Menu
TOPZINE.cz
Literární klub

Překladatel a autor Pavel Weigel: Stanislaw Lem je pro mne modla

Redakce

Redakce

21. 11. 2010

Pavel Weigel, spisovatel, básník a překladatel orientující se především na východní fantastiku. Nedávno mu vyšla povídka v antologii Draci a na pultech se objevil i nový Jakub Vandrovec. Ovšem i mezi jeho překlady najdeme pár výjimek potvrzujících pravidlo.

Jak jste se dostal k překládání?

V šedesátých létech se mi dostala do ruky zajímavá kniha – autobiografie fyzika Leopolda Infelda, původem z ortodoxní židovské rodiny, stal se Einsteinovým spolupracovníkem a podílel se na jaderném výzkumu, nakonec se stal prezidentem Polské akademie věd. Se slovníkem jsem ji přelouskal, potom přepsal do češtiny. Protože takových knih bylo víc, začal jsem se polštině věnovat podrobněji a překládal si pro sebe. O některých knihách jsem usoudil, že by si je měli přečíst i jiní lidé, zkoušel jsem je tedy nabízet po nakladatelstvích. Například Lemovu Summu technologiae (přeloženo v roce 1966) nikde nechtěli, jen Vesmír otiskl ukázky. Bylo škoda, že tento Opus magnum vyšel až o dvacet let později. (Ostatně si myslím, že kdyby ji vydali v USA hned, možná by se dnes místo virtuální realita říkalo fantomatika). První vydaný překlad tak byl Lemův Nepřemožitelný. Později jsem jezdil do Polska i služebně, takže jsem se nejen zdokonaloval v jazyce, ale také se seznámil s řadou polských spisovatelů.

Když se setkáte s autory, chovají se tak, jací vám připadají při čtení jejich knih? Jak na vás působí?

Lem byl pro mě modla, a přestože mě mnoho Poláků varovalo, že se k návštěvám nechová moc vstřícně, při opakovaných návštěvách mě přijal vždy velmi sympaticky. Zpočátku jsem si vybíral knihy k překladu sám, protože se mi líbily – a zpravidla jsem měl pozitivní dojem i z autora, a třeba s Januszem Zajdelem jsme se spřátelili, a toto přátelství s jeho rodinou trvá, sympatický byl Kir Bulyčov, většinu Poláků počítám ke kamarádům nebo aspoň dobrým známým.

Jak dlouho vám obvykle trvá přeložit knihu? Jsou rozdíly mezi jednotlivými autory?

To záleží na rozsahu. Velmi slušný výkon je sto stránek za měsíc, každý den se překládat nedá. Přitom text dvakrát tak dlouhý obvykle netrvá dvakrát tak dlouho, ale čtyřikrát. Kromě fantastiky (i tam jsou značné rozdíly – např. používání novotvarů – Lem, komplikovaných souvětí – Jacek Dukaj, slang – už jsem sáhl i pro brněnský hantec) překládám literaturu faktu (což znamená ověřovat reálie, jména – složité např. při ruském přepisu angličtiny, názvy institucí, vyhledávání citátů) a dětskou literaturu, což je zase něco trochu jiného.

obálka Stanislaw Lem: Invaze

Koho překládáte nejraději?

Rád jsem dělal Stanisława Lema, Kira Bulyčova a jeho Alenku, dnes Andrzeje Pilipiuka, a to nejen Jakuba Vandrovce, ale i Sestřenky, a zejména mě těší, když mohu k nám uvést zbrusu nové jméno, což se týká několika desítek polských autorů.

Vidíte rozdíl mezi tím, co jste překládal dříve, a tím, co překládáte dnes?

Ve fantastice došlo k posunu ze SF k fantasy a asi se změnil i vkus čtenářů. Z dřívější doby mám přeloženo několik nerealizovaných SF knih (ale třeba i detektivku aj.) a zřejmě už nemají šanci. Nyní se na mě obracejí častěji nakladatelství s konkrétní knihou, snažím se vyhovět, i když z kapacitních důvodů jsem některé tituly odmítl (a ony pak uspěly) nebo předal jinému překladateli (např. Grzędowicze). Dnes mám vyšší podíl ruských knih (S. Lukjaněnko) a dětských knih. A dříve se tak často nevyskytoval následující úkaz – závěrečná věta tlustospisu – mnohdy prvotiny – zní: Konec prvního dílu.

Kromě východní fantastiky jste překládal i trochu jiný soudek ze západu. Jak moc velký je rozdíl mezi tím, když překládáte Stanisława Lema a když překládáte Příručku mladých svišťů nebo Kačera Donalda?

U Lema mi pomohlo i technické vzdělání, u dětí je třeba se příliš technickým termínům vyhýbat. Na jedné straně třeba novotvary, na druhé jazykové hříčky. Například vtipy na principu jazykových hříček nebo cizích reálií je někdy třeba vymýšlet zcela znovu, ale tak, aby se zachoval jejich duch. A zkoušeli jste například překládat roháček? Já ano. Naštěstí si rád hraju s jazykem (sbírečka Mezitexty), což se mi často hodí. U dětských věcí mi pomáhá, že jsem mladý duchem (cizím slovem infantilní).

obálka Andrzej Pilipiuk: Sestřenky

Kromě překládání ještě píšete a básníte. Která z těchto činností vás nejvíce baví a naplňuje?

Nyní píšu i básním málo, v duchu se vymlouvám na to, že musím hlavně překládat. Když nepřekládám, mám intenzivní pocit, že marním čas (například vařením, domácími pracemi a podobně). Dělám to hlavně kvůli čtenářům, domnívám se totiž, že si zaslouží přečíst dobrá cizí díla, a beze mne by se alespoň některá z nich k nim nedostala. Jen lituji, že asi nezvládnu všechno, co bych chtěl, píšících zahraničních autorů je totiž víc než překladatelů i chuti nakladatelů je vydávat.

Kdy jste začal psát básně? Jak jste se k tomu dostal a co vás k tomu vedlo?

Psal jsem je snad odjakživa. První báseň, kterou si ještě pamatuji, jsem napsal ve třinácti. Do věku dvaceti let jsem jich napsal několik set, některé vyšly v středoškolském a vysokoškolském časopise, na vydání sbírky se tehdy nedalo myslet. Občas píšu i teď, ale když jsem chystal sbírky, kromě nových věcí jsem sáhl i do archivu a zařadil ty, o kterých jsem si myslel, že vydržely zkoušku času. Nevylučuji, že ještě něco dám dohromady, ovšem u básní to chce obvykle sponzora nebo investora.

Z vaší vlastní tvorby vám nedávno vyšla povídka v antologii Legendy: Draci. Píšete teď něco dalšího nebo máte nějaký Velký plán do budoucna?

Toužím napsat pokračování Krhútské kroniky a nějaké kroky jsem v tom směru již podnikl (ukázky jsou ve sbírce Porůznosti a na internetu). Ervín Hrych souhlasí, jmenoval mě věrozvěstem Krhútů a praraplem. Je to tedy skoro povinnost, ale na dlouhé lokte. Humor potřebuje speciální rozpoložení a to mě navštěvuje jen zřídka.

antologie Legendy: Draci

A nakonec – co teď zrovna překládáte a co vám momentálně vychází?

Vyšel Jakub Vandrovec, další kniha Homo špiritusus čeká, až na ni přijde řada. U Pilipiuka je slíbeno pokračování Sestřenek pod názvem Princezna, Triton a Argo chystají Lukjaněnka – Chladné břehy a Nadchází ráno, Albatros Lemovy povídky, několik dalších překladů čeká již odevzdáno v nakladatelstvích (Kossakowska, Ziemkiewicz, Wolski, Piekara – odkládá je krize prodejů knih), průběžně vycházejí časopisy a knihy v nakladatelství Egmont (Kačer Donald, Mickey Max, Witch, Púova školka, Mašinkov). Měl bych se dostat k vítězné knize letošní ceny Janusze Zajdla od Roberta Wegnera (565 stran, což je ovšem jen první část).

A abych vyvážil všechnu tu obligaci – jako barvu byste měl jako krém na boty?

Překladatelé jsou bytosti osamělé a nenápadné, často ani nejsou uváděni (měli jste snad v čítance napsáno, kdo ukázku přeložil?), což se týká i recenzí knih. Nejspíš tedy šedou.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Překladatel a autor Pavel Weigel: Stanislaw Lem je pro mne modla