RECENZE: Arctic Monkeys skočili do dospělosti. Nenásilně a uvěřitelně

FOTO: Arctic Monkeys
Nakažlivé melodie nových Arctic Monkeys nedostanete z hlavy celý den. | Zdroj: arcticmonkeys.com

Arctic Monkeys. Čtyřčlenná partička z Sheffieldu, která se stala za svou jedenáctiletou existenci pro mnohé fanoušky doslova kultovní záležitostí. Raketovĕ vystřelila už se svým debutem Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not. Podobný úspěch by však kapela mohla bezesporu zažít i s pátým albem AM.

FOTO: Arctic Monkeys
Nakažlivé melodie nových Arctic Monkeys nedostanete z hlavy celý den. | Zdroj: arcticmonkeys.com

Deska pochopitelně jen nerecykluje minulost Arctic Monkeys, ale zároveň je vyobrazuje ve zcela nové podobě. Zřejmé to je hned u úvodní písně Do I Wanna Know?. Krom toho, že udává styl a tempo, poskytuje světu jasnou ukázku toho, že se i ve 21. století dá rock’n’roll dělat tak, aby zněl aktuálně a cool.

Věrné fanoušky určitě potěšilo i zařazení písně R U Mine?, se kterou loni Opičáci jasně dali najevo, že se vrací ke kořenům. Dalo by se tedy mluvit o pomyslném comebacku a o jednom z nejzásadnějších songů v historii kapely. Nemluvě o tom, že svým drivem rozseká skutečně kdekoho.

Většina českých příznivců jistě zpozorní u názvu skladby Arabella. S legendární princeznou má však společné jen to, jak si vás dokáže postupem času získat. Podobně tomu je i u navazující I Want It All, na které jsou hodně zřejmé pozůstatky z éry okolo alba Humbug. Jednoduše řečeno – zapůsobí až po několikátém poslechu. Každopádně mezi ostatním nářezem na albu se tyto dvě písně tak trochu ztrácí.

Zejména v posledních třech letech nám Alex Turner nejednou představil svůj skladatelský talent v tak trochu jiném světle, prostřednictvím pomalejších skladeb s často romantickou atmosférou a tematikou. Nejinak tomu je i tentokrát u písniček No. 1 Party Anthem a především u mnohem zajímavější Mad Sounds. Kdybyste k Velvet Underground přidali nádech tohoto století, trochu nadsázky a pochopitelně opomenuli fakt, že Velvety už nikdo nikdy nenahradí, dost možná by vám vyšla právě druhá ze jmenovaných věcí.

Do jakési nové dimenze a nádechu prvních dvou skladeb se AM vrací až u písně Why’d You Only Call Me When You’re High?. Ta opět perfektně znázorňuje to (konečně) vydařené propojení bezprostřední rané tvorby s „hudební dospělostí“, za kterou se Turner dříve tak hrozně hnal. Následující Snap Out Of It a Knee Socks pak už jen bezchybně navazují a tuto skutečnost potvrzují. Jejích nakažlivě chytlavé melodie nedostanete po celý den z hlavy.

Očima Vojtěcha Tkáče:

vojta-tkacNová deska Arctic Monkeys vám svou energií pří poslechu ve sluchátkách zvětší ramena do takových rozměrů, že vám nebude stačit šířka chodníku. Největší plus je ovšem fakt, že frontman Alex Turner konečně dokázal vyjádřit svůj tvůrčí progress a jakýsi skok do dospělosti tak, aby tomu fanoušci opravdu uvěřili.

Turner na albu představuje všechny tři tváře, které nám za ty roky ukázal – rebela v kožené bundě, zamilovaného melancholika i uhrovitého puberťáka s kytarou. Spolu s ostatními dal dohromady počin, který nás příjemně a nenásilně provede dosavadním vývojem kapely. Zachycuje totiž garážové začátky, drobná (a někdy nepochopitelná) vybočení z dobře zajetých kolejí i aktuální image „fucking rockstars“. Jednoduše (a trochu buransky) řečeno – AM má zkrátka koule.

Hodnocení: 85 %

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Vojta Tkáč
Autor je redaktorem rubriky Hudba. Narodil se v Opavě a momentálně studuje žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze. Současně přispívá do magazínu ROCK & POP a regionálních novin Deník. Kromě hudby zbožňuje americký basketbal a wrestling.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*