Putování žabáka Filemona je netradiční pohádkou z pera Jany Šrámkové

Jana Šrámková, držitelka Ceny Jiřího Ortena za prózu Hruškadóttir, tentokrát vsadila na pohádkový příběh, ne však úplně klasický. Hlavním hrdinou knihy Putování žabáka Filemona je totiž plyšová žába. A co všechno může takové plyšové zvířátko při hledání domova prožít?

Žabák Filemon, Zdroj: ilustrace z knihy

Filemon je malá zelená žába, ale není to jen tak obyčejný obojživelník, protože je plyšový. Patří holčičce, která má copánky dlouhé a tenké jako myší ocásky, jak píše Jana Šrámková. Holčička má žabáka ráda a dokonce s ním každý večer usíná ve své postýlce. Kromě Filemona patří k plyšové rodině téhle holčičky také ovečky Bimbalka a Peřinka. Všichni spokojeně žijí v pokojíčku až do doby, kdy žabák Filemon objeví na svém zadečku malou ruličku.

Ačkoliv ovečky Filemona ujišťují, že měly taky takovou, než jim ji ustřihli, žabáka rulička velmi rozruší. Ještě více ho znervózní to, co stojí na ruličce. Píše se tam totiž, že byl vyroben ve Rtyni v Podkrkonoší. Žabák Filemon si vezme do hlavy, že právě Rtyně je jeho domovem, že to je to místo, kam patří, kde se narodil. Rozhodne se proto odejít od holčičky a dostat se do svého rodiště. Myslí si, že tam na něj čeká jeho rodina a kamarádi. Celou noc vymýšlí plán a pak ráno vyráží.

Bimbalka a Peřinka doprovázejí Filemona na jeho cestě domů, Zdroj: ilustrace z knihy

Naštěstí ale ovečky vyslechly, co si v noci Filemon sám pro sebe šeptal, a domluvily se, že žabáka raději doprovodí, jelikož je ještě mladý a nezkušený. Filemon ani netuší, jaké má štěstí, že s ním Peřinka a Bimbalka jdou, protože jinak by do cíle snad ani nedorazil. A tak začíná pro tři malá plyšová zvířátka cesta plná dobrodružství, na které se utuží jejich přátelství a kde si také uvědomí, co to znamená být doma.

Když si autorka ráda hraje

Příjemným překvapením v knize Putování žabáka Filemona je několik básniček doplňujících děj. Vyznačují se vysokou hravostí. Ve většině z nich se vyskytuje aliterace nebo figura etymologica, jejichž následkem je eufonické vyznění básní:

Kvapem skápne z okapu kapka
skulí se skulinou
pleskne přesně na plaňku v plotě
vplouží se do louže

Jak je vidět již v ukázce, Jana Šrámková si velice ráda hraje se slovy. Nejvíce se to projevuje právě ve verších, které pocházejí z jejího pera. Často ale také nalezneme podobné stopy hravosti i přímo v textu. Pohádka rovněž prozrazuje na autorku, jak velice obsáhlá je její slovní zásoba. Pro děti bude čtení o žabákovi Filemonovi prospěšné i proto, že si mohou rozšířit svou znalost slov. Někdy však vyvstává otázka, zda děti pojmou některé archaické výrazy.

Obrázky Alžběty Skálové září všemi barvami, Zdroj: ilustrace z knihy

Časté jsou neologismy a neologické tvary, které vymyslela autorka. Takovým příkladem je třeba slovo nenák, které má podle Jany Šrámkové označovat toho, kdo má špatnou náladu. Opět má tato skutečnost dvě strany mince. Když se děti učí nová slova, rozšiřuje se jejich slovní zásoba, rozvíjí se představivost a abstraktní myšlení všeobecně. Na druhou stranu, pokud je takových slov více, může to pro děti představovat zdroj nepochopení daného textu.

Nadpisy jako z dob humanismu

Velmi zajímavě řeší Jana Šrámková nadpisy jednotlivých kapitol. Kromě klasického číslování a slova kapitola obsahuje název také vedlejší větu. Příkladem může být třetí kapitola: 3. kapitola, ve které se objeví dvě ovečky a jedna záhadná rulička. Mnohému čtenáři možná takové dlouhé názvy připomenou dobu humanismu, kdy to bylo zvykem. V dnešní době, kdy se všechno zkracuje, je to příjemné zpestření.

Kniha je vysoce umělecky napsána, a proto se při jejím čtení pobaví i dospělí. Některé pasáže jsou ale myšlenkově náročné. Jako příklad může sloužit popis veverky. To, že se jedná o veverku, se však dozvídáme až na konci popisu. Do té doby píše Jana Šrámková, že je to škodolibá rezatá prachovka. Nebýt obrázku, málokdo by přišel na to, o jaké zvířátko se jedná. Podobných pasáží je v knize více. Jsou sice zajímavé, ale dětem mohou komplikovat chápání textu.

Kousek plný smíchu

Celé Putování žabáka Filemona má úsměvnou notu, avšak jedna část mě zcela rozesmála. V jisté chvíli se snaží žabák nalézt způsob, jak pobavit smutná plyšová zvířátka. Podaří se mu vymyslet příběh, v němž komolí výrazy, protože do nich vmíchává slovo plyš. A tak místo rozcvičky použije rozplyšku, místo plešatého muže je zde plyšatý muž a podobně. Na tomto místě se nejvíce projevil talent Jany Šrámkové pro hru se slovy.

Trosečníci sebou trhli a rychle otočili hlavu. Slova o vodníkovi je nepotěšila, takže se jim ulevilo, když za sebou místo zeleného šosu uviděli lesklou hlavu urostlého pstruha. Pomalu obeplul kámen a zkoumavě si je prohlížel. Pak se obrátil k Filemonovi: „Žáby, to já znám, samozřejmě, pochopitelně, jsem vodní tvor. Ale ty – ty jsi mi nějaká žába podivná!“
„Já, já…“ žabáček byl najednou strašně nervózní.
Co taky odpovědět na námitku, že vypadáte divně?
„Já jsem totiž, pane pstruh, já jsem… žába suchovodní. A jsem tedy, ehm, vlastně jen na výletě.“

Hravou atmosféru celého díla dokonale dokreslují obrázky Alžbety Skálové, které nás provázejí na každé stránce. Jejich originalita a nejednotvárnost – střídají se malby barevné a skicy – zaujme čtenáře stejně dobře jako text samotný. Kniha plná něžného vtipu, který je skloubený se skvělým vyprávěcím uměním autorky, zaujme kluky i holčičky, ale kvůli jisté čtenářské náročnosti bych ji nedoporučila dětem mladším šesti let.

Název: Putování žabáka Filemona
Autor: Jana Šrámková
Ilustrace: Alžběta Skálová
Formát: 104 stran, 19,8×22,1 cm
Vazba: vázaná
Vydala: Labyrint/Raketa, Praha 2010
Doporučená cena: 265 Kč

Hodnocení: ****(90%)