Dospělí mají často tendenci ukazovat dětem, jak se věci dělají správně. Kam patří kostka, jak má vypadat domeček nebo jakou barvu má mít strom na obrázku. Při některých činnostech je vedení potřebné, při hraní ale nemusí být vždy hlavní. Když dítě dostane prostor vyzkoušet vlastní nápad, může objevit způsob hry, který by nás samotné vůbec nenapadl.
Nemusíme proto ke každé hračce vymýšlet úkol a očekávat konkrétní výsledek. Někdy stačí připravit vhodné prostředí, nabídnout několik možností a chvíli pozorovat, co se bude dít.
Když výsledek není předem daný
Při volné hře si dítě samo určuje, co bude dělat a jakým směrem se jeho činnost vydá. Z několika kostek vznikne silnice, za chvíli ohrada pro zvířata a nakonec narozeninový dort. Důležitý je samotný proces, nikoli podobnost s obrázkem na krabici.
Takový prostor nabízejí například magnetické stavebnice. Jednotlivé dílky lze spojovat do plochých obrazců i prostorových staveb a stejnou sadu používat pokaždé jinak. Dítě může začít jednoduchým skládáním a postupně zkoušet složitější konstrukce podle toho, co ho právě zajímá.
Návod přitom nemusí zůstat zavřený v krabici. Může posloužit jako inspirace ve chvíli, kdy dítě hledá nový podnět. Není však nutné trvat na tom, aby každá stavba přesně odpovídala předloze.
Místo opravy nabídněte otázku
Když se věž naklání nebo se střecha propadá, dospělý obvykle rychle pozná, co změnit. Pokud ale stavbu okamžitě opraví, dítě přijde o příležitost vyzkoušet vlastní řešení.
Někdy pomůže jednoduchá otázka: „Co by mohlo věž udržet?“ nebo „Chceš zkusit širší základ?“ Jindy je lepší počkat, zda dítě samo něco upraví. Pokud si o pomoc řekne, můžeme se zapojit, aniž bychom převzali celé stavění.
Například magnetická stavebnice Connetix umožňuje dílky rozebírat a znovu spojovat. Nepovedený pokus tak může být začátkem dalšího nápadu. Z nedokončeného domu se klidně stane otevřená garáž a z příliš nízkého mostu tunel pro menší autíčko.
Volná hra a Montessori mají své odlišnosti
S představou samostatného objevování se často spojují také montessori hračky. Tento pojem se dnes používá poměrně široce, není ale synonymem pro každou dřevěnou hračku nebo stavebnici.
V Montessori přístupu mají mnohé pomůcky konkrétní účel a určitý způsob práce. Dospělý může nejprve činnost předvést a dítě ji následně samostatně opakuje. Volná hra se stavebnicí naopak nemusí mít stanovený postup ani jediný správný výsledek.
Doma mohou mít místo oba způsoby. Jednou dítě zaujme třídění předmětů podle velikosti, jindy stavění fantazijního města. Není potřeba každou aktivitu zařadit do určitého směru. Podstatné je vnímat zájem dítěte a nabídnout mu přiměřené možnosti.
Připravte prostředí, ve kterém se dá začít bez pomoci
Samostatné hraní usnadňuje přehledný prostor. Pokud dítě na hračky dosáhne, dokáže si je vybrat a ví, kam je vrátit, nemusí při každém kroku volat dospělého.
Stačí nízká police, několik lehkých boxů a volná plocha na podlaze nebo u stolku. Není nutné vystavit všechny hračky najednou. Menší nabídka může dítěti usnadnit rozhodování a rodičům pomůže zjistit, o co má skutečně zájem.
Stavebnici lze doplnit figurkami, autíčky nebo zvířátky, která už doma máte. Jedna rozehraná scéna tak může pokračovat několik dní. Pokud to prostor dovolí, vyhraďte místo také na nedokončené stavby.
Buďte nablízku, aniž byste řídili každý krok
Dát dítěti při hraní volnost neznamená nechat ho bez podpory. Někdy chce společnost, jindy potřebuje ukázat první spojení dílků nebo pomoci zvládnout zklamání, když se něco nedaří. Míru zapojení lze přizpůsobit konkrétní situaci.
Hranice mají své místo především v bezpečnosti. Vybírejte hračky podle doporučeného věku, kontrolujte jejich stav a respektujte pokyny výrobce. U magnetických dílků poškozené kusy vyřaďte z používání.
U samotného tvoření ale můžete ponechat rozhodování dítěti. Když vás pozve do hry, zkuste se zeptat: „Co mám postavit?“ Možná dostanete úkol vytvořit růžovou hasičskou stanici nebo dům bez dveří. A právě tehdy se nabízí možnost vstoupit do jeho světa a nechat se chvíli vést.
