velkých gest, přesně tak, jak to máme rádi.

One man show

Nebojte se, celý film není o uřezávání ruky. Samotná scéna trvá ani ne pár minut a ano, je sice nechutná, ne však samoúčelně, a vydržet se dá (v nejhorším lze zavřít oči). To hlavní je ale veskrze osobní, zoufalý, statečný a neuvěřitelný příběh hlavního hrdiny, příběh, který je zde one man show Jamese Franca (Milk, Kvílení). Že je Franco dobrý herec, to už víme dávno. Tady ale podal famózní výkon a vysloužil si i nominaci na Oscara. Tu nakonec vzhledem k silné konkurenci oscarovějších výkonů asi nezíská, to ale nevadí, příležitostí bude mít ještě určitě dost.

[album:

Začátek je nadupaný, svižný. Aron Ralston vstává a za chvíli si už to na svém kole uhání nádhernou krajinou Blue John kaňonu. Chvat velkoměsta střídá divoká příroda. Aron okládá kolo, vyleze si na skálu, sleze si do údolí, skočí si do jezírka, potká dvě pěkné holky a pak už si to razí osudnou skalní průrvou, nešťastnou náhodou uvolňuje vtrkavý kámen a… bum. Po osudném momentu uvíznutí přichází ticho. Ticho a stísněný pocit, kterého se Aron ani my do posledních minut nezbavíme. Tím to ale jenom začíná…

V kůži Arona Ralstona

Bylo by nefér vůči režisérovi, scénaristovi, kameramanovi, skladateli a mnoha dalším říct, že 127 hodin stojí jenom na výkonu Jamese Franca. Nestojí, ale jak už bylo řečeno, bez něj (nebo bez podobně kvalitního výkonu – pro roli byl zvažován například i Ryan Gosling, jehož talent můžeme obdivovat v u nás nepromítaném snímku Blue Valentine), by to neklaplo.

Velkou část stopáže nám kamera ukazuje hrdinův obličej z pouhých pár centimetrů, protože skutečný Aron se natáčel na vlastní kameru. Sledujeme jeho mimiku, výrazy, šílené vnitřní pocity. Když se prohřívá prvními ranními slunečnými paprsky, cítíme to s ním, když křičí o pomoc, a přitom ví, že ho nikdo neslyší a neuslyší, cítíme to s ním. Lekne se, neví, co má dělat, je v šoku. My taky. Uklidní se. My taky. Dokonce jsem se v kině nechtěla ani napít, aby to nebylo k Aronu Ralstonovi trpícímu žízní neuctivé!

Navzdory situaci, která je svou reálností strašidelnější než kdejaký horor, není 127 hodin pořád jenom drama. Kolikrát se člověk i zasměje. Třeba když si Ralston natáčí rádiový rozhovor sám se sebou, který baví a mrazí zároveň. Postupně začíná Aron čím dál víc propadat blouznění a flashbackům do vlastní minulosti, které děj příjemně osvěžují a nabízejí aspoň malý divácký únik z kaňonu.

Očima Pavlíny Nouzové: Aron Ralston je hrdina. Žádný americký zachránce malých dětí a štěnátek, ale prostý člověk, který se dokáže postavit osudu tváří v tvář a udělat rozhodnutí, jež mu nikdo z nás nezávidí. Jinak je absolutně normální – člověk, jehož byste klidně mohli potkat na ulici. A takový je i film 127 hodin. Upřímný, opravdový, děsivě skutečný. A s nejemotivnější scénou tohoto roku (a to je teprve únor).

Hodnocení: 5*****

94 minut

Zmínit musím i soundtrack, který je naprosto skvělý – a to nejen díky závěrečné katarktické skladbě Festival od islandských mágů Sigur Rós. Vyzdvihnu i kameru, která se pohybuje od amatérských záběrů Ralstonova en face po široké švenky panenské utažské krajiny v úvodu. Jsou to totiž záběry ne na krajinu, ale přímo do ní, za absolutního ticha. Takové, jaké filmový svět naposled viděl v klasice Michelangela Antonioniho ze sedmdesátých let Zabriskie Point.

Oops. Průšvih

94 minuty filmu 127 hodin pro mě bylo jedním z nejintenzivnějších filmových zážitků nového roku. Zatímco Milionář z chatrče byla pěkná guilty pleasure, ale pořád guilty pleasure, 127 hodin je nepatetický, sugestivní, otevřený, citlivý a intenzivní film. Amputace ruky v přímém přenosu by rozhodně neměla být důvodem, proč si ho nechat ujít. Já mu dávám plné hodnocení. Za závěrečnou katarzi. Za znovuzrozenou legendu Dannyho Boyla. Za rodící se legendu Jamese Franca. A za legendární duševní sílu Arona Ralstona.

127 hodin (127 hours)

Dobrodružný / Životopisný / Drama / Thriller
USA / Velká Británie / 94 minut

Režie: Danny Boyle
Hrají:
James Franco, Cléménce Poésy, Amber Tamblyn, Kate Mara, Lizzy Caplan, Treat Williams

Hodnocení: 5*****



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..