×
TOPZINE.cz

Recenze dokumentu Umění odpadu. Odpadky, které bodují v Sundance i na Oscarech

Už třináctým rokem nás oblažuje Mezinárodní filmový festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.  Jak vypadal v začátcích, to nevím, před třinácti lety jsem byla jen malé pískle. Dnes se ale může pyšnit desítkami vysoce kvalitních snímků z celého světa, z nichž některé dosahují velkého mezinárodního uznání. To je i případ Umění odpadu – tento dokument byl oceněn na festivalu Sundance a také nominován na Oscara.

Pan umělec a dobrodinec - Vik Muniz osobně, Zdroj: distributor filmu

Nevyhrál. Nevyhrál ani výtvor streetartového mága Banksyho, což vůbec není pro účely této recenze důležité, nicméně zajímavé to je. Ale zpátky k odpadkům.

Umělecký popelář, popelářský umělec

Vik Muniz vyrůstal v chudinských poměrech, odkud se vypracoval na jednoho z nejprodávanějších (a bezpochyby i nejoriginálnějších) brazilských umělců. Vystavuje v USA i ve světě a jeho projekty mají nejen ráz umělecký, ale i přesah sociální (slovu charitativní se záměrně vyhýbám). V čem spočívá jeho tvorba? V práci s odpadky – a to v nejrůznějších formách a podobách.

[album:

Tentokrát se Muniz vypravil na největší skládku na světě – Jardim Gramacho (velice poetický název Zahrada Gramacho) na předměstí Ria de Janeira, kde pracuje několik set sběračů. Ti za pár brazilských realů třídí odpad, který se pak prodává k recyklaci. Muniz mezi nimi vybral pár zástupců, kteří byli ochotni zapojit se do jeho projektu vytváření fotoportrétů z odpadků. Sledoval ho při tom filmový štáb anglické režisérky Lucy Walker.

Moje skládka, můj hrad

Sběrači. Kdybychom projížděli kolem a viděli je, jak lezou po horách smradlavých odpadků, jak se probírají hordami neidentifikovatelného materiálu a rychle hází určené smetí do velkých pytlů, asi bychom jimi pohrdali, maximálně cítili lítost. Po několika minutách filmu je ale všechno jinak.

Vikovy citlivě vedené rozhovory vedou k pomalému rozkrývání složitých životních osudů hrdinů, poznáváme jejich minulost, názory nebo i záliby. Osmnáctiletá Suelem přišla na skládku vydělat peníze pro rodinu – své dvě malé děti musela nechat doma -, kuchařka Irma se v Gramacho pohybuje už přes dvacet let, knihomol Zumbi sbírá mezi odpadky nejlepší kousky do místní knihovny, Isis přišla o dítě a nevydařil se jí ani ten poslední vztah… A v centru všeho stojí prezident sběračské asociace, mladý Sebastiao. (Ano, i sběrači mají asociaci, a ano, je to k něčemu.) Všichni spolu vytváří jakousi zvláštní rodinnou komunitu.

Cílem Vika Munize nebylo pouze vytvořit originální fotoportréty jeho hrdinů. Pokusil se jim zároveň (prostřednictvím podílet se na umělcově práci) dát možnost podívat se na svůj život z jiné perspektivy, ukázat jinou cestu, jiný pohled… Navíc je skvělé, že Muniz i filmaři se v živelném prostředí Gramacha pohybují nenásilně a maximálně přirozeně. S ničím se nemanipuluje, ani s rovinou příběhu ani s city diváka. Zprvu to ovšem vypadalo přesně naopak. Jeden z úvodních rozhovorů Vika a jeho manželky o připravovaném projektu působí nahraně, afektovaně a až amatérsky. Vůbec celý začátek je roztahaný a nemastný neslaný.

Očima Pavlíny Nouzové: „Ekologický dokument asi není úplně ideální nálepka, přesto zde s ní média nešetří. Umění odpadu se životnímu prostředí a nakládání s bordelem ale věnuje jen z části – tento film totiž nemá stěžejní téma. Jen klade prosté otázky: Co je ještě umění? Může (nebo spíš má) dokumentarista změnit život svým hlavním postavám? Podle čeho dělíme lidi na správné a špatné? Jde rozhodně o dokument, který si svoji nominaci na Oscara zasloužil. Jen škoda pomalého rozjezdu, kdy máte pocit, že jste neutratili svoje peníze smysluplně. Jakmile ale začne Vik Muniz tvořit své obrazy ze smetí, hned vás vtáhne do příběhu o sobě a partě sběračů prázdných konzerv.“

Hodnocení: 4****

Život z jiné perspektivy

O to víc ale snímek překvapí, když se konečně rozjede. Je inspirativní, vtipný, tak akorát dojemný (neplést se sentimentální) a vyrovnaný po všech stránkách. Především ukazuje sběrače jako normální lidi – chytré, byť ne vzdělané, citlivé, hrdé na svůj způsob obživy. Ukazuje Vika Munize a jeho zápal pro věc. Všechno samozřejmě není černobílé. Naráží se i na druhé hledisko Munizova projektu – co když sběračům ukázka toho, že se dá žít  i jinak, ve skutečnosti spíš ublížila? Co když si tak nějak žili ve své skulince, ne sice spokojení, ale aspoň smíření?

Jako živé!

Muniz pracuje tak, že vezme fotku, tu mnohonásobně zvětší a pak z ní stvoří jakousi odpadkovou koláž. Vzniklé portréty jsou úžasné. Za každým z nich je samozřejmě autentický příběh. Sběrači posloužili nejen jako předloha, ale podíleli se i na tvorbě díla. Když se na něj sami koukli shora, teprve tehdy jim všechno došlo, rozplakali se, rozesmáli. Jak symbolické – stejně tak získali možnost podívat se shora na svůj život. A třeba v něm něco změnit – sami. To je totiž to nejdůležitější. Ne vhodit pomoc rovnou do klína, ale naznačit směr, který si pak člověk musí vyšlapat sám. Munizovi se to, i když samozřejmě ne ve všech případech, povedlo.

Lucy Walker se zase povedlo vytvořit zdání, že filmařský štáb na skládce ani nebyl – v tom pozitivním smyslu. Jako když pozorujeme ty nejlepší sportovce – vypadá to, že se snad ani nenamáhají, jsou tak automatičtí a přirození, až se všechno zdá úplně jednoduché. A přitom je to práce náročná a kupu talentu a píle vyžadující. Stejně jako práce Lucy Walker, Vika Munize a samozřejmě gramachských sběračů.

P.S. Mobyho hudba budiž bonusem!

Umění odpadu (Waste Land)

Dokumentární
Brazílie / Velká Británie /2010 / 90 min

Režie: Lucy Walker

Hodnocení: 4****



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..