4 fotky 
Zajímá vás, jak se v současnosti vyvíjí mladá česká poesie? Kam že spěje? Co bychom si mohli jako čtenáři začátečníci přečíst, pokud se rozhodneme pro čtení básní? Na tyto a další otázky po e-mailu trpělivě odpovídal Jan Zbořil, mladý literární nadšenec a mimojiné jeden ze zakladatelů e-magazínu TOTEM.
Jan Zbořil, Zdroj: archív Jana Zbořila
Jak bys popsal současnou mladou českou poesii? Co je na ní specifického?
Specifického v zásadě nic. Pokud pomineme vliv doby, která se do poezie tradičně promítá, zůstane nám vpodstatě klasický obraz básně jako prostředku pro uchopení víceméně stále se opakujících událostí, vjemů, motivů, které mohou poezii posouvat dopředu hlavně svou formální stránkou, svým ztvárněním. O to, přinést do poezie něco nového se snažili vlastně všichni historií uznaní básníci, a dnešní generace není v žádném ohledu jiná.
Jakým vývojem podle tebe prošla česká poesie za posledních 50 let? Je tato změna spíše k lepšímu?
To je otázka na kterou momentálně nejspíš neexistuje úplně uspokojivá odpověď. Přirozeně ji vyřeší čas. Dvacáté století dalo Čechám dnes už nedotknutelná jména jako Vladimír Holan, Jan Skácel, Oldřich Mikulášek, Josef Kainar, Karel Šiktanc, Bohuslav Reynek nebo Jaroslav Seifert, a mnoho dalších, z jejichž stylu nezanedbatelná část autorů dodnes čerpá. Poezie v té době měla ovšem docela jiný status, než má v současnosti, je těžké to srovnávat. V umění obecně je však přirozeně jakýkoli vývoj přijatelnější než stagnace, která ho konzervuje, umrtvuje. Sem tam je slyšet názor, že se po sametové revoluci z poezie vytratila naléhavost. Připadá mi spíš podobný tvrzení lidí, kteří ustrnuli ve své době, totiž že s jejich básnickou generací odchází i samotná poezie. Možná se poněkud vytrácí angažovanost, ale nejsem si jistý, jestli to poezii škodí a naopak věřím, že pokud tu budou žít lidé, bude tu i poezie, jen bude jiná.
Jaké básníky ze současnosti si rád přečteš? Máš své oblíbence?
Jistě jsou autoři, jejichž texty na mě fungují spolehlivěji. Jejich jména se ovšem přirozeně průběžně měnila, jak jsem se pročítal dál. Přístupnějšího a klasičtějšího Víta Slívu, Pavla Kolmačku nebo Bogdana Trojaka jsem časem vyměnil za autory, kteří dříve stáli úplně mimo mé chápání jako Petr Hruška, Petr Borkovec, Ivan Wernish, Tomáš Přidal nebo i Josef Straka. To ovšem neznamená, že bych se k dříve jmenovaným nevracel.
Jan Zbořil při autorském čtení, Zdroj: flickr.com
Jaké autory z historie upřednostňuješ? (Pokud nějaké?)
Většinou ty, jejichž poetika by bezpečně obstála i dnes. Hodně mi sedla třeba Spoonriverská antologie od Edgara Lee Masterse. Ale je jistě i spousta autorů, kteří stojí v kontextu jejich doby za přečtení.
Doporučil bys nějakou poesii mladým, kterou by si, podle tvého názoru, se zájmem přečetli?
Výtečná poezie se zpravidla vyskytuje na zdech toalet v hospodách čtvrté cenové. Ale většina majitelů se to dnes bohužel z nějakého důvodu snaží přetřít (smích). No, vzpomínám si, že na střední se hodně nosil Bukowski a Krchovský. Osobně mi ale připadá, že pro čtení podobně „subtilních“ autorů už by člověk měl mít vytvořené nějaké protilátky, aby je mohl brát s nadhledem, rezervou. Ztotožňování se s jejich literárním vzorem mi nikdy nepřišlo zrovna dvakrát zdravé.
Teď mě tak napadá, že letos dostal s přihlédnutím ke generační výpovědi Ortenovu cenu za svou prvotinu Jan Těsnohlídek mladší, tak možná on, nevím. Mně osobně se třeba líbil Josef Kainar nebo Jan Skácel, ale to jistě záleží na prožívání. Někomu to může přijít ufňukané.
Zezadu přichází k rampě zavřené prodejny
— dříve se na mandarinky stály fronty
teď se jich tu válí několik bedenProhrabuje rukama kvasící oranžové smetiště
a vybírá ty dobréZa zády se mu ozve:
„vypadni! táhni odkuds přišel“Stojí tam ohromný plešatý muž
Ukázka se sbírky Skříň. Autor: Jan Zbořil.
v army oděvu
— hlídač plesnivých mandarinek
V jakém duševním rozpoložení nejčastěji píšeš?
V klidném. Rozhodně se při psaní vyhýbám stavům brunátné zuřivosti, nebo naopak návalům přílišné melancholie (smích).
Jaká událost v dosavadním životě nejvíce ovlivnila tvoji tvorbu? (Pokud nějaká?)
Čtení. A onen tebou zmiňovaný život.
Kde získáváš inspiraci? Jak postupuješ při tvorbě poesie?
Astrálním cestováním (smích).
Ne, dobře, budu mluvit vážně. Dívám se, poslouchám, možná i hmat a čich při tom hraje jistou roli, vzpomínám, představuju si. Nicméně netvořím poezii, to je omyl, jen se ji snažím svými omezenými možnostmi alespoň částečně postihnout.
Na autorském čtení TOTEMu, Zdroj: totem.cz
Jak bys sám popsal svoji tvorbu širokému okruhu zvědavců?
No, o širokém okruhu se v souvislosti se soudobou poezií dá mluvit jen těžko, ale děkuju. Tvá otázka ve mně vyvolala příjemnou představu kotle těl, mačkajících se pod pódiem, který skanduje jméno svého zbožňovaného literáta a po každém verši nadšeně aplauduje. Mimochodem včera jsem navštívil koncert finské kapely Hurra Torpedo, hrající na kuchyňské spotřebiče. Vždy když se na pódiu bouchlo něčím velkým do lednice nebo myčky a udělalo to bum, všichni nadšeně jásali a zvedali ruce vzhůru. Nějak takhle bych si to představoval na autorských čteních (smích).
Tak snad obyčejná, strohá, všední, možná i banální, určitě popisná, prozaická. Snažím se vyhnout kudrlinkám.
Vyšlo ti nějaké dílo (kniha, nebo cokoli jiného)? Kde, o čem je?
Na konci června vyjde v edici Stůl jako příloha čtvrtletníku pro soudobou poezii Psí víno sbírka Skříň. Celá ta zatavená hmota se dá dostat v takových těch specializovanějších knihkupectvích za docela solidní cenu tuším čtyřiceti korun.
Chystáš se v budoucnu psát? Co to bude?
Nechystám. Říkal jsem si, že začnu chodit do fitka a taky plavat, ale kdoví jak to dopadne.
Jan Zbořil (*1979) žije v Praze, působí na literární serveru Totem. Publikoval například v almanachu Wagon, v červnu 2010 představil svou prvotinu Skříň, jež vyšla jako příloha časopisu Psí víno.
