Menu
TOPZINE.cz
Film & TV

RECENZE: Film Je to jen vítr podává působivé svědectví o rasismu

Lucie Šimůnková

Lucie Šimůnková

12. 9. 2012

FOTO: Je to jen vitr (2012)Účastník letošních Varů a držitel ceny Stříbrný medvěd přichází do našich kin. Vyprávět bude o událostech, o kterých chce slyšet jen málokdo.

Návštěvníci letošního karlovarského festivalu měli možnost vidět desítky působivých filmů. Jedním z těch zpracováním nejlepších a tématem nejzávažnějších byl maďarský snímek Je to jen vítr. Film obsazený převážně neherci a odehrávající se během jediného dne je dokonalým obrazem toho, co nenávist a strach způsobí v jedné komunitě.

V letech 2008 a 2009 došlo v Maďarsku k sérii útoků, při kterých skupina příznivců krajní pravice zabila celkem šest Romů a několik dalších zranila. Policii se povedlo pachatele odhalit pomocí DNA. Romská menšina tvoří šest až sedm procent z celkového počtu obyvatel země a projevy rasismu se zde nevyhýbají ani vysoké politice.

Ceněný maďarský režisér Benedek Fliegauf (případně Bence Fliegauf) natočil několik filmů, které zapůsobily na poroty filmových festivalů. Ani jeho zatím poslední počin není výjimkou, Je to jen vítr získal Stříbrného medvěda na letošním festivalu v Berlíně. Toto vizuálně, zvukově a zejména tematicky vybroušené drama si zaslouží nejen filmové ceny, ale také pozornost všech lidí.

FOTO: Je to jen vitr (2012)

Film Je to jen vítr pracuje zejména s detaily. Zdroj: Artcam

Jeden den ze života romské rodiny, která žije v osadě kdesi v Maďarsku. Zatímco otec pracuje v Anglii, matka má dvě zaměstnání, stará se o dvě děti a starého otce. Rodina, stejně jako celá komunita, žije po nedávných rasistických útocích v neustálém strachu, který je doprovází na cestě do práce, ve škole i při hrách u vody.

Očima Pavlíny Nouzové: O daném tématu je nesmírně složité najít film, který by byl poučný, ale zároveň by oslovil i co největší množství diváků (což by měl být také jeho cíl). Nový počin Bence Fliegaufa je ale jen ten první případ. Sice je k rasismu a lidské nenávisti naprosto objektivní a nekompromisní, svým až dokumentárním stylem je ale pro většinu diváků nestravitelný. A to je bohužel i můj případ. S odstupem vidím jeho kvality a spousty z nich si cením. Jenže zcela upřímně, takovou nudu k uzoufání aby člověk pohledal.

Hodnocení: 3***

Ačkoli každodenní epizody, jichž je divák svědkem, nejsou nijak výjimečné, i bez rámování filmu popisujícího útoky je napětí patrné z každé jeho vteřiny. Kombinace minimalistického hudebního doprovodu a detailních záběrů postav umožňuje největší možné ponoření se do děje, aniž by snímek pateticky útočil na emoce diváka.

[youtube_660]YBjKzqAevJo[/youtube_660]

Od rána do večera sledujeme osudy matky, syna a dcery. Každý z nich se při svých každodenních činnostech setkává s projevy rasismu, které všichni známe. Nadávky, strkanice a nespravedlnosti jsou na denním pořádku a podávány tak, jak je bezpochyby vnímají příslušníci menšiny, která je jejich terčem. S postupem času ale chápeme, že to vše je jen předehra.

Nesnesitelné napětí

Je to jen vítr není humanistickou agitkou. Nesnaží se o žádnou pozitivní diskriminaci a k složitému tématu přistupuje velmi citlivě. Celý film není jisté, zda se rodina stane terčem jednoho z útoků, avšak napětí budované kamerou i zvukem zavazuje diváka, aby prožíval nejistotu spolu s postavami.

To celé funguje samozřejmě pouze za předpokladu, že divák je normální lidská bytost. Tedy taková, které se hnusí veškeré projevy rasismu a xenofobie a která si je vědoma toho, že příslušnost k většině či menšině by nikdy neměla rozhodovat o tom, jak se k sobě lidé budou chovat. Skutečnému rasistovi totiž jen málokdy poskytnete takové argumenty, které by mu jeho pravdu vyvrátily.

FOTO: Je to jen vítr (2012)

Každodenní povinnosti se mění v osudové střetnutí.

Proč tedy obětovat peníze a jít do kina na film Je to jen vítr? Důvodů je hned několik. V záplavě mediálních obrazů televizních událostí i v inkoustové poušti novin často zanikne i taková zpráva, že v členské zemi Evropské unie si skupina lidí udělá ze zabíjení lidí sport. Příliš zpravodajský přístup, ač nevyhnutelný, často nedokáže skrze fakta dostatečně proniknout k jejich příjemci.

Přemýšlivé filmy nepatří jen na festivaly, i když se tak distributoři často tváří. Čím více jich bude v nabídce kin, tím větší pozornosti se jim bude dostávat ze strany diváků. A ačkoli se v Česku v oblasti filmové výchovy na školách spíše mluví, než koná, Je to jen vítr patří k filmům, který by měl vidět každý, a začít u středoškoláků se nabízí.

Je to jen vítr (Csak a szél)

Drama
Maďarsko / Německo / Francie, 2012, 86 minut

Režie: Benedek Fliegauf
Hrají: Katalin Toldi, Gyöngyi Lendvai, Lajos Sárkány, György Toldi, Gyula Horváth

Hodnocení: 5*****

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

RECENZE: Film Je to jen vítr podává působivé svědectví o rasismu