Menu
TOPZINE.cz
Knižní novinky, nové knihy

Prokletá setba Jaroslava Haidlera vypráví příběh polepšeného nacisty

Redakce

Redakce

9. 2. 2011

FOTO: Osvětim!Ukázka knihy!Jaroslav Haidler přichází po své úspěšné prvotině Jobova zvěst s novou knihou nazvanou Prokletá setba. Román vypráví příběh důstojníka německé špionáže, který se kvůli nesouhlasu s Hitlerovou nacistickou politikou rozhodl spolupracovat s československou výzvědnou službou. Titul vydalo Nakladatelství Jota.

FOTO: Osvětim

Ilustrační foto, Zdroj: sxc.hu

Jmenuji se… Ale na tom nezáleží. Za muže by měly promlouvat činy. Narodil jsem se 20. dubna 1914 v Sudetech v malé vesničce, pár čísel s židovským obchodem a kostelem uprostřed lesů v pohoří Erzgebirge. Na den svého narození jsem byl velmi pyšný. Lahodilo mi, že jsem se narodil ve stejný den jako největší osobnost století — Adolf Hitler. V matriční knize farního kostela Sv. Trojice jsem zapsán jako nemanželský. Mámu jsem nepoznal. Zemřela při porodu. Zlí jazykové tvrdili, že táta nechtěl otcovství přiznat a odmítal včas poslat pro doktora. Řekla mi to při tátově pohřbu teta Marichen. Prý byl táta držgrešle a nechal mámu vykrvácet. Jenomže teta Marichen byla Češka, takže kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo. Můj táta byl koňský handlíř. Z vlasů mu sálal oheň, tváře zarudlé od rumu, postavou zápasník. Když se smál, chrčelo mu v krku jako ve starých pendlovkách. Jestli byl táta hamižný, to nemůžu posoudit, protože byl na mě hodný a snažil se mi dopřát všeho, co bylo v poválečných letech možné. Taky mě uznal za vlastního, a když jsme se stali součástí Československa, nechal mé jméno změnit po sobě na Maxmilián Hausdorf. Muselo ho to stát hodně peněz, z čehož vyplývá, že zas tak hamižný nebyl. Táta bytostně nenáviděl všechno české a mě vychovával ve jménu hesla Alles in Namen des deutschen Volkes. Ano. To je ve zkratce obsah knihy Mein Kampf, kterou jsem zhltl jedním dechem. Ještě než táta umřel, zapřísahal mě, abych nikdy nezradil hlas krve.

Teď, kdy začínám psát tento deník, si uvědomuji dalekosáhlost onoho všeho ve jménu německého lidu. Právě jsem se vrátil z Pražského hradu. Doprovázel jsem tam K. H. Franka a Reichsführera Heydricha. Byl to nádherný pocit.

Bože, jak já Čechy nenáviděl. Bylo mi devatenáct, když jsem vstoupil do strany. Tehdy ještě nebyl Adolf Hitler u moci a vyznávat jeho myšlenky nebylo tak masovou záležitostí jako později. Po maturitě jsem zastával místo úředníka u Duchcovsko-podmokelské dráhy. Hned při prvních náznacích nadcházející krize jsem byl jako nacionální socialista propuštěn. Samozřejmě mě to štvalo! Dával jsem to všemožně najevo na schůzích DNSAP. Po jednom mém vystoupení In Namen des deutschen Volkes, v němž jsem naznačil svou představu o sebeurčení Němců v Sudetech, za mnou přišel K. H. Frank.

Stál přede mnou s rukama zkříženýma na prsou, nosem vyčnívajícím z propadlé tváře, v níž skleněné oko působilo rušivým dojmem. Zatajil se ve mně dech. Řekl jsem snad něco nepatřičného? Napadlo mě při jeho zpytavém pohledu. Ale to už mi klepal na rameno. „Vyjádřil jste to pregnantně, soukmenovče. Budu si vás pamatovat.“ Krátce po tom, co se Adolf Hitler chopil moci, mi přišlo pozvání, abych navštívil K. H. Franka v Karlsbadu. Když jsem šel po lázeňské kolonádě, cítil jsem, že tímto historickým okamžikem začíná Německo zvedat hlavu. Naplňovalo mě to odhodláním sloužit nově se rodícímu řádu do roztrhání těla.

Frank bydlel v centru lázní v ulici U Vřídla, kde měl dům s knihkupectvím a nakladatelstvím. Cestou jsem budil údiv, jelikož jsem si prozpěvoval. Frank mě přijal ve své pracovně, skrovně zařízené místnosti, kde jediným pořádným kusem nábytku byl starožitný psací stůl, nad nímž visel Hitlerův obraz. Upíral jsem k němu zrak ohromen poselstvím, které z obrazu vystupovalo. Pochopil jsem, proč Kristus na kříži je pro mnoho lidí na této planetě oporou a povzbuzením. Frank si mě s potěšením prohlížel. To mi neušlo. Potom mě vybídl, abych se posadil k malému stolečku do ošuntělého křesla. Na stoleček postavil šnaps. Byla to becherovka. Když jsme si přiťukli, oznámil mi, že má pro mě práci.

„Mám rád lidi, kteří mají ujasněný svůj životní postoj,“ řekl hlasem připomínajícím štípání třísek a znovu dolil becherovku. „Vybral jsem tě pro práci, kterou mohou vykonávat nejschopnější ze schopných.“

Nečekal jsem, že se jeho slova promění tak brzy ve skutek. A jestli jsem si myslel, že se mé postavení ve společnosti zlepší, pak realita předčila všechna očekávání. Přes noc jsem se proměnil v člověka, který se stal učedníkem řemesla ovlivňujícího běh dějin a napomáhajícího vyhrávat války. Díky přímluvě K. H. Franka ze mě byl posluchač zpravodajského kurzu. Po ukončeném výcviku jsem nastoupil do drážďanské služebny abwehru. Byl jsem na vrcholu blaha. Považoval jsem za slušnost poděkovat tomu, kdo byl strůjcem mého štěstí.

Frank bydlel na staré adrese. Udělal jsem chybu, že jsem se neohlásil předem. Poznal jsem to podle toho, že po jeho někdejší přívětivosti nebylo ani stopy. Rty měl sevřené, špičatým nosem mě hrozil propíchnout. Šnaps na stole chyběl. Začal jsem s omluvou. Přerušil mě.

„Co chceš?“ Podobalo se to zavrčení psa.

„Nechci nic,“ bránil jsem se. „Přišel jsem vám poděkovat. Pomohl jste mi najít místo v životě.“ Zákmit úsměvu v jeho obličeji byl neznatelný.

„Nemusíš mi děkovat. Nemám to rád. Je to projev změkčilosti. Kdybych tě nepovažoval za schopného, nikam bych tě nedoporučil.“ Podal mi ruku a dodal: „Doba, která bude následovat, vyžaduje tvrdých mužů.“

Vzal jsem si jeho slova k srdci.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Prokletá setba Jaroslava Haidlera vypráví příběh polepšeného nacisty