×
TOPZINE.cz

Přehršle povídek v listopadové Ikarii

ikarie-logo

Nevím, zda lze vůbec konstatovat, co je lepší. Jestli více povídek od různých autorů, různorodé, abychom si udělali přehled a měli z čeho vybírat, anebo méně, kdy celek vypadá kompaktněji a kdy se můžeme soustředit na delší příběh jednoho vypravěčského stylu. Jak je vidno z nadpisu – v listopadové Ikarii převážil ten první případ.

ikarie-2009-11

Světová sci-fi

Je zajímavé sledovat jak civilní či vystudované profese spisovatelů ovlivňují témata a zpracování povídek. Shodou okolností v rubrice světové sci-fi nalezneme takový trend u všech zúčastněných Američanů.

Hned první povídka nám servíruje science fiction plnými doušky. Jason Sanford nás zavádí na blíže neurčenou planetu, kde očima vypravěčky pronikáme do tajů předpovídání počasí tak, jak ho neznáme. V příběhu Mračna lodí kypící deštěm, přesně jak napovídá název, přinášejí různá, povětšinou nevlídná, počasí právě kosmické lodě. Autor využívá své znalosti z oblasti archeologie a popisuje velmi poutavě prostředí na planetě. Pointa je dostatečně překvapující, přičemž čtenář má v podvědomí pocit, že přesně tohle či něco podobného očekával.

Ted Chiang, vystudovaný počítačový vědec a autor mnoha odborných textů v softwarovém průmyslu, ukazuje ve Výdechu, že i roboti a androidi jsou lačni po poznání sebe sama. V této povídce značně neobvyklým. Ostatně, operace vlastního mozku jinde než u robota asi nebude možno provést. Princip fungování na bázi pneumatiky, respektive plic a vzduchu v nich, je poněkud nezvyklý v našem elektrizovaném světě. Ale autor si s tímto tématem poradil velice dobře, nastínil dotyčný problém s vyrovnáváním tlaku jako globální katastrofy a byl schopen to i kvalitně předat dále včetně nadějně otevřeného konce svolným k pokračování. Že by se někdy chtěl vrátit?

Ubývání je zase detektivní příběh s detektivem královským vyšetřovatelem Garettovou, oblíbenou hrdinkou spisovatelky Elizabeth Bearové. Děj nás zavádí do možných třicátých a čtyřicátých let minulého století, do doby honosných plesů, večírků, krásných dam a mužných aristokratů. Spíš než sci-fi bych klasifikoval povídku jako fantasy. A postavy v ději tomu samozřejmě odpovídají. Hlavní pomocník – detektiv je ve skutečnosti upír, vraždy se nepáchají jen tak, ale pod vlivem magických amuletů, vyšetřování probíhá taktéž za pomoci magie… Je nutno říci, že tato povídka se čte jedním dechem.

Česká sci-fi

Po poslední fantasy nás čeká v listopadové Ikarii ryzí science fiction. Vladimír Zábrodský se v Císaři v kleci snaží vylíčit osudy Daniely, dívky, která přežila podivnou katastrofu na kosmické výpočetní stanici. Pomáhají mu k tomu další postavy, jejichž osudy se proplétají při řešení této záhady. Bohužel nepříliš kvalitně, řekl bych. Povídka působí zmateně, nemá žádné pořádné rozuzlení, postavy přibývají a ubývají, aniž mají na děj, řešení, záhadu nebo osudy hlavní hrdinky nějaký vliv. Sice scházejí ze života morbidně, ale to je tak všechno. V některých okamžicích je logika postav poněkud na štíru s logikou čtenáře, a aby to autor nějakým stylem rozlousknul, nechal jen náznak řešení na jakémsi „Deus ex machina“.

To povídka Zvířata a lidé za 10000 let je zcela z jiného těsta. Oficiálně začíná v roce 1902, pak přeskočíme do roku 11902, kdy planetu Zemi opanovala zvířena, kterou lidské experimenty a učení vynesly na vrchní příčku inteligentních tvorů, zatímco lidé za ta léta zdegenerovali. Konec je sice předvídatelný, ale to není na škodu, v povídce je důležité něco jiného. Karel L. Kukla používá ústy vypravěče staročeštinu odpovídající právě roku 1902. Povídka je navzdory použitému jazyku poměrně čtivá, ale pod humornými momenty lze nalézt obavu z toho, kam by se dalo dospět, pokud se člověk bude na planetě chovat tak, jak se chová.

Českou kategorii uzavírá Pavel Houser krátkým Přízraky Lilátu. Vědecky se tvářícím pojednáním nás zavádí do města opanovaného oživlými oděvy. Líčí pravděpodobné příčiny a následky tohoto fenoménu, historii města i vztahy mezi jednotlivými částmi oděvů. Je s podivem, že tato povídka není přepracována do kategorie Fantastická věda.

Ostatní

Opětně se setkáváme s upoutávkami na dvě česká díla z nezávislé scény, které nám předkládá Pavel Žďárek, a to horor Ecphronia od režiséra Mikoláše Orlického a Piknik od Pjeera van Ecka.

Nad Fantastickou vědou nezbývá než kroutit hlavou, co všechno dokáže Jaroslav Petr odkudsi vytáhnout, upravit a zformulovat do odborného tisku. Jeden příklad za všechny – věděli jste, že v atmosféře jsou blesky bijící vzhůru?

Zdeněk Rampas vede na stránkách listopadové Ikarie rozhovor s Ivanem Adamovičem. A to značně podnětný, neboť spolu rozebírají hlavně antologii Vládcové vesmíru, ale je zajímavé si přečíst i některé názory tohoto spisovatele.

Ve filmové části Roman Kroufek rozebírá Skandinávský horor. Je vidět, že autor má nastudováno a nasledováno. Dokáže vypíchnout stěžejní filmy i důvod, proč se mu líbí. Pokud má někdo zájem se orientovat ve filmové tvorbě přímo na Skandinávii, tak vřele doporučuji tento článek. Z ostatních filmových děl je pozoruhodné zahrnutí posledního filmu Quentina Tarantina do Ikarie. Hanební pancharti se totiž odehrávají za druhé světové války, a ačkoliv je to od začátku vymyšlená jednotka, přeci jen je tam ještě něco navíc z oblasti sci-fi. Narozdíl od G.I.Joea, filmu na motivy hraček.

Knižní část je tentokrát poněkud hubená. Na rozjezd nám Boris Hokr servíruje recenzi knihy Pandemonium. Autora vyloženě nadchla a své doporučení dává čtenářů jasně znát. Kdo na ni narazíte v knihkupectví, zkuste zalistovat. Dílo dle Borise Hokra zkoumá velmi zasvěceně fantastiku a její kulturu. Z dalších dílek ve Vivisektoru bychom mohli vyzvednout sbírku Mlok 2009, kdy máme dost velkou šanci koupí neprohloupit, poněvadž když už povídka prošla soutěží a byla vybrána do sborníku, tak na ní něco určitě bude. Dále za zmínku stojí ještě Sběratel měst od Pavla Housera, kde se sám čtenář totožní s cestovatelem po různých městech jak seriózních, tak i bláznivých. Inspirace Douglesem Adamsem. Pozornost uzurpuje i komiksový speciál Omnibus, který se v další ze svých sérií zaměřuje na Vetřelce. Jediné, co by nás mohlo děsit je představa utracených peněz, protože zatím vyšel jen první díl. Dále už jen několik průměrově světlých knih, no a pak konstatovat, že dílka s náměty ala kouzelník a Harry Potter nebo upíři a Stmívání jen tak z pultů knihkupců nevymizí.

Myslím, že nemůžeme celkově prohlásit, že více povídek je lepší. To už si musí každý čtenář Ikarie rozhodnout sám, co mu vlastně vyhovuje. Pokud ale chce zkusit právě nahoře zmiňovaný model číslo jedna, v listopadu s Ikarií určitě neprohloupí. Šest povídek je docela dost.



4 Komentáře Přehršle povídek v listopadové Ikarii

  1. V Čechách je situace domácího trhu s fantastikou taková, že noví autoři se většinou vypisují v literárních soutěžích. To je na jednu stranu dobře, protože už se pak mezi lidi dostanou vypsaní a na nějaké úrovni, na druhou stranu literární soutěže jsou většinou pro povídkáře a ne každý spisovatel je dobrým povídkářem a dobrým romanopiscem najednou. Nová jména můžeš vídat v povídkách v Pevnosti a v Ikarii, případně pokud čteš sborníky literárních soutěží. Je pravda, že málokdy se podaří v poslední době vydat nějakého českého nováčka jako román.
    A se známostí zahraničních autorů… Bohužel s tebou plně souhlasím. Ale na to nejsou lidi. Kdyby byli, hned to u nás vypadá lépe.

  2. No… já kdysi žil s představou, že si stačí udělat dobré jméno… což některým stačí. Kdyby teď kdokoliv z oblíbených tuzemských spisovatelů vydal sebehorší román, tak než se to rozkřikne, tak se ho určitě prodá tolik, aby se vyplatil. A i potom určitě někteří neuvěří a koupí si jej. Naopak debutant u nás prakticky šanci nemá a podle mě i sebelepší román zapadne. Alespoň v poslední době mi přijde, že nikdo výrazný se neobjevil.

    U zahraničních autorů je to o něco těžší v tom, že ačkoliv naše fan scéna je podle mě vcelku rozsáhlá, tak informačních zdrojů je minimum a ne každému se chce dohledávat na anglických stránkách. Které žánrové médium má ale zahraniční záběr (myslím teď, že se zajímá o zahraniční autory i u nás vydávané minimálně nebo doposud vůbec)? Napadají mě tak leda Literární novinky Martina Šusta, kde se občas nějaká ta zpráva objeví (většinou díky tomu, že se chystá jiný román autora nebo autorky), ale jinak? Pokud se člověk nedostane k nějaké povídce, kterou se předtím někdo rozhodl zveřejnit a napsal k ní nějaký medailonek, nemá prakticky šanci. V českých končinách je neuvěřitelně slabé povědomí o zahraničních románech a autorech. Dokud u nás něco nevyjde, tak to neznáme a nikdy jsme o tom neslyšeli. Jména padají z nebe, ačkoliv ve světě už je znají nějaký čas. A podle mě to není úplně nejlepší situace. Sám to cítím na sobě, když překvapeně hledím, že ten a ten vydaný román ve světě oslavují jako o život už několik let a já si bláhově myslím, že je to relativní novinka…

  3. No v případě Bearové s tebou souhlasím. Je pravda, že Laser se ji pravděpodobně snaží propagovat všude možně, aby se mu prodávala Zakalená a mohl vydat i další díly. Ale popravdě řečeno, jen málo autorů, kteří publikují se tímto stylem neprezentuje. Většina z nich ano a to nemluvím jen o těch zahraničních (jako Bearová, před rokem Philip K. Dick, před pár lety Lukjaněnko), ale i o těch domácích (jako Houser, Neomillnerová atd.), to tak má běžně a popravdě řečeno – jak jinak by ses taky chtěl prosadit, než že zaútočíš na všech frontách, aby ti popularita nějakou dobu vydržela, než začneš připravovat nový útok?

  4. Odpověď na otázku s blesky: Ano, už jsem o tom slyšel, ale bližší info bych sdělit nedokázal. Učili nás to v zeměpise… :-D

    Každopádně proč se ozývám. Není to ani tak k článku samotnému jako k určité povídkové politice v českých končinách. Nějak to nechápu, ale zdá se mi, že někteří autoři se vynoří, dva tři měsíce se hřejí na výsluní, aby pak zase rok nikde nic nezveřejnili… pak se zase vynoří… Připomíná mi to takový kruh. Lépe řečeno… proč nám nejsou někteří autoři připomínání soustavně, ale pouze v určitých obdobích? Tuhle otázku mi v tomhle článku nadhodila dvě jména – Elizabeth Bearová a Pavel Houser.

    O první jmenované jsem do letošního května nevěděl vůbec nic, pak jí v Ikarii vyšel Vosk (měsíc předtím ještě jiná povídka, ale k tomu číslu jsem se nedostal), pak samozřejmě vychází u Laseru Zakalená a do konce roku tu máme další Bearovou. Příští rok samozřejmě vyjdou další díly její trilogie, takže se po ní zem rozhodně neslehle, ale to je letos nějaký rok Bearová?

    Trochu jiný případ je Pavel Houser. Jeho jméno bych samozřejmě znát mohl, ale velká část autorovy produkce spádá do období, kdy jsem ještě jako kluk četl Foglara a o fantasy a sci-fi jsem skoro nevěděl, takže to mou neznalost snad omlouvá. A najednou autorovi vychází nová kniha a jeho povídky jsou rázem nejen v Ikarii, ale i v Pevnosti. Chápu, že je to určitá prezentace k vydání knihy, aby si čtenář mohl „osahat“ styl psaní a případně i témata než případně sáhne po knize, přesto mě tyhle nárazovky (a Bearová se také víceméně tváří jako letošní nárazovka, snad se ale udrží) dost zaráží.

    Jaký na tohle máte názor? Nemyslím tím zveřejnění povídky v době vydání knihy, to mi nevadí. Myslím spíš určité zkracování povídkového spektra na českém trhu. Jednu chvíli frčí Bearová, tak ji čtenářům dáme, dokud je baví. Až odpadnou, přijde jiný fenomén…

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..