„Sex je přece jenom sex! Tebe miluju!“ Troufám si říct, že každý z vás tohle minimálně jednou slyšel, nebo dokonce sám řekl. O nevěře, žárlivosti pojednává dlouho očekávaná filmová adaptace podle románu Michala Viewegha Případ nevěrné Kláry.
Tento drzý vzrušující snímek vypráví neskutečně rozporný příběh o italském hudebníkovi Lucovi (Claudio Santamaria – mimochodem celkem sexy chlap), české studentce Kláře (Laura Chiatti) a Lásce. Lásce s velkým El. Lucův cit ke Kláře je totiž tak velký, že se zanedlouho promění v Žárlivost s velkým Žet. Ta dospěje do takového stádia, že si zakomplexovaný Luco na svou přítelkyni najme soukromého detektiva Denise (Ian Glen), jenž má za úkol najít důkazy potvrzující jeho podezření vůči Kláře.
Je v něm ironie. Je v něm satira. Je to celé vtipný fejeton na typicky americké šlágry. Ano, dámy a pánové, těšte se na čističky bot, rvačky i pády ze schodů, po nichž nemocniční sestra prohlásí typické: „Je štěstí, že to vůbec přežil.“ Dávám osm bodů z deseti závěru, vtipně parodujícímu trapný happy end, který když ovšem zasadíte do tohoto konkrétního kontextu, vůbec happy endem být nemusí. Dva body srážím za neexistující družičky a okvětní lístky rudých růží.
Na scénáři Michal Viewegh spolupracoval s italským režisérem, který si v příběhu oproti knižní verzi prosadil několik změn. „Scénář jsem napsal v době, kdy to vypadalo, že se ho ujme režisér Filip Renč. Mezitím však román vyšel v Itálii a zalíbil se producentce Eldě Ferriové, která se podílela na oscarovém filmu Život je krásný. Italové si ale vymínili, že napíšou scénář sami. Podle režiséra se mou knihou velmi volně inspirovali. Nechtěli tam například Čínu, kde se děj částečně odehrává, a postavu spisovatele vyměnili za učitele hudby,“ vyjádřil se ke změnám Viewegh.
Režii má na svědomí šestašedesátiletý Robero Faenza – mimo jiné má na kontě film Za bílého dne (před několika lety s ním soutěžil na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech). Na Případu nevěrné Kláry spolupracoval s producentkou oscarového filmu Život je krásný, Eldou Ferri. Hvězdný tým se opět vyznamenal, nedokážu si představit, že by něco takového vytvořil Filip Renč.
Herce Claudio Santamaria můžete znát ze slavné bondovky Casino Royale nebo z dramatu Synův pokoj. V Klářině případu září. Buď má se žárlivostí bohaté zkušenosti nebo je to skutečně výborný herec. Role Lucy mu perfektně sedí, jeho podezíravost je přinejmenším důvěryhodná. Smích. Vztek. Pláč. Všechno na plátně vypadá vskutku opravdově. Jako by při natáčení vážně prožíval bytostná muka.
Ach jo, nechci psát stoprocentně dobrou recenzi, ale nezbývá mi než pochválit ještě hudbu (Giovanni Venosta). Hned na začátku diváky příjemně naladí a roztancuje rytmus cha-cha, na závěr okouzlí bluesový Zelený démon v podání Lucie Bílé (Ondřej Soukup s Gábinou Osvaldovou zase jednou zaváleli). Během četně četných erotických scén vyslechnete zase povětšinou Paganiniho dramatické houslové melodie.
Doufala jsem, že při sledování a následnému hodnocení filmu nebudu zaujatá svou náklonností k Vieweghově literatuře, ovšem potěšilo mě, že během promítání jsem se zdaleka nesmála sama. Není divu, že sympatické publikum nakonec odměnilo snímek upřímným potleskem!
Stejně mi přijde smutný, že zrovna Viewegh je v Čechách spisovatel číslo jedna. Máme tu spoustu kvalitních spisovatelů, kteří by si zasloužili daleko víc, aby se jejich filmy točily, a na místo toho vznikají hodně diskutabilní snímky na jedno brdo… (a ještě horší je, že průměrnýmu Čechovi je to fuk a stejně na to do kina půjde a podpoří to tim). Tak trochu začarovanej kruh.