3 fotky 
Se stoupající kvalitou přináší filmová série České století náhled za oponu předválečného dění. A po rozpolcenosti v předchozím dílu se jí s nově nabytou sebejistotou daří vyvolat kýžený vnitřní konflikt v divákovi.
Zdroj: Česká televize
Den po Mnichovu je totiž převážně bitvou dvou názorově opozičních velikánů – prezidenta Edvarda Beneše (Martin Finger) a plukovníka Emanuela Moravce (Daniel Landa). Ocitáme se v září roku 1938 a sledujeme okolnosti provázející přijetí Mnichovské dohody.
První republika pod kontroverzně přijímanou egidou Edvarda Beneše stojí na prahu historického rozhodnutí: bojovat a bránit se, nebo se podvolit německému diktátu. Svým problémům čelí sama, bez jakékoli pomoci zvenčí. A to si žádá mimořádnou vnitřní sílu stmeleného státu, jímž Československo momentálně není.
Válka je jako šachy, ne jako box
Zatímco analytická mysl prezidentského diplomata smýšlí v celoevropském měřítku a volí kapitulaci, horkokrevný Moravec zastupuje armádní touhu po válce a mobilizaci. Pro jednoho je smyslem existence zachování životů a abstraktní aury národa, pro druhého má jediný význam vyjít vstříc smrti ve jménu boje za národního ducha.
Mezi dvěma aktéry pak stojí divák, jemuž jsou předloženy argumenty pro i proti a jenž si začíná klást zcela nové otázky. Epizoda velmi efektně poukazuje na to, že byť zcela odlišného ražení, dvojice odpůrců vychází ze stejného bodu – silného vztahu k československému státu. Podněcuje kritické smýšlení nad situací a jejími představiteli, čímž zdařile naplňuje původní záměr tvůrců.
Daniel Landa jako plukovník Moravec v Českém století.
Zdroj: Česká televize
Sebejistější výkony nesou ovoce
Oproti předchozímu dílu operujeme s kratším časovým úsekem, což vede i k celistvějšímu a historicky hodnotnému zmapování události. Postavy dostávají více prostoru, mají hloubku a jsou plastičtější než v prvním dílu. Beneše spatříme jako proslule suchopárného panáka, ale také jako citově angažovaného občana strachujícího se o vlastní stát, ovšem volícího cestu politické pravdy.
Emoce celkově plní svůj účel, dodávají výborně napsaným dialogům šťávu a jsou podtrženy přesvědčivými hereckými výkony. Sporný charakter Moravce je v podání ještě spornějšího Daniela Landy hvězdou dílu. Je to ovšem Fingerův Beneš, z jehož úst zazní „já děti nemám, měl jsem tuhle republiku“, aniž by působil lacině sentimentálně.
Opět lze pochválit dobovou atmosféru a kostýmy. Zlepšila se ovšem i dynamika vyprávění a jednotlivých scén, znatelně výpravnější je také hudební podbarvení. Den po Mnichovu je skutečně pozoruhodným náhledem do komplikovaného přediva kritického okamžiku české historie.
Verdikt Petry Štěpánkové:
Je překvapivé, že vlastenecké pocity vzbuzuje druhý díl cyklu znatelněji než úvod o samotném vzniku státu. Znázornění boje za československý stát a národ je v Dnu po Mnichovu impozantní a pro současníka poměrně inspirativní zkušeností.
Je třeba mít stále na mysli, že nejde o dějepisecky perfektní přepis historie; zejména Moravcova postava byla Pavlem Kosatíkem vytvořena účelově a hodně k obrazu svému. Ale svérázná interpretace se snahou podnítit v divákovi myšlenky a emoce přetluče i vady na kráse, které od prvního dílu přetrvaly.
Hodnocení: 70%
