×
TOPZINE.cz

Povídka: Stephen Dedman – Ta chlácholivá naděje, ta bláhová touha (This Pleasing Hope, This Fond Desire)

Dnešní sci-fi příběh nás zavádí do blízké budoucnosti.


Stephen Dedman
Australan, narozen 1959 v Adelaide v Jižní Austrálii, věnuje se především sci-fi, hororu a dark fantasy. Kromě psaní si vyzkoušel také práci recenzenta, herce, herního návrháře, pokusného objektu nebo prodejce použitých částí dinosaurů.

Doposud vydal čtyři romány, více než 120 povídek a řadu dalších textů. Některé zejména kratší práce se dočkaly překladů do dalších jazyků včetně češtiny nebo polštiny. Autorova románová prvotina The Art of Arrow Cutting (1997) byla nominována na Cenu Brama Stokera v kategorii debutů. V roce 2001 se tentýž román dočkal pokračování s názvem Shadows Bite, které si však vysloužilo pouze nominaci na australskou žánrovou cenu Aurealis, jíž je autor dvojnásobným držitelem za své kratší práce A Walk-On Part in the War (1996) a Dead of Winter (2006). Jediným dalším výraznějším úspěchem je dělená Cena Ditmar za povídku Ctitel (The Devotee, 2000, č. Ikarie 2002/04). Kromě ní vyšly v češtině ještě autorovy kratší příběhy Bdělými zraky nikdy neviděna (Never Seen By Waking Eyes, 1996, č. F & SF 1998/02) a Zastávka (Transit, 1998, č. Ikarie 2003/07).

Povídka Ta chlácholivá naděje, ta bláhová touha * (This Pleasing Hope, This Fond Desire) je autorovým prvním do češtiny přeloženým textem po více než sedmi letech. Ocitáme se v ní v blízké budoucnosti v kanceláři bioetika, kterému se nezamlouvá projekt v jeho společnosti. Jaké k tomu má důvody?


* – Z čeho jiného ta chlácholivá naděje, ta bláhová touha, ta dychtivost po nesmrtelnosti? – Joseph Addison: Cato

Překlad: Jakub Ehrenberger
Ilustrace: Autor neuveden

Papaioannou měl kancelář s výhledem na město – skutečným, nikoliv pouze hologramem – a jeho stůl byl dřevěný, vyrobený ze stromu, který kdysi rostl v lese.  Nosil obleky za tisíc dolarů ušité tak, aby skryly integrované počítače, a naklonované kaštanové vlasy mu stříhal kadeřník, jehož roční příjem soupeřil s jeho vlastním. Kdykoliv však Best vkráčel do jeho kanceláře, bioetik se pokaždé cítil výrazně zastíněn, jako by měl na sobě záplatovaný svetr, dvě různé ponožky a mlhovinu šedivých vlasů jako Einstein.  Jedinou útěchou mu byl fakt, že tenhle MBA vážil cestu k němu dolů, místo aby ho zavolal do své kanceláře nahoře.

„Co má znamenat zatržení toho projektu Jamesové?” vystřelil po něm Best, sotva za ním zaklaply zvukotěsné dveře.

„Je to pouze doporučení,“ odvětil mu Papaioannou a poté v duchu couvnul ke svému smířlivému hlasu.  Best byl pouze jedním z projektových manažerů Proteus Biotechu a Papaioannou se mu nemusel zodpovídat. Technicky vzato jej v labyrintu firemní hierarchie převyšoval. Jenže součástí problému bylo, že Best byl o nějakých dvacet let mladší a pohlednější, než kdy byl Papaioannou, nebo spíš než kdy mohl být bez zásadního vyformování těla. Navíc navzdory faktu, že Bestův plat i s benefity byl o něco nižší než platy vědců, uměl to na burze skoulet způsobem, díky němuž mohl žít mnohem marnotratněji a vždy se patřičně oblékat.  Taky si pojistil svou budoucnost ve společnosti sňatkem s vnučkou jednoho z ředitelů, zatímco Papaioannou vždycky cítil, že on se své práce, kterou neformálně popisovali jako „firemní svědomí“, drží sotva nehty na rukou.  Proteus dával často najevo, že svědomí považuje za komplikaci, což bioetik pokládal za částečný důvod Bestova úspěchu. Pokud měl tenhle manažer svědomí, o čemž pochyboval, rozhodně to nevypadalo, že by jej budilo ze spaní.

„Ve skutečnosti jsem nenavrhoval to zastavit,“ snažil se Papaioannou působit sebevědoměji, „jen odložit jakákoliv oznámení nebo testování na lidech, dokud neprovedeme další bádání. Dát výsledky médiím k peer review, ne tiskové kanceláři. Ve zprávách Jamesové je příliš mnoho nezodpovězených otázek.“

Best kopnul židli stranou a v mžiku byl nad Papaioannouovým stolem.  „Ten fág, který vypěstovala, je jedním z nejdůležitějších objevů od dob penicilínu,“ gestikuloval. „Nemluvě o tom, že může být výnosnější než viagra. Spekulanti budou stát řadu odtud až na Wall Street.  Fajn, pár opic chcíplo, ale to přece nemůže stát v cestě zatracené nesmrtelnosti…“

„Zvýšené dlouhověkosti,” odvětil mírně, ale odhodlaně Papaioannou. „A rychlejšího léčení. Nevíme, jestli je to nesmrtelnost.”

„Některé z těch myší, co má, jsou kolik, osm let staré?  To je minimálně dvojnásobně tak dlouho, než by mohly žít normálně.  A ani jedna z nich neprojevuje známky stárnutí.“

„Části těla se stále mohou opotřebit, především mozek,“ odpověděl starší muž. „A nejspíš to má i jiné vedlejší účinky než ty, které Jamesová připouští.”

„Tak to má ještě antikoncepční účinky. No a?”

„Efekt na sperma se zdá dlouhodobý, možná je nevratný. A já nejsem připraven generalizovat testy provedené na myších na lidi,” objasňoval Papaioannou.  „Chci vidět, jak dopadnou primáti.“

„To bude trvat roky!“ zaprotestoval Best, pak se ztišil. „Chcete být tím, kdo to bude vysvětlovat rodinám každého, kdo mezitím zemře?“

Papaioannou se s nešťastným výrazem opřel o opěradlo své židle: „Ne, ale obávám se vedlejších příznaků. Chcete vy být tím, kdo bude muset vyřešit ty soudní spory?“

Best se zatvářil kysele, po chvíli váhání se posadil a znepokojeně si prohlížel starožitné police s knihami, které lemovaly zdi kanceláře. Poté pohlédl přes Papaioannouovo rameno ven na chudší část města.  Bestova rohová kancelář, jak Papaioannou věděl, měla vyhlídku na řeku a King’s Park. Musel se cítit jako v nějakém špinavém brlohu.

Oba muži věděli, že většina miliardového ročního zisku Proteusu pochází z fágů. Když přestávala antibiotika v 21. století působit, farmaceutické firmy se zaměřily na nanotechnologie ve snaze vytvořit nové způsoby boje s chorobami a přišly s fágy, které lokalizovaly a pohltily rakovinné buňky.  Později i retroviry.  Nyní už lidé brali pilulky s fágy ke snížení cholesterolu nebo likvidaci bakterií akné. Chyběla pouze léčba stáří. Až doteď.

„Některým z našich ředitelů už je dávno přes devadesát,“ řekl MBA tiše jako by mu předával nějaké velké tajemství. „Oni už můžou těžko čekat delší dobu. I kdyby léčba Jamesové neodvrátila jejich senilitu, nemáme důkazy, že by ji snad způsobovala rychleji.  A když je učiní neplodnými? Neplodnost a nesmrtelnost, to je podle mě sakra dobrá kombinace, a většina z nich stejně nedokáže vystát ani ty děti, co už mají. Jestli jich budou chtít víc, můžou si zajet někam, kde klonování není nelegální.

Co když jsou ostatní společnosti takhle blízko ke zjištění stejného tajemství a předběhnou nás? Bylo by to fér vůči našim akcionářům?”

„Tady nejde jen o sterilitu,“ povzdechl si Papaioannou.  „Vy přece dobře víte, že proces má méně než padesátiprocentní míru úspěšnosti.“

„Sakra blízko padesáti procentům,“ vyštěkl Best vztekle. „V některých původních skupinkách Jamesové dokonce vyšší.  A i ta neúspěšná půlka se dožila téměř své běžné životnosti. Tedy, kromě těch kusů, co Jamesová rozpitvala.“

„To se stalo ještě v době, kdy byla studentkou? Předtím, než měla asistenty?“

„Jo. No a? Financovali jsme její výzkum i poté, dali jí stipendium, které pokrylo její poplatky za poslední rok, pomohli jí dokončit postgraduální studium, sehnali prázdninovou brigádu…“

„A zabránili jí publikovat další výsledky.“

„Obchodní tajemství. Platili jsme jí víc než dost, abychom jí to vykompenzovali. Podepsala smlouvu a doposud si nestěžovala.“

Papaioannou pokrčil rameny.  „Možná. Četl jste její zprávy o uhynulých experimentálních subjektech? O krysách a opicích?“

„Ano, ale nejsem veterinář.”

„Mnoho z nich projevuje náznaky ztráty paměti, neklidného spánku, respektive nočních můr, jestli se vám to líbí víc, výrazně sníženého prahu bolesti a absence sexuální touhy.“

„Pořád mi to přijde jako malá cena za věčný život,“ odvětil Best, opíraje se zády o opěradlo své židle s rukama za hlavou, „obzvláště, když už čelíte Alzheimerovi a menopauze a ostatním problémům stáří. Navíc, nebyl jste to vy, kdo nechtěl generalizovat účinky na nižší živočichy?“

Bioetik na něj na moment zíral s nečitelným výrazem.  „Byla tahle léčba testována na lidech?“

„O tom nic nevím,“ prohlásil nezaujatě Best.

„Ale myslíte si, že už to Jamesová odzkoušela?“

„Jak bych to mohl vědět? Mě se na dovolení neptala.“

Vědec pokýval hlavou a naklonil se blíž. „Jak těžké by pro ni bylo si na někom léčbu odzkoušet?“

„No, nepotřebuje k tomu ani operační sál… jen injekci, nebo sérii injekcí, jestli chcete, aby se účinek dostavil rychleji. Četl jste přece zprávy, nebo ne?“

„Ano. A vy?“

„Jasně.“

„A co její osobní složku? Tu jste četl taky?“

Best se v křesle zavrtěl. Jeho nafoukanost mírně splaskla. „Ano, ale je to plný žvástů.“

Papaioannou zvědavě pozvedl obočí.

„Fajn, možná byla jako děcko zneužívaná, jak říká, ale proboha, přece nemůžeme jen kvůli něčemu takovýmu odmítnout zaměstnávat lidi, co?  Tak nenávidí svýho tátu a jeho… Co byl zač, jeho šéfa? Jenže ti jsou už mrtví, takže koho to sere?

Taky na univerzitě neprolezla z povinné bioetiky. Fíha. Vždyť to nezvládli ani někteří naši nejlepší vědci.  Proto si vás tu přece držíme, nebo ne, doktore?”  Usmál se, Papaioannou mu však úsměv neopětoval.  „A drogy, extrémně riskantní chování, ta věc se sebepoškozováním… To bylo všechno před mnoha lety. Ještě je naživu, nebo ne?“

Bioetik neodpověděl.

„Fajn,“ připustil výkonný manažer, „tak holt má svý těžkosti, svý problémy, ale rozhodně nevěřím těm věcem o paranoidních tendencích. Není o nic víc paranoidní než ostatní lidi, co tu pracují. Je skvělá, se svými problémy se dokáže vyrovnat. A co se týče toho kecu, že je lesbička…”  Úsměv se zkřivil v úšklebku. „Jistě, možná měla nějakej ten sex s holkou, když byla ještě na univerzitě; kolik holek to alespoň jednou nezkusilo?  Teď už ale teplá není.“

Papaioannou se odvrátil od mužova obličeje, pootočil židlí a předstíral, že si prohlíží knihy na poličkách ve snaze skrýt svoje znechucení. Zaslechl fámy o tom, že si výkonný manažer procvičuje své droit de seigneur na mnoha mladých ženách žádajících Proteus o stipendium, ale vždycky podobné drby zavrhoval jako výplody žárlivosti. Když konečně mohl důvěřovat vlastnímu hlasu, zeptal se:

„Vy jste s ní měl sex?“

„No jistě.”

„Iniciovaný vámi?“

„Samozřejmě. Tedy těch několik dřívějších. Naposledy přišla ona za mnou.“

Papaioannou roztočil prudce svou židli a zíral. Otevřel ústa, aby něco řekl, pak je znovu zavřel. Poté slabě přiškrceným hlasem řekl: „Byl jste vůbec někdy dole v její laboratoři? Myslím osobně?“

„Samozřejmě.“

„Prohlížel jste si někdy ta zvířata?“

„Úspěšně testované subjekty, ano. Jak jsem řekl, nejsem veterinář, ale podle mě vypadaly dobře.  Ta selhání… Prostě, už je ohledala, rozpitvala, spálila a tak podobně, jak se to normálně dělá se závadnými.“

Papaioannou pohlédl na manažerovy udržované ruce, prsteny a platinové hodinky značky Rolex. „Máte nějaké mazlíčky, pane Beste?“

„Cože?  Ne.“

„Choval jste někdy myši nebo krysy?“

Úředník si odfrkl: „Těžko. Když jsem byl kluk, měli jsme několik robopsů, ale to už je dávno.“

„Myslíte, že byste… například… rozeznal samce myši od samice?“

„Cože?“ rozesmál se Best, pak si však uvědomil, že to bioetik myslel vážně. „Ne, nejspíš ne. Rozhodně ne zběžně.“

„Taky jsem byl v laboratoři Jamesové,“ prozradil Papaioannou. „Testoval jsem zvířata, u nichž se projevila prodloužená životnost. Všechno jsou to samice. Do poslední.“

Best na něj zíral. Pro jednou mu došla slova.

„To samozřejmě nedokazuje, že všechna selhání byli samci,” pokračoval Papaioannou. „Pohlaví testovaných zvířat není nikde v jejích spisech zaneseno, nikdo ze společnosti se na to doposud neptal, a ta těla už jsou stejně rozpitvána a spálena. Ale ti šimpanzi a opice, kteří nemůžou usnout na více než několik málo minut… To jsou všechno samci.“

Bestova pohledná tvář zešedivěla, jak mu pomalu docházel význam toho tvrzení. „Máte tím na mysli, že to funguje jen na samice?“

„Fág sterilizuje samce, takže je spermicidní. Ale zvýšená dlouhověkost…  Ano, přesně tak to vypadá.“

Best se zašklebil. Nesmrtelnost na prodej… Ale jen pro ženy.  Pokoušel se představit si svou vlastní ženu, jak jej přežívá o mnoho století, zůstává vitální, zatímco on stárne, možná beroucí si postupně mladší a mladší manžele. Ženy zacházející s muži jako s krátkodobými mazlíčky nebo pomíjivými hračkami. Představil si, jak tuto myšlenku vysvětluje radě ředitelů, z nichž téměř všichni byli muži, a zachvěl se.

„Aha,“ řekl konečně. „Vidím, že by to pořádně snížilo náš podíl na trhu. Stěží by se vyplatilo takovou věc prodávat. Spíš by bylo bezpečnější ji neprodávat vůbec.“

Papaioannou mlčel.

„Dobře, doktore. Váš pohled na věc je opodstatněný.  Na další schůzce jim řeknu, že s vámi souhlasím: ‚Pozdržet oznámení a jakékoliv testy na lidech, dokud neprovedeme nějaké testy na primátech a nevyřešíme nějak daný problém‘. Tedy, určitě to má nějaké řešení, že ano?“

Papaioannou zaváhal, poté pokrčil rameny.

„Má to řešení, ne?“

„Já nevím,“ přiznal bioetik, „problém může být spjat s úrovní testosteronu. Nebo fág považuje chromozomy Y za poškozené a ničí je… Zprávy od Jamesové jsou příliš neurčité. Bude zapotřebí mnohem lepší výzkum – nezávislý výzkum. A jak dlouho to potrvá…“ Pokrčil rameny.

Best se mírně zachvěl, když vstával, pak zamířil ke dveřím. Papaioannou jej sledoval, jak odchází, pak jej oslovil: „Pane Beste?“

Manažer, který už sahal po tlačítku otevírajícím dveře, se prudce zarazil. „Ano?“

„Kdybych znal Jenny Jamesovou stejně dobře jako vy… Jak pravděpodobné podle vás je, že použila sama sebe jako testovací zvíře?“

Best se rozhlédl kolem a chvíli mlčel. „Řekl bych, že ta možnost je mnohem vyšší než padesát procent,“ připustil, „možná kolem devadesáti.“

„Souhlasím,“ odpověděl Papaioannou, „riskovat je u ní na denním pořádku. Mimochodem, a uvědomuji si, že jde o osobní otázku, když jste s ní měl sex, použil jste kondom?“

„Cože?  Proč?”

„Protože, no, nemůžu si tím být bez dalších testů jistý, ale teoreticky, nejspíš… může být fág sexuálně přenosný.“

Best tam stál a každou vteřinou vypadal starší. Jenny Jamesová vždycky používala femidom, když spolu spali – akorát posledně, když za ním přišla sama, mu s úsměvem prozradila, že používá něco lepšího. Mírně se třesoucími prsty zmáčkl tlačítko. Dveře se otevřely a on vykročil ven.

„A, omlouvám se, že se ptám, ale miloval jste se od té doby se svou ženou?“

Manažerovy oči se rozšířily, zachytil se rychle zdi, aby neupadl.

„Nějaké problémy se spánkem?“ zeptal se Papaioannou měkce.

Pokud Best ještě něco řekl, jeho odpověď zanikla ve zvuku zavírajících se dveří.

„This Pleasing Hope, This Fond Desire ” by Stephen Dedman.
Copyright © 2004 by Stephen Dedman.  First published in The West Australian, December 14, 2004. Published in the Czech translation by permission of the author.

Copyright © 2010 for the Czech translation by Jakub Ehrenberger

 



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..