×
TOPZINE.cz

Povídka: Ellen Kushner – Dům Devatera Dveří: Muž, který vešel, ale neodešel (The House of Nine Doors)

Ellen Kushner - Dům Devatera Dveří (perex)„Tohle je povídka, v níž není ani ždibec magie, ale velká porce fantazie.” – Ellen Kushner. Povídka je určena pro čtenáře od 18 let.

Ellen Kushner

Američanka, narozená ve Washingtonu, v současné době žije v New Yorku.

Ellen Kushner, pro nás téměř neznámá autorka fantasy, se ve své rodné zemi kromě psaní věnuje i rádiu. Její rádiový program Sound & Spirit, s nímž začala v roce 1996, dokonce vyhrál celostátní cenu o nejlepší rádiový pořad.

Románově debutovala titulem Swordspoint: A Melodrama of Manners (1987), který je považován za předchůdce mannerpunku, nebo také fantasy of manners, která spočívá v  souboji hrdiny se společností, nikoli s velkým nepřítelem, jak je tomu zvykem například v sword & sorcery fantasy. Nejčastějšími zbraněmi nejsou meč ani kouzla, ale vtip a mazanost. Magie a nadpřirozené bytosti zde hrají pramalou nebo vůbec žádnou roli, a proto bývají díla mannerpunku často zaměňována za historickou fikci.

Její druhá kniha, Thomas the Rhymer (1990) získala v roce 1991 World Fantasy Award a Mythopoeic Award. Společně s Delií Shermanovou, za kterou se provdala v roce 1996, napsala pokračování svého debutového románu nazvané The Fall of the Kings (2002). Její zatím poslední román, The Privilege of Sword (2006), rovněž navazující na Swordspoint, byl nominován na celou řadu ocenění včetně Nebuly a Tiptre Award a dokonce vyhrál Locus Award za nejlepší fantasy román roku 2006.

Publikovala taktéž kratší práce v řadě antologií zejména editorské dvojice Ellen Datlow – Terri Windling. V ročence The Year’s Best Fantasy and Horror: Ninth Annual Collection (1995, čes. Fantasy & Horror 1995, Netopejr 1997) je Ellen zastoupena povídkou Hon na jednorožce (The Hunt of the Unicorn). V téže řadě ročenek jí v češtině vyšla ještě povídka Šermíř, který se nejmenoval Smrt (The Swordsman Whose Name Was Not Death, 1991)

Dům Devatera Dveří: Muž, který vešel, ale nikdy neodešel (The House of Nine Doors: The Man who Came but Did Not Go) je příběh, který vznikl jako součást původně plánovaného cyklu erotických povídek z městského prostředí, který Ellen Kushner napadl v reakci na tehdejší boom tohoto subžánru. Z cyklu sice nakonec sešlo, ale jeho hrdinové se tak lehce nevzdali a jeden z jejích příběhů si můžete přečíst nyní i v češtině.

Překlad: Alžběta Lexová
Ilustrace: Soňa Valentová

V srdci města nachází se jistý Dům…

Tento mladík chodil do Domu Devatera Dveří už několik týdnů a pokaždé vyžadoval služby stejného muže. Dnes večer, když se Carlin připravoval na svého bezejmenného klienta (a nejsou snad všichni zákazníci onoho Domu dobrovolně a ze zdvořilosti bezejmenní?), ho pán Domu zastavil.

„Říkáš, že se tě nikdy nedotýká, Carline.”

„Přesně tak, pane.”

„A i přesto se zdá, že je zcela spokojený.”

„Myslím, že ano. rozhodně jsem.”

„Vážně?” Pán Domu, jemuž se pro jeho jestřábí vlastnosti říkalo Eyas, rozcuchal tmavé vlasy svého zaměstnance. „To jsem rád. Ale zajímalo by mě, čeho se tak bojí.”

Carlin pokrčil svalnatými rameny. „Mě? Sebe?“

„Lidé platí slušné peníze, aby se tady nemuseli bát ničeho. Jaké je tedy jeho tajemství?”

Carlin si přál, aby si pán s jeho vlasy takhle nehrál. Eyasova pozornost byla vždycky dráždivá, často stimulující a on potřeboval šetřit síly pro svého klienta.

„Myslím, že se stydí za svoji touhu.”

„Tak jako tolik jiných. Ale, pche!” Pán přejel prstem dolů k jeho bradě a muž si olízl rty. „Ty určitě víš, jak mu to pomoct překonat.”

„Nedovolí mi to. Vyjádřil se zcela jasně.”

Eyas se narovnal. „Nedovolí ti to? Nebo,“ pozměnil Eyas trochu otázku, „ti to nechce dovolit?”

„Nedovolí,” vysvětlil Carlin.

Eyas se dotkl své bradavky. „Miluji tajemství.”

„Mám pro vás tohle odhalit, pane?”

Pán Domu odpověděl: „Už brzy nebudeš muset odhalovat nic. Ne, neurážej se. A nechoď za ním. Zajistím, aby sis dneska dobře vydělal, ale tohohle přenech mně. A – jaké dává spropitné?”

„Příliš vysoké.”

„Takže to není šlechtic; jejich otcové je v tomhle vždycky poučí.”

***

Na První Dveře Domu může zaklepat kdokoli a být vpuštěn dovnitř. Dveřník nic neřekl, ale zeptal se výrazem v obličeji a zákazník krátce přikývl. A tak ho dveřník pustil, jako obvykle, Čtvrtými Dveřmi, Dveřmi Nevyřčené Slasti. Vedly do haly vyzdobené zeleně a zlatě jako jarní les a vždy jemně vonící po narcisech. V hale čekala dívka mladá a svěží jako rozbřesk, s dlouhými vlasy splývajícími po zádech, ale její postava byla ověšená stříbrným brněním s dlouhou dýkou u boku. Věděla, že tento zákazník si nebude chtít odložit ani klobouk ani plášť, a proto ho jen dovedla k mosazným dveřím. Zaklepala a vytratila se a zákazník vešel do pokoje.

***

Byl to obvyklý pokoj, obložený tmavým dřevem a červeným sametem, v měkkém přítmí svíček, podlaha pokrytá polštáři. Začal si sundávat rukavice, ale zarazil se, když si všiml dalšího muže.

„Došlo k nějaké chybě?” zeptal se tiše. „Nejste… přesně to, co požaduji.”

Ellen Kushner - Dům Devatera Dveří (Soňa Valentová)

Štíhlý muž dekorativně rozložený na polštářích na podlaze byl oblečený do nejprostšího bílého županu. Jeho nakrátko ostříhané ježaté vlasy stály jako kartáč. Ačkoli obočí měl tmavé, vlasy byly odbarvené téměř do bíla. „Nejsem Carlin, jistě, pane. Nemůže dneska přijít. Pokud si přejete počkat na jiného muže, tmavšího než jsem já, více podle vašeho vkusu, měl by být volný tak za hodinku. Ale Mistr si myslel, že bych mohl posloužit já.”

„Tak on si myslel, ano? Co ten ví o mně a o mých přáních?”

„Nebyl by Mistrem, kdyby nás všechny neznal.” Blonďák se na polštářích požitkářsky protáhl. Jeho župan se rozevřel na pružném provazci svalů, ale jeho hruď byla zcela holá: nedalo se zjistit, jestli byl blond úmyslně „Vím, že si nepřejete, abych se k vám připojil na lůžku, pane. S vaším svolením zůstanu tady, ať na mě dobře vidíte.“

Mladý zákazník se posadil na okraj postele s nebesy. Sundal si rukavice, ale nic víc. Měl jemné bílé ruce jako písař, učenec nebo dandy. Obličej skrýval stín klobouku, postavu těžké záhyby jeho pláště. Ale jeho hlas byl mladý, nízce posazený, bez modulace, která by skryla jeho mládí. „Jak se jmenuješ?”

„To je na vás,” odpověděl blonďák. „Nepojmenujete mě, pane? Snad po příteli nebo po milenci?“

„To bys mi dovolil?” zachmuřil se klient. „Dobrá tedy, “ řekl zlomyslně, „pojmenuji tě po svém psovi. Budeš – Chlupáček.”

„Jak si přejete, pane. Jmenuji se Chlupáček.”

„Ne, ne!” zaprotestoval bez stopy humoru. Ta představa ho nepobavila. „Nezáleží mi na tom, jak si říkáš.”

„Jmenuji se Bliss,” řekl blonďák. „Pokud vám to tak vyhovuje.“

„Vyhovuje, samozřejmě.” Zagestikuloval jednou koženou rukavicí. „Dobrá, Blissi, zůstaň. Ale svlékni se.”

Blonďák se postavil s taneční úsporností pohybů, oči skromně sklopené k zemi. „Rychle, pane, nebo pomalu?”

Moment překvapeného ticha rychle pominul. „Pomalu,” zapředl klient.

A tak Bliss pomalu nechal sklouznout župan z jednoho ramene, pak z druhého. Jemnou látkou hladil svou kůži a ukázal zákazníkovi, jaký vliv na něj představení a požitek mají.

A že se bylo na co dívat. „Proboha!” vypískl, z čehož Bliss usoudil, že Carlin občas potřeboval víc povzbuzení. Věděl o svých přednostech a sledoval, jestli je mladý muž oceňuje.

Oceňoval. Obzvláště jednu z nich sledoval nepřetržitě. Bliss popošel o dva kroky směrem k posteli a všiml si, jak mladý muž ztuhl, jako by sledoval nebezpečné zvíře. Bliss změnil pohyb v lenivý tanec s županem, který táhl po svém těle, dokud mu jemná bílá tkanina nevisela jako šála na konečcích prstů, natažená směrem k posteli – jako by teď byl cvičitel a mladý muž vyděšené zvíře, které se k sobě snažil přilákat. Chvíli nebo dvě tak zůstal a pomalu v tichosti mával bílou látkou…

„Co?” dožadoval se klient. „Co mám udělat?”

„Je to nabídka,” odpověděl Bliss. „Nevyřčená nabídka.”

„Nemusíš mi nic nabízet,” řekl mladý muž nevrle. „Můžu mít, co chci.”

Blissova ruka zůstala pevná, když se s klientem setkal očima. „A já to stejně nabízím. Župan z mého těla, stále teplý a lehce vonící, pro vás, abyste s ním naložil dle uvážení – přivoněl si, pohladil ho nebo roztrhal na kusy – “

„Dej mi ho!”

„Pomalu, nebo rychle?”

Maldý muž zatnul pěsti. „Rychle!”

Bliss mu župan hodil. Ten se ve vzduchu rozmotal a dopadl na mladého muže jako pavučina, jako jemňoučká síť. Mladík ji strhl z obličeje, zmačkal do kuličky a zhluboka nasál její vůni.

„A na oplátku nedostanu nic?” zeptal se Bliss.

„Nic nepotřebuješ. Už teď jsi nadržený jako jelen v říji.“

„Proto to nechci.“

„Proč tedy?”

„Abyste mohl vidět svou ruku na mém těle.”

Klient mu beze slova nabídl jednu červenou koženou rukavici. Bliss poklekl, aby ji převzal a přitiskl si ji ke rtům.

Ostré zalapání po dechu z postele potvrdilo jeho tušení. Přejel kůží přes svou hruď až ke stehnům. Pak se nesměle podíval na klienta. Ruka mladého muže zmizela kdesi v záhybech jeho pláště, na místo, kde by muž mohl skrývat dýku. A dál dolů, kde muž skrýval jiné věci a dobře je tam střežil. Jeho ruka pláštěm soustavně pohybovala a jeho dech byl zřetelně slyšitelný. Bliss potlačil úsměv. Pohrával si s rukavicí kolem svých bradavek a hlasitě ztěžka dýchal vzrušením, společně s mladým mužem.

„Oh, ano!” vzdychal zákazník. „To je ono. Pokračuj.”

Ale Bliss se ani nehnul. Jeho nahé tělo, zardělé a vzrušené, se lesklo ve světle svíček. Jen jeho dech problikával světlem a tmou. „Pokračovat?” zeptal se, ačkoli přesně věděl, co to znamená.

Klientovy oči horečnatě zářily. „Ano, ano, pokračuj!” Jeho ruka se přestala hýbat. „Musíš se uspokojit,” dodal nevrle.

„Sám?”

„Víš toho dost na to, aby ses takhle ptal. Oba si dopřejme …“ Jeho ruka opět zavířila pláštěm.

Ale Bliss se nepohnul.

A zákazník také ne. „Co se děje?” zeptal se. „Musíš být – nebolí to, tvůj, eh…”

Bliss odpověděl: „Těší vás vidět ho takhle. Byl bych špatný služebník, kdybych se uspokojil příliš rychle. Měl byste se soustředit na své naplnění. Až ho dosáhnete, pak se můžeme zaobírat mnou.“

Zákazníkova volná ruka se obtočila kolem bílého županu. „Budeš mě sledovat? To se ti líbí?”

„Velmi. Jako svíčka a zrcadlo, vzájemně zvyšujeme záři toho druhého. Rád se dívám, jak mě sledujete. Líbí se mi, co to s vámi dělá.“

„Hmm,” řekl mladý muž, „Carlin není tak smělý.”

„Je to jiný muž. Nesmíte si myslet, že kvůli našim mnoha schopnostem nemáme tady v Domě Rozkoše žádné city.

„Nejsem si jistý, že ti věřím, ale jaký by v tom byl rozdíl?”

„Žádný, pane, jste moudrý. Když vstoupíte do Domu, necháváte Svět za sebou. Venku je nebezpečné nerozlišovat pravdu a lež. Tady, a pouze tady, jsou lži vždycky vaše výhoda – a některé skutečnoti nemohou být skryty.”

„Moje skryty jsou,” řekl mladý muž.

„Jen některé z nich. Nebo chcete lhát a tvrdit, že vás neuspokojuji?”

“Velmi mě uspokojuješ. Jsi krásný. Jiný, ale krásný.”

Ellen Kushner - Dům Devatera Dveří (Soňa Valentová)

„To říkají všichni, když jsou vzrušení. Uvidíme, jestli tak budete smýšlet i potom.”

Ty jsi vzrušený. Jsem já krásný?”

„Nemám tušení. Vaše ruka je krásná. Váš hlas je krásný.”

„Zavři oči.”

Bliss je zavřel. Pocítil závan vzduchu, zaslechl zašustění pláště a zapraskání vosku, když se knoty svíček zatřepaly.

„Můžeš je otevřít.”

Obě ruce mladého muže byly složeny v klíně, opět navléknuté do rukavic. Ztěžka dýchal a jeho hlas zněl rozpusile, vysoko posazený vzrušením. „Myslím, že nakonec přece jen budeš první.”

„Jak si přejete.”

„Ukaž mi to.”

Blonďák si vložil prst do úst, zakroužil s ním a vytáhl ho ven, lesklý slinami. Přejel s ním dolů přes prsa, kolem pupku a skrz houštinu tmavých chloupků. Přejel rovnou ke špicce svého penisu a obkroužil dírku, na níž už se leskla vlhká kapka.

Klient hrdelně zasténal.

Pak Blissova ruka putovala něžně po jeho těle, dotýkala se míst, kterých se dotýká netrpělivý milenec, občas jemně, občas drsně, pomocí nehtů a konečků prstů. Jeho šlachovitá stehna se začala třást.

Teď!” syknul zákazník.

„Ještě ne,” odpověděl mdle Bliss. Zvedl ruce nad hlavu, prohnul se jako srpek měsíce a vystavil tak na odiv celé své tělo i touhu.

Mladý muž zavrčel: „Když řeknu teď, tak teď!”

Ale Bliss dál balancoval na špičkách. „Župan,” zašeptal.

„Já ho mám.”

Bliss rozpřáhl ruce jako žena, která právě vykročila z koupele. Mladý muž sklouzl z postele a rozvinul jemnou látku.

Nechal ji spadnout na mužova třesoucí se ramena a přistoupil o krok blíž. Zdálo se, že Blissova horkost pálila jedinou část těla, kterou neměl zakrytou, jeho obličej.

„Ulevte mi,” řekl Bliss, aniž by se pohnul.

„Nemůžu.”

„Nechte si všechno své oblečení, klidně i rukavice, jestli chcete, pane, ale prosím—“

„Jak?”

„Oh. Ukážu vám to.”

Mladý muž stál za ním. „Nejdřív si lehni. Na polštáře.”

Bliss ho poslechl, s rukama podél těla. Zdálo se, že jeho napjaté tělo leží jen na povrchu polštáři pokryté podlahy a vzpíná se nahoru. Mladý muž se postavil nad něj a díky záhybům svého oděvu působil jako socha. Ale jeho ruce v rukavicích se svíraly nad nahým tělem.

„Hodujte na mně,” řekl Bliss a mladý muž nemotorně poklekl. Okraj jeho klobouku se otřel o Blissovu hruď. Když se špička jeho jazyka dotkla vrcholku přirození druhého muže, Bliss se zhluboka nadechl, ale nepřirazil.

„Máš tak jemnou kůži!” zamumlaly proti němu jemné rty. Z čehož nahý muž pochopil, že měl celou dobu pravdu. Cítil jemné ochutnávání a bojoval s touhou přitlačit ta ústa níž po svém pulsujícím penisu. Doteky se stávaly úmyslnější, delší a dychtivější, tu tam, tu onde, sladké a nedokončené. Sevřel prsty. Konečně, „Zajímalo by mě,” řekl, „jestli by se vám hnusilo sevřít kolem mě rty – ne zuby, rozumíte – a skutečně na mně hodovat?”

Místo odpovědi dostal, po čem toužil, a pohltila ho taková rozkoš, od níž se ani on nedokázal oprostit. Jako by se vrstvy oděvu nad ním proměnily v dravou sukubu, která z něj vysávala všechnu rozkoš, jak byl její chtíč ukojen. A přesto si uchoval dost vědomí, aby zvedl ruce k milencově hlavě, mačkal a hladil jeho týl a zabořil mu prsty do vlasů. Jednu po druhé vytáhl dlouhé jehlice tak, že když se jeho tělo bezmocně prohnulo v chaotické extázi, spadly kolem nich jako vodopád dlouhé světlé vlasy.

„Oh!” vykřikl klient. „Oh, ne!”

Vlasy mu visely do vlhkého obličeje a zamotávaly se do knoflíků jeho pláště.

„To nevadí,” řekl Bliss, „nic se neděje.”

Klient si utřel ústa hřbetem rukavice. Neodtáhl se, když Bliss rukavici políbil a slízl z ní trochu vlhkosti. „Jsem stále krásný?” zeptal se Bliss.

„Oh, ano. Velmi.”

„Pak přistupte.” Nahý blonďák se líně postavil, druhého muže vytáhl s sebou a manévroval ho k posteli potažené červeným hedvábím.

Posadil si svého patrona na klín. Jemné vlasy jim překážely, proto je něžně shrnul dozadu, čímž odhalil jeden zrudlý ušní lalůček. Bliss ho tahal, okusoval a bořil do něj své ostré zuby. Druhé ucho bylo propíchnuté zlatým kroužkem, který mohl skrz ucho protahovat tam a zase zpátky v maličkém místečku rozkoše.

„Cítím závrať,” řekl jeho patron, prsty sevřené. „Cítím se senzačně.”

„Ano.” Ruce pokračovaly v laskání. „Tak se máte cítit.”

Strhl si rukavice a jedna ruka opět zmizela pod pláštěm.

„Společně,” řekl Bliss, sáhl po ní a nebyl odstrčen.

Jejich prsty se setkaly ve vlhké horké temnotě, kde se žádný mužský poklad neukrýval. Na chvíli tak ustrnuli.

„Udělej to!” řekla nepříčetně. „Chci, abys to udělal!”

Škubala jeho rukou a současně svým oblečením.

„Sladká paní.” Naklonil se nad ni a pevně sevřel její ruce. „Můžu udělat něco mnohem lepšího.” Zkušenýma rukama rozšněroval spodní kalhoty. „Do manželského lože přijdete jako panna, a přesto tady budete uspokojena.”

Konečně odhalil světlý trojúhelník, vlhký potem a horkostí. „Poklad pro krále,” řekl vážně.

„Nebuď drzý,” odsekla, nebo se o to alespoň pokusila. K její hrůze to vyznělo líně a laškovně.

„Prosím o odpuštění, paní,” řekl a sklouzl prstem dolů.

Byla už dlouho připravená. Cítil, jak ztuhla.

„Ještě ne!”

Zarazil se. „Ještě ne,” zalapala po dechu, „ne tak brzy, nechci, aby to skončilo tak brzy -“

„Má drahá paní,” pohrával si s jejími jemnými pysky, „se mnou to nikdy neskončí příliš brzy.”

Přejel tváří po stranách jejího kabátu, jejího nařaseného pláště, níž k jemné kůži jejího nahého břicha. Jeho rty ji na kůži hřály. Jeho prsty systematicky a něžně mnuly její paže a nohy v uklidňujícím rytmu, který říkal, že všechno je v pořádku, všechno bude v pořádku, když bude důvěřovat svému tělu a jeho touze po něm. Právě když začínala být ukonejšená, přesunuly se jeho rty dolů na dosud neprobádané místo.

Vykřikla zděšením. Nic tak živoucího a horkého se jí tam ještě nikdy nedotklo. Jeho jazyk se v jejím nitru proplétal jako rybka mezi korály pohupujícími se v proudu v mořských hlubinách. Cítila, že je napjatý touhou, a sotva dokázala uvěřit, že by ji někdo takhle chtěl, chtěl s ní něco takového dělat, kolébat ji nahoru a dolů, dovnitř a ven, kamsi mimo zrak i zvuk.

Vždycky se musela hlídat a omezovat. Teď ale neměla pod kontrolou nic, když cítila, jak dlouze a požitkářsky klouže místy, kam žádný muž ničím větším nebo méně kluzkým a vlhkým nemohl proniknout….

Okolní svět zmizel.

Byl tvrdý vzrušením, ale přetavil ho v její potěšení a své schopnosti vtiskl do ní. Vzpínala boky, aniž to tušila, jezdila na něm, tažena vlastní silnou touhou. Bylo pro něj těžké ji usměrňovat, jako je těžké zkrotit ročka, ale neoblomně jí ve vlnách přinášel rozkoš, dokud se jí netřásla. Dál ji podněcoval, stejně jako ji podněcovala její vlastní touha, dokud se nesvíjela a nebušila do něj a dokud se samým křikem neunavila.

Konečně ležela klidně, natažená přes šlachovitého, nahého muže, který palcem hladil její bok.

„Děkuji,” vydechla nakonec, protože měla pocit, že za daných okolností by něco měla říct. „Netušila jsem – že to je, většinou se ráda dívám na muže, kteří jsou trochu, eh, mohutnější.”

„Příště musíte požádat o to, co skutečně chcete.”

Pokračovala se stejnou nervózní snahou o vysvětlení. „Jsem na vdávání příliš mladá. Tak to alespoň říkají. Musím nejdříve dozrát, ať už to znamená cokoli. Ale každý muž, kterého potkám – vojáci, můj taneční mistr, dokonce i ten kluk z pekařství…”

„Já vím.” Promnul mezi prsty závoj jejích vlasů. „Carlin vám bude vyhovovat. Ví stejně jako já co udělat pro urozenou dámu.” Zvedla k němu zářivé oči a on se jemně zasmál. „Myslela jste, že jste v Domě Tužeb Srdce jediná?”

Narozená mezi vznešenými, poznala autoritu, když ji zaslechla. „Ty jsi…?” zeptala se.

„To jsem. A služebníkem vaší milosti, jak dlouho mě budete chtít. Vraťte se, kdykoli si budete přát. Tady jste v bezpečí jako v náručí své chůvy. K manželovi přijdete nedotčená jako v den, kdy jste se narodila.”

„Pokud tak dlouho vydržím čekat,” zahuhlala vzpurně.

„Pokud zjistíte, že ne, existují způsoby, jak to napravit – ale nelíbily by se vám, jsou bolestivé. A kdyby snad měla jedna chyba strhnout čistou duši z nebes… spousta žen už našla cestu, jak ji poslat zpátky nahoru.”

Usmála se a přejela mu prstem dolů po páteři. „Pozvu tě na svoji svatbu.”

„A já přijdu,” odpověděl a políbil jí ruku. „I kdyby to mělo být daleko za mořem.”

„Váš čas ještě úplně nevypršel,” dodal, ačkoli to nebyla pravda. Vzal ji do náručí a políbil na rty tak sladce jako mladý chlapec, který ještě neví nic o všech způsobech využití jazyka.

„Teď,” řekl Eyas, „zavolám velmi spolehlivou služebnou, Hannah, která vám pomůže smýt ze sebe všechen pot a vlhkost. Myslím, že si obzvlášť užije mytí vašich vlasů – které se, obávám se, dost zacuchaly a slepily.“

“The House of Nine Doors: The Man who Came but Didn’t Go” by Ellen Kushner
Copyright © 1998 by Ellen Kushner. First published in Sirens and Other Daemon Lovers: Magical Tales of Love and Seduction, ed. Ellen Datlow & Terri Windling, 1998. Published in the Czech translation by permission of the author.

Copyright © 2011 for the Czech translation by Alžběta Lexová

 

Povídka: Ellen Kushner – Dům Devatera Dveří: Muž, který vešel, ale neodešel (The House of Nine Doors)
Ohodnoťte tento článek


Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.